Chci být zase tvým! [BokuAka2] ✔️

23.

Ahoj!!

Věnováno Ninakopal <3 

,,Bolí to, že?" zničehonic řekl Atsumu. 

Pohlédl jsem na něj a z jeho tváře se snažil vyčíst, co přesně za bolest má na mysli. On se na mě jen lítostivě usmíval a u toho se pomalu pokládal na mou postel. Dal si ruce za hlavu.
,,Co přesně máš na mysli?" optal jsem se a místo přemýšlení nad jeho podivnou otázkou jsem spíše přemýšlel, proč se mi skara válí na posteli? 

,,To uvědomění, že jsi teď vlastně sám, když nemáš jeho. Jo můžeš si říkat, že máš ještě přátelé a rodinu, ale nikdo tě nikdy nechápal, tak jako on." odpověděl a soucitně se na mě díval. 

Pokynul hlavou, abych si lehl vedle. Napodobil jsem ho a už teď se mi představa, že ležím vedle jednoho z dvojčat, moc nezamlouvala. Ovšem překvapilo mě, jak skvěle to odhadl někdo, jako je on. Vždycky jsem si o něm myslel, že je tak trochu hloupý a dokáže přemýšlet jen u volejbalu. Ještě když se převážně choval jako dítě. Zdá se, že nám dospěl. 
,,Bolí, ale už před tím, než jsem ho poznal, jsem žil převážně v bolesti a osamění. Byl jsem divný kluk, se kterým se nechtěl nikdo kamarádit a když už ano, nějakým způsobem jsem ho odehnal." řekl jsem a musel se usmát nad vzpomínkami z dětství- 

,,Nedivím se, kdo by se chtěl bavit s někým tak upřímným, chladným a neskutečně chytrým. Musela s tebou být nuda. Určitě ses už jako malý řídil všemi těmi pravdily, co ti navykládali doma." 

,,Možná jsi teď taky až moc upřímný, ale máš pravdu. Bál jsem se udělat cokoliv, co bylo "špatné" ale potom jsem se zamiloval do něj, i když to podle jiných bylo špatné. Proč mi přijde, že tohle znáš sám moc dobře?"

,,Protože to tak doopravdy je." řekl a smutně se usmál. 

Proč mi ho bylo najednou tak líto? Byl jsem si jistý, že to má nějakou souvislost s jeho bratrem, ale nevěděl jsem, zda je dobré se na to ptát. 

,,Nemusíš se ptát, řeknu ti to sám, ale budeš jediný, kdo o tom ví." 

,,Jsi si jistý, že to chceš říct právě mě?" 

,,Jo jsem, protože věřím, že ty mě soudit nebudeš...právě kvůli tomu, jaký jsi byl a kvůli tomu, jaký jsi teď." 

,,Dobře, tak povídej.'"

,,Nikdo o tom neví, i když občas měl někdo jisté podezření. Víš, proč se nedokážu normálně bavit se Samuem? Bylo to kvůli tomu, co udělal...kvůli tomu, jak mě opustil. Já vím, je to můj bratr a je to špatné, ale já ho nikdy nebral jen za bratra. Byl pro mě vším. Miloval jsem ho. Možná ho i teď miluji, ale nikdy jsem mu to nedokázal říct tak, aby mi uvěřil. Zprvu jsem si říkal, že je možná dobře, že se naše cesty rozdělily, ale každým dnem mě to štvalo víc a víc. Myslel jsem si, že ho nenávidím, ale nenáviděl jsem spíš sebe za to, že jsem mu to nikdy neřekl. A i když jsem byl obklopen tolika lidmi, stejně jsem se cítil osamělý. Jenže co by to změnilo? Už by to nebylo, že nenávidím já jeho, ale že nenávidí on mě, no ne? Jsem divný a nechutný, že?"

Nevím, co to do mě vjelo. Ale jeho příběh mě dostal, a tak jsem měl prostě nutkání ho objemout. Přetočil jsem se k němu a tak nějak jej objal...spíš jsem ho zalehl. Přetočil jsem s ním na bok, aby to nevypadalo až tak divně a rukou ho hladil po vlasech. 
,,Je mi to líto, Atsumu...opravdu. Nevím, jak bych ti s tímhle mohl pomoc, ale kdykoliv o tom nebo o ničem jiném budeš chtít mluvit, klidně zavolej." hlesl jsem. 

Pokračování příště...

S láskou Vaše Tsukki <3