Zloděj motýlů

Kužely světel

K večeru jsem se probudila na stejném místě, kde jsem četla knihu. Uběhlo několik hodin a paní Visová se stále nevrátila. Nebo prostě sešla do dolního patra a když viděla, že spím, odešla. Vlastně by to dávalo smysl, jelikož čajová souprava, kterou jsem již stihla vyprázdnit, zmizela. Stejně jako lepkavý kruh po hrnečku, který jsem omylem vytvořila.
Promnula jsem si o něco méně bolavé spánky, vstala jsem z vyhřátého křesla a pečlivě jsem po sobě srovnala deku. Bylo to jediné, čím jsem mohla nečekanou návštěvu paní Visové splatit. Rychle jsem na blok, který jsem vyhrabala z jedné poličky, napsala vzkaz, že si její pomoci vážím a doufám, že se brzo uvidíme a já pro ni budu moct udělat víc, než jen složit deku.
Spěšně jsem zkontrolovala obrazovku telefonu. Přiměla mě se s trhnutím zastavit a věnovat jí všechnu pozornost. Mezi spleticí jmen mých přátel a počtu zmeškaných hovorů, jsem zahlédla i její jméno. Emily. Zatracená Emily, která přetočila celý děj párty a mého života a má tu drzost vytočit mé číslo. Zatlačila jsem nutkání hodit s telefonem o zem a nervózně jsem polkla. Lhala bych, kdybych řekla, že mi její jméno na obrazovce neudělalo husí kůži. Neodvažovala jsem se hnout, natož rozkliknout její číslo a zavolat jí zpátky. Co když se mi chce jen pomstít a vyškrábat mi oči, za to, že jsem ji odmítla a sebrala její oblečení. Bylo to dost pravděpodobné vzhledem k její zuřivé povaze. Vzpomněla jsem si, jak jí oči plály zlostí, když spatřila mě a Elodie, jak se k sobě tiskneme na jedné z fotek v dokonalých šatech. Ne...neměla bych myslet na Emily a už vůbec ne na Elodie. Je velmi mizivá šance, že jednu z nich ještě někdy uvidím a budu mít možnost si s ní promluvit. I když bych raději mluvila s El a všechno jí vysvětlila. Emily by mi zase mohla odvyprávět, jak se sem dostala a z jakého důvodu. Všichni by mi mohli přestat lhát nebo zastírat pravdu, abych potom neměla tak velké problémy někomu věřit, které se každým dnem zvyšovaly.
  ,,Odcházíš?" Vytrhla mě z přemýšlení paní Visová. Měla jsem tak blízko ke zhroucení. Dlouze jsem se nadechla a opět se otočila. Od dveří mě dělily jen dva kroky. ,,Ano, už je pozdě. Rodiče jsou zřejmě strachy bez sebe. Navíc jsem tu byla víc času, než bylo nutné. Znovu se omlouvám za všechno a moc vám děkuji, že jste mi tu dovolila být." Pozvedla jsem lehce jeden koutek, abych ukázala aspoň trochu vděčnosti, i když jsem měla k radosti daleko. ,,Nebyl to žádný problém, Cass. Přijď sem kdykoli budeš chtít. Mé dveře jsou ti vždy otevřené." Odvětila s mírným pokývnutím. ,,Snad ti vše vyjde tak, jak si přeješ." Dodala s úsměvem. Jen jsem přikývla a zavřela za sebou dveře. Nevěřila jsem, že se něco zanedlouho obrátí k lepšímu, i když bych v to zřejmě doufat měla, ale v tuhle chvíli mě opustila veškerá naděje spolu s každým slovem, které jsem si ráno od Ethana vyslechla.
To, že mě spousta lidí označilo na příspěvcích a Instagram byl celý zaplněný onou akcí, jsem raději ignorovala. Ještě bych se dozvěděla něco, co jsem vědět nechtěla. Modlila jsem se, aby moji rodiče na zmínku o mé párty nenarazili. Už jen pomyšlení na pořádání podobné akce byla chyba. Neměla jsem se o tom vůbec s přáteli bavit a rovnou jim to zatrhnout, než by se stala podobná katastrofa. Tohle byl přesně jeden z důvodů, proč jsem se společenským akcím vyhýbala. Stačí jeden pohled a máte život vzhůru nohama.
  Cestu domů jsem se snažila obzvlášť prodloužit, jelikož jsem byla přesvědčená, že rozhovor s rodiči nepřežiju. Tomu, co mi včera řekla dvojčata, jsem ani trochu nevěřila a jestli mě opravdu chtěla vidět trpět, určitě si tak velkou věc nenechala pro sebe. Na to jsem je znala až moc dobře.
Leknutím jsem uskočila, když se vedle mě rozsvítila lampa a začala tak řetězec, takže se ostatní lampy jedna po druhé rozsvěcovaly. Provedly to v takové souhře, až se zdálo, že to cvičil noc co noc, než bylo provedení dokonalé. Některé z nich sem tam blikly, což ubralo na přesnosti, ale jinak se z toho člověku zatajil dech. Vzhledem k tomu, že bylo o něco tepleji něž po ránu, byla atmosféra příjemná. Akorát na večerní procházku ulicemi. Když jsem tak kráčela a míjela kužely zlatavých světel, připadala jsem si osaměle. Víc než kdy jindy. Pomohl tomu ranní rozhovor s Ethanem a provinilé obličeje Natea a Kate, kteří se ani neobtěžovali mě ve dveřích zastavit. Cítila jsem se tak nepodstatně a nicotně, jako bych byla jen pouhý vzduch a nikomu na mě nezáleželo. Jistě, kdybych otevřela telefon, zjistila bych, kolik lidí mi volalo, ale nebylo to to samé, jako za mnou doběhnout a doopravdy se mi omluvit nebo vysvětlit, že jsem to špatně pochopila. Očekávala jsem od nich vše, jen ne tupé zírání, jak za sebou zavírám dveře a prosté mlčení. To jsem pro ně byla tak bezcenná, že se mě nepokusili vyhledat? Raději jsem tu myšlenku utla a neopovažovala se ji rozvést.
Chvilku jsem zírala na naleštěnou kliku u dveří a čekala, kdo z nás dřív uhne pohledem, ale nakonec jsem to vzdala a vzala za ní. U vchodu jsem si zula boty a odložila je na botník. Čekala jsem závaly nekonečných otázek, ale když jsem přišla do kuchyně, matka si sotva všimla, že se její dcera vrátila po takové době domů. Jen zamumlala prostý pozdrav a dál se věnovala knize, na kterou dopadalo světlo lampy, která svítila jako jediná v domě. Zase tak pozdě nebylo, aby se všichni uchýlili ke spánku.
Nejistě jsem se posadila na protější židli a podívala se na matku, která mi stále nevěnovala pozornost. Když konečně odlepila zrak od čtení, zvedla hlavu a promluvila: ,,Oh, Cass. Potřebuješ něco? Kdybys měla hlad, na plotně jsou teplé palačinky." Usmála se, mávla směrem k jídlu a opět se věnovala knize.  Jen jsem mlčela a čekala, kdy mi vynadá, že jsem v jejím domě uspořádala párty, když se tak nestalo, vstala jsem a začala si připravovat večeři. Když jsem se dala do jídla, neustále jsem těkala pohledem mezi plným talířem a matkou. Vážně jsem nevěřila, že z toho vyjdu bez trestu.
,,Co se děje?" Vzdychla a odložila knihu stranou. ,,Co by se dělo?" Nadzvedla jsem ramena a ukousla z palačinky, div mi z ní nevytekla náplň. ,,Nenecháš mě v klidu si číst, zřejmě tě něco trápí." Odvětila ustaraně. ,,Netrápí."
,,Určitě? Normálně by ses na mě ani nepodívala a utekla s jídlem do pokoje." Založila si ruce a prozíravě si mě prohlédla.
,,Co se stalo?" Trvala na svém. Možná jsem měla opravdu odejít a sníst si jídlo u sebe. ,,Nic." Zavrtěla jsem hlavou a rychle zhltla poslední kus palačinky. ,,Cass," Ohlédla se za mnou, když jsem vstala od stolu a uklízela špinavý talíř do myčky. ,,co tě trápí? Stalo se něco mezi tebou a ostatními?" Napřímila jsem se a napnula všechny svaly. ,,Nic se nestalo, všechno je v pohodě." Bouchla jsem s dveřmi od myčky a leknutím jsem ucukla. Neměla jsem v úmyslu to udělat. Opravdu jsem neměla náladu něco podobného rozebírat. Obzvlášť, když jsem to musela držet v tajnosti, jinak by mě vyhostila z domu.
,,Cassidy." Chytla mě za ruku, aby mě zastavila. ,,Víš, že mi můžeš cokoli říct, ano?" Povolila stisk a pomalu mi pustila paži.
,,Nic se nestalo." Zopakovala jsem rázně a rychle vyběhla schody do pokoje. Kdybych s ní mluvila o něco déle, neudržela bych slzy, které se mi teď hrnuly po tváři.
  S plácnutím jsem dopadla na postel a odvážila se na chvíli zavřít oči. I když jsem se snažila sebevíc, usnout jsem nedokázala. Bránily mi v tom slzy, které po mé tváři putovaly až do výstřihu trička a zastavily se na břiše, kde sklouzávaly na pokrývku a neutišitelné myšlenky, pletoucí se jedna přes druhou, až jsem nemohla najít jejich začátek a konec. Po hodině pláč ustal. Ne, že bych přestala být smutná, ale byla jsem tak dehydrovaná, že už prostě vzlykat nešlo. V koupelně jsem zírala na zničenou trosku, co se odrážela v zrcadle přede mnou. Opláchla jsem si obličej, na kterém se vytvořily zaschlé slané cestičky po proudu slz a usušila je ručníkem. Nevěděla jsem, co se sebou počít. Komu zavolat, aby mě vytáhl z té nekonečné tmavé propasti a co si mám o tom všem, co se událo během dvacetičtyř hodin myslet. Byla jsem já ten záporák? Z pohledu Elodie určitě. Ale z Emilyna pohledu? Nenáviděla mě? Nebo nenáviděla sebe, že byla tak naivní a přiletěla takovou dálku jen, aby mě jednou viděla?
Abych to zjistila, musela bych si s jednou z nich promluvit, což bych zřejmě psychicky neustála. Už teď jsem měla blízko ke zhroucení.
Věděla jsem, že budu litovat toho, že jsem se odvážila otevřít Instagram a podívat se na příspěvky, na kterých mě spoustu lidí označilo, ale i tak jsem to udělala. Už jen proto, že jsem neměla co ztratit. Projížděla jsem nekonečnými fotografiemi a videí, kde byla jen hromada uřvaných lidí, kteří se rádoby snažily svým ječením strefit do textu hrající písničky. V některých jsem se ani neobjevila a divila jsem se, že znají můj Instagram. Napsala jsem si Kate na seznam lidí, které chci uškrtit. Už teď byl dost dlouhý. S cuknutím jsem zatnula nehty do dlaní, když jsem spatřila sebe. Příspěvěk patřil k později pořízeným, kde už jsem se stihla opít a nevěděla jsem o sobě. Pokoušela jsem se o taneční pohyby, které zdaleka nevypadaly tak ladně, jak jsem si představovala. Těsně za mnou stál ten kluk, co mě hlídal celou noc jako psa a pravděpodobně si to rozdal s Kate.
Všechny vás do jednoho miluju. Ozvalo se z nahrávky, div jsem se nepropadla trapností. Co jsem to zase provedla?
A my milujeme tebe, opilá Cass. Zařval někdo z protějšího rohu pokoje. Zřejmě Brad, který byl víc opilý jak já. Nejradši bych si vyrvala všechny vlasy. Zastavila jsem video, když jsem si všimla osoby, mihnoucí se v pozadí. Byla tak rozmazaná, že jsem ji téměř nepoznala. Ale byl jen jeden člověk, co by měl tu odvahu ukrást mi můj tyrkysový svetr. Ta prolhaná mrcha. Raději jsem telefon vypla a položila ho na stolek, abych ho nevyhodila z okna. Chtělo se mi řvát a brečet a roztrhat všechno kolem sebe.
Ještě, že jsem nemusela dalším den do školy. Už jen kvůli lidem, které se objevili u mě doma bych to nezvládla. A rozhodně jsem nechtěla potkat své přátele. Jestli bych jim tak ovšem mohla říkat.