Zloděj motýlů

Čaj o páté

Dopila jsem kávu a položila prázdný hrnek na stůl. Snažila jsem se vnímat Bradovo vyprávění, ale stále jsem zírala na prázdné místo za pultem a doufala, že se tam Elodie ukáže.
Všichni se rozesmáli nad nějakou hláškou, kterou Brad ukončil příběh a tak jsem se k nim přidala, i když jsem neměla ani ponětí čemu se smějí.
Kate se na mě starostlivě podívala. Její oči říkaly jsi v pohodě? Jen jsem přikývla, nechtěla jsem to řešit. Ne v přítomnosti kluků. Ale snad poprvé to byla pravda. Většinou jsem lhala a zatlačila všechny pocity dozadu hlavy. Nerada jsem probírala jak se cítím. Což někdy i mě samotnou štvalo.
Opět jsem se ohlédla za sebe. Ovšem, že tam nebyla.
,,Tak jak to jde s Elodie?" Prohodil Brad k Nateovi. Prudce jsem se otočila a věnovala jim pozornost. Projel mnou strach a hlavně žárlivost. Nějaká sázka mi teď byla opravdu ukradená. Jediné co mě zajímalo, byla Elodie. A jestli o ní s někým bojuji nebo můžu být v klidu.
Nate si nervózně projel oříškově hnědou kadeří. Div si všechny vlasy nevytrhal.
,,No...dobrý. Chci říct nic novýho." Odpověděl rozpačitě. Dělal všechno proto, aby se vyhnul Bradovu pohledu.
Nechápavě jsme se na sebe s Kate podívaly. Rozhodla jsem se, že bude nejlepší jeho chování neřešit. Ať už nám tají cokoliv. Jistě se to někdy dozvíme. Nebo měl jen strach ze sázky, kterou jsem podstatě vyhrávala.

Nabídla jsem se, že zaplatím za všechny kávy, jen abych mohla zjistit, jestli ji neuvidím.
Pro mé zklamání za pultem stál tmavovlasý kudrnatý klučina. S úsměvem se mě zeptal jak chci platit a možná se mi to jen zdálo, ale pohledem se na chvíli zastavil u našeho stolu, kde ještě všichni seděli a spokojeně se vybavovali.
Nebyla jsem si jistá na koho se přesně díval. Podala jsem mu peníze a hodila to za hlavu. To přece nemusí nic znamenat.

Samozřejmě jsem Kate cestou domů vše vyklopila. Nedokázala jsem takovou novinu držet v tajnosti.
Byla celá radostí bez sebe a nepřestávala mě zasypávat všetečnými otázkami. Rozhodla jsem se, že počkám jak se to vyvine, než něco povím klukům. Kate mi musela slíbit, že bude držet jazyk za zuby, i když nerada. Věděla jsem, jak ráda roznáší drby.
Zanedlouho jsme došly k jejímu domu. Objala jsem jí a pokračovala dál. Po cestě jsem se ještě zastavila v nedalekém knihkupectví, do kterého jsem ráda chodila, abych si pročistila myšlenky. Paní Visová mě již zdravila ze dveří.

Navštěvovala jsem to tu často. Nikomu jsem o tomhle místě neřekla. Většinou jsem se vymluvila na návštěvu u Kate, jen abych mohla být na chvíli tady a přečíst si pár stránek z mé oblíbené knihy. Čas od času jsem si nějakou koupila, abych mohla číst i doma.
Paní Visová vypadala nadšeně z mé přítomnosti a už mi nesla čaj v pozlacené konvici na ošuntělém stříbrném podnose.
Už byla stará a bydlela sama v bytě nad knihkupectvím, takže jsem zřejmě byla její jediná společnost.
Položila tác na stolek a rozlila čaj do dvou sněhově bílých hrnečků se zlatými okraji. Jednou mi prozradila, že je sběratelka právě takových sad. Vypadaly tak nóbl. Jako z Anglie z 19. století. Slíbila, že mi je ukáže, zatím jsem si je ale neprohlédla.
Dokonce jsem jí jednu ze sad koupila a dala jsem jí sadu na její narozeniny. Překvapilo mě, jak těžké je něco takového sehnat a ještě těžší si na to našetřit. Levnou bych nenazvala ani lžičku v sadě. Ale nelituji ani jediné utracené koruny. Její úsměv za to stál.

,,Jakpak se máš, zlatíčko?" Posadila se do starého červeného křesla, které pod její váhou zavrzalo.
,,To víte, pořád stejně." Pousmála jsem se a přisedla si do druhého křesla. Vzala jsem do ruky hrnek a zvedla malíček, přesně jak mě to učila. Kdyby mě viděli moji přátelé, jistě by měli co dělat, aby udrželi smích.
Nejspíš bych se taky sama sobě smála, ale dělala jsem to pro paní Visovou, aby věděla, že jí poslouchám a ráda s ní trávím volná odpoledne. Ona to zase chápala jako základ slušnosti a tak mě napodobila a dlouze usrkla z hrníčku.
Brala jsem ji jako mou babičku. Mé pravé babičky se nám vyhýbaly obloukem kvůli mámám a jejich ,,životnímu stylu".
Pochybuji, že vědí o mé orientaci. To by zřejmě nafingovaly svou vlastní smrt.
Paní Visové jsem již řekla, že se mi líbí holky. Její pohled na mě se vůbec nezměnil. Řekla, že je jí ukradené kdo s kým spí, ať si každý líbá koho chce a pak mi začala vyprávět její zážitky s holkami. Pobaveně jsem poslouchala každé slovo.
Občas k jejímu vyprávění přidala staré fotografie, kde jí bylo o pár let víc jak mě, byla obklopená krásnými kluky a někdy i holkami.

Vytáhla z police knihu v červeném obalu, kterou si prý oblíbím. A měla pravdu. Po pár kapitolách jsem horlivě hltala každé slovo a nemohla od ní odtrhnout oči. Už dobře věděla jaký žánr a spisovatel mě baví. Vždy vybrala opravdu skvělou knihu, nad jejímž dějem jsem přemýšlela zbytek dne. Zatím co jsem si četla, zmizela v druhém patře.
V polovině jsem knihu založila, poděkovala za čaj a utíkala domů. Už bylo celkem pozdě. Ale ne tolik, aby si o mě rodiče dělaly starosti.

Nikdo si ani nevšiml, že jsem byla pryč. Mamka mě pozdravila mávnutím ruky. Kdyby k nám přišel zloděj, nejspíš by si ani nevšimla.
Odhodila jsem tašku vedle postele a pustila se do úkolů. Ani jsem nevnímala, co píšu. Stále jsem přemýšlela, jak pozvat Elodie na další rande. Zkontrolovala jsem mobil pro případ, že by ji to napadlo dřív. Žádné zprávy ani zmeškané hovory. Vzdychla jsem a dál se věnovala učení.

Po hodině mě máma zavolala k jídlu. Zavřela jsem učebnici a seběhla schody. Tentokrát uvařila palačinky se špenátem, které jsme všichni tak milovali. Překvapilo mě, že většina lidí palačinky na slano nemusí. Myslela jsem, že je má rád každý.
Přitáhla si blonďatou mámu do objetí a věnovala jí polibek. Bylo hezké je vidět šťastné po tolika letech manželství.
Dvojčata znechuceně svraštila obočí a prohodila něco jako nechte si to až tu nebudem. Někdy mám vážně chuť jim vrazit.
Vlastně kdykoli promluví.
Co nejrychleji jsem snědla večeři a vydala se opět do svého pokoje. Kdybych je měla poslouchat ještě o minutu déle, opravdu bych jim vrazila.

Vyděšeně jsem se podívala na obrazovku mobilu, když jsem zjistila, že mám tři zmeškaná volání od Elodie. Zapomněla jsem, že jsem jí dala své číslo. Okamžitě jsem se jí pokusila zavolat zpět, ale slyšela jsem jen pravidelné pípání. Jistě, že to nezvedla. Volala mi před půl hodinou. Teď už měla zřejmě jiné věci na práci.
Naštvaně jsem hodila telefon na zem. Naštěstí se nerozbil. Bušila jsem do postele, až vztek pomalu vyprchal.
Sakra, sakra, sakra. Nejradši bych řvala z okna do prázdné ulice osvícené lampami.
Radši jsem se rychle uklidnila a přečetla pár stránek z jiné knížky.
Každou minutu jsem kontrolovala, jestli mi nezavolala zpět, ale vždy se mi ukázal jen čas a datum.
Nakonec jsem usla s telefonem v ruce.