Chci být zase tvým! [BokuAka2] ✔️

10.

Ahoj!!

Věnováno viki_slahacka <3 

Nakonec jsem mu ještě pomohl sbalit věci. I u toho jsem se musel držet. Ptal se, jestli mi může čas od času zavolat, řekl jsem, že ano. Také jsem chtěl slyšet jeho hlas. Když jsme měli vše sbaleno, šel jsem jej doprovodit na letiště, kde byla i ta malá mandarinka. Nechtěl jsem ničí pozornost, ale aspoň mi to pomohlo zadržet slzy.

,,Hinato, postarej se mi o něj." řekl jsem mu, když si šel Bokuto vyzvednout letenku. Jen kývl a objal mě. I když si moc nepotrpím na objímání jiných lidí, tohle mi pomohlo. Vyrostl. Ne výškově, ale osobností. V jeho očích se zračil stejný smutek jako v těch našich, a přesto se na nic neptal.

Letadlo mělo odlétat, každou chvilku, což znamenalo loučení. Držel jsem se. Naposled jsem jej pevně objal a políbil. ,,Koutarou, pamatuj si, že miluji a vždy budu jen tebe." pošeptal jsem. Poté jsem ho jen nechal mizet v dáli mezi ostatními lidmi. Když už nebyl v dohledu, běžel jsem pryč od všech těch lidí a jejich zvědavých pohledů. Nezastavoval jsem se, neohlížel jsem se. Protože i kdybych to udělal, věděl jsem, že tam nebude. Cítil jsem, jak mi hořké kapičky stékají po tváři, a přesto jsem ještě nebyl schopný naříkat.

Když jsem se dostal z oné budovy, běžel jsem k parku a doufal, že tam nebude moc lidí. Najednou začalo pršet. Nevím, jestli tohle byl jen hloupý žert nebo se mnou soucítila i příroda. Na chvíli jsem se zastavil, abych popadl dech. ,,Koutarou..." hlesl jsem a začal naříkat. Zprvu to byly jen obyčejné vzlyky, ale poté už jsem se neudržel a všechno vypustil ven. Doslova jsem křičel a plakal zároveň. Připadal jsem si jako malé děcko. Jenže ta bolest nemizela. Nemohl jsem dýchat, nemohl jsem chodit. Nemohl jsem vůbec nic. A bolest byla stále větší, sužovala mě tak moc, že jsem si přál, abych umřel. Tak moc mi chyběl, že než být bez něj, radši nebudu vůbec. Opřel jsem se o strom, avšak má rovnováha vypověděla službu a já se svalil na zem. 

Ano momentálně jsem klesl až na dno a to poté, co je pryč jen pár minut. Nějak jsem se sebral ze země a dobelhal až "domů". Už když jsem otevřel dveře, sesypala se na mě hromada vzpomínek. Jak jsem si mohl myslet, že to bez něj zvládnu? Jak jsem tohle mohl dopustit? Měl jsem pocit, že už snad v sobě žádné slzy nemám, ale stále jsem nepřestával brečet. Ach Keiji, co teď budeš dělat? Byl jsem zlomený. Po několika hodinách neutichajícího pláče jsem byl natolik vyčerpaný, že se mi podařilo nějak usnout. 

Když jsem se vzbudil, bylo už ráno. Jak dlouho jsem spal, že se cítím i tak dost unavený? Odebral jsem se do koupelny a zadíval se na sebe do zrcadla. Kruhy pod očima mi připomněly včerejší emoční kolaps. Ne, ne, ne...hlavně s tím nezačínej znovu. Musíš být silný, Keiji! Vzchop se a žij, jako jsi žil doteď! Jenže to se snáz řekne, než udělá. Teď už nemám po boku svou drahou polovičku a asi už nikdy ani mít nebudu. Plácl jsem se přes tváře, abych zahnal všechny ty špatné myšlenky a opláchl si obličej. Dal jsem si sprchu. Když jsem se tak rozhlížel kolem a všude viděl Bokuta, jako by tu teď byl se mnou, ubližovalo mi to. Možná bude lepší, když si najdu něco svého. Mohl bych jít k matce, ale to by vyvolalo zbytečné podezření a nechtěl jsem, aby si to dávala za vinu. 

Možná si říkáte, že kdybych to matce nějak vysvětlil a odjel s Bokutem, pochopila by to a nebo naopak to vysvětlil Bokutovi, jistě by to také pochopil, ale nikdy by neodjel a já bych si to vyčítal do konce života. A kdybych nakonec odjel s ním a něco se stalo matce, která je na tom čím dál hůř, nemohl bych se sebou žít. Takže se raději vzdám osoby, kterou miluji, ale vím, že i tak bude aspoň z poloviny víc šťastnější než já, pro někoho, kdo mi dal tu možnost vůbec milovat. 

Pokračování příště...