Chci být zase tvým! [BokuAka2] ✔️

39.

Ahoj!!

,,Nevím, jestli mi přísluší ti tohle říkat. Měl by ti to říct Keiji. Omlouvám se, ale nemohl jsem ti to říct, slíbil jsem to." řekl jsem tiše. 

,,Slíbil jsi to komu? Keijimu? To je moc pěkné, ale mě jsi lhal do očí a určitě ne jen ty. Byla lež i to co bylo mezi námi? Protože kdyby ti na mě opravdu záleželo, řekl bys mi to. Měl bych jít...promiň, ale nějakou dobu s tebou nejspíš nebudu moci mluvit." vyhrkl jsem naštvaně. Emoce ve mně kolovaly na plné otáčky a já nevěděl, co cítit dřív. 

,,Jak to s tím můžeš srovnávat? Z mé strany to nikdy lež nebyla, ale nezapomeň na to, kdo a při čem vyslovil jméno někoho úplně jiného!" rázně jsem prohodil a na chvíli se odmlčel, abych se zhluboka nadechl. Prootože právě teď jsem měl pocit, že mě čísi neviditelná ruka drží pod krkem.
,,Koutarou, omlouvám se, ale tohle bylo pro tvé dobro...promluv si s Akaashim a možná pochopíš...snad se ještě někdy uvidíme..." dodal jsem a dal se na odchod. 

,,Osamu...promiň...nechtěl jsem." hlesl jsem, i když jsem věděl, že mě neuslyší. Byl příliš daleko a já příliš slabý na to, abych to zakřičel. Byl jsem naštvaný ještě víc. Vzal jsem do ruky telefon a vytočil Kuroovo číslo. 
,,Mohli bychom se sejít? Potřebuji si o něčem promluvit..." řekl jsem hned, jak zvedl telefon. 

-------------------------------------------------------------------

,,Z toho rozhovoru to nešlo tak úplně poznat, ale pořád mu na tobě záleží..." řekl jsem, jakmile jsem prošel dveřma.

,,Někdy si říkám, proč jsem ti vlastně ty klíče dával. Vždy přijdeš tak nečekaně a chováš se, jako bys tu byl doma." povzdechl jsem si. 

,,Najednou ti to vadí? Když ti bylo nejhůř, byl jsi rád za to, že ty klíče mám...budu si to brát osobně." řekl jsem dotčeně. Ale pouze jsem to hrál. Věděl jsem, že jen vtipkuje. On totiž nedokázal být na nikoho zlý. 

,,No ty moje urážlivko. I když se vrátil, nechci pořád řešit jen jeho, raději mi pověz, čím mě překvapí další článek o jednom z dokonalých dvojčat Miya." 

,,To ale potom není zábava, spíš by tě mělo zajímat, co ta holka napíše o něm...doslova se rozplývala nad tvou mangou. Nechápu, proč jsi začal používat pseudonym a proč jsi dal hlavním hrdinům jiné jména. Aspoň by všichni věděli, že jsi to ty a Bokuto." 

,,Jo jasně a pak bys mě chodil navštěvovat možná tak na hřbitov. Neměl jsem na to právo. I když mi ten příběh věnoval, pořád to bylo moc osobní, takže na pravé jména nikdy nebylo pomyšlení. A teď jsem říkal, že bychom neměli pořád řešit jen jeho." 

,,Dobře, než utneme to téma, zabiješ mě, když ti řeknu, že jsem mu vyzradil, že se bude chystat pokračování?" 

,,Atsumu! Já si opravdu vážím toho, že mi chceš pomoc, ale nebuď tak hrr! Jen jsem o tom uvažoval ani nevím, co bych měl napsat..." řekl jsem a povzdechl si. Bál jsem se, že se mnou už tak nebude chtít mít nic společného. 

,,Promiň..." šeptl jsem tiše. 

,,Ne, nemáš se za co omlouvat." řekl jsem a přešel k němu, abych ho mohl obejmout. Poměrně dlouho jsme se objímali, dokud mu nezazvonil mobil. 

,,Vydrž chviličku, hned se k tomu vrátíme." řekl jsem s úsměvem a zvedl telefon. Ovšem když jsem v něm slyšel bratrovo pláč, málem se mi zastavilo srdce. Dal jsem si na chvíli telefon od ucha.
,,Mohl by sem přijít Osamu?" optal jsem se. Pokýval hlavou na souhlas. 
,,Pošlu ti adresu, hlavně už nebreč, určitě to nějak vyřešíme." řekl jsem a zavěsil telefon. 

,,Co se stalo, že vypadáš, jako by ses měl každou chvíli zhroutit..." 

,,Osamu se asi brzy zhroutí...pohádal se s Bokutem..."

Pokračování příště...