Chci být zase tvým! [BokuAka2] ✔️

32.

Ahoj!!

Věnováno viky-sama <3 

Dobře, tak právě teď jsem zjistil, že nemusím být ani tolik opilý, abych se nechal ovládnout svou touhou. Proč musel být tak blízko? Odtáhl jsem se a rychle stočil pohled do strany, abych se vyhnul jeho výrazu. 
,,Promiň..." hlesl jsem. Raději jsem ani nechtěl pomyslet na to, co se mu honilo hlavou. 

,,Stejně nevinný polibek, jako jsi ty sám. Bohužel, já už dávno nejsem takový..." řekl jsem a dvěma prsty ho chytil za bradu. Otočil jsem ho zpět, abych mu ukázal, jak se to dělá správně. Přivlastnil jsem si jeho rty a spojil ho v dlouhý polibek. Jazykem jsem mu olízl horní ret, přičemž pootevřel ústa, a já se tak mohl dostat dovnitř. Nakonec se z toho stala souhra jazyků. Po dlouhé době jsem si cítil tak dobře. 

Tak moc se mi to líbilo, a přesto jedna část mě říkala, že to je špatně. Nechtěl jsem přestat, ale opět jsem to byl já, kdo naše rty oddělil. 
,,Koutarou, tohle asi není správné..." hlesl jsem a zadíval se do těch překrasných očí. Najednou tak jasně zářily a já jen těžce odolával. 

,,Čeho se bojíš? Kdybych to nechtěl udělat, neudělám to." řekl jsem to přesně tak, jak jsem to cítil.

,,Bojím se toho, že bys mohl litovat a já též. Navíc jsi toho dost vypil..." 

,,Nevypil jsem toho tilik, abych nevěděl, co dělám."  

,,Vážně je tohle to, co chceš?" optal jsem se. 

,,Ne, je toho daleko víc..." odpověděl jsem a opět spojil naše rty. 

----------------------------------------------------

Blížil se večer a mě se stále nechtělo odejít. Možná proto, že jsem měl na sobě jeho věci a jiné jsem sebou neměl a nějak jsem nechtěl vidět Bokutovo reakci, kdyby mě v tom viděl.  Nebo taky možná proto, že mi s ním bylo dobře. On jediný mě chápal. On jediný věděl mé tajemství. Stále jsme vedle sebe leželi a letmo se dotýkali jeden druhého. Ne nijak vážně prostě jen jako prátelé, i když to pro mnohé mohlo být divné. 
,,Keiji, vadilo by ti, kdybych tu dnes přespal?" optal jsem se. Věnoval mi překvapený výraz. 
,,Klidně budu spát na zemi, jen se mi nějak nechce zpět...a opravdu se nemusíš bát, že bych na tebe něco zkoušel." dodal jsem, abych mu ukázal, že nemám žádné vedlejší úmysly. 

Byl jsem celkem překvapený, i když jsem to vlastně předpokládal. Chvilku jsem nad tím přemýšlel a pak jsem si řekl, proč ne? Stejně jsem nechtěl být sám a utápět se v slzách. Usmál jsem se na něj a chytl ruku, kterou neustále hladil tu mojí. 
,,Myslím, že jsi toho dnes zkusil víc než dost, ale jak jsem říkal, nebyl by hřích odmítnout jednoho z dvojčat Miya?" 

,,To znamená, že můžu?" optal jsem se, ačkoliv odpověď byla víc než jasná. Neskrýval jsem svou radost a zeširoka se usmál. 

,,Můžeš tu zůstat, ale na zemi spát nebudeš." odpověděl jsem a i když jsem se teď neusmíval zrovna často, on mě k tomu úsměvu nevědomky nutil. 

,,A nebojíš se?" 

,,Jako tebe a tvých neposedných rukou? Ne. Umím se bránit a věřím ti." 

,,Takže mi tím naznačuješ, že bych se měl bát spíš já tebe?" 

,,Ne spíš tě upozorňuji. Nechápu, jak jsem tě dřív mohl vidět s prominutím jako otravného idiota."

,,Já taky nechápu, jak jsem tě mohl považovat za nudného a chladného člověka."

,,Hezky jsi mi to vrátil. Ale jak se říká, zdání klame."

,,To rozhodně, protože jsi opravdu fajn a nuda s tebou taky není. A je mi jasné, že jsi měl radši mého bratra jako ostatní." 

,,Tak to jsem rád. A k tvému bratrovi...asi ano. Když ty ses vždy tak hrozně předváděl a mě to lezlo na nervy. Nechtěj vědět, jak dlouho jsem si zvykal na Kurooa nebo Oikawu, ale kdybych už tenkrát věděl, proč jsi to dělal, věřím, že by z nás byli nejlepší přátelé." 

,,Jo to zní jako já," začal jsem se smát, ,,tak jimi můžeme být teď." dodal jsem. 

Pokračování příště...