Zloděj motýlů

Umění

Elodie
Ráno mě Cassidy vytáhla z postele, dřív než jsem měla v plánu. Přiměla mě, abych se oblékla a už mě opět někam táhla.
Nikdy jsem nevěděla, co od ní očekávat, ale už jsem si na to začala pomalu zvykat.
Měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou, ale po chvíli běhu jsem ji zastavila, jinak by se mi podlomila kolena.
,,Tak počkej přece." Křikla jsem na ni udýchaně a zastavila se, abych popadla dech. ,,Ještě chvíli vydrž, není to daleko."
Probůh, co zase vymyslela? ,,Jak dlouho ještě? Nejsem stavěná na ranní běhy." Řekla jsem mezi hlubokými výdechy a nádechy.
,,Říkám, že to není daleko. Klidně tě ponesu." Byla jsem si jistá, že by to udělala bez váhání, ale raději jsem ji včas zastavila.
,,Jen to ne." Chytla jsem ji za ruku a pomalu se opět rozeběhla. Jestli se tomu tak dalo říkat. Nevím co jsem si myslela, když řekla, že to je jen kousek, musela jsem se s ní promotat dlouhými uličkami a když už se zdálo, že nemají konec, zastavily jsme se v části města, které jsem zatím nenavštívila. Cítila jsem se, jako bych uběhla maraton. Cass byla narozdíl ode mně plná energie a vypadala, že by si to klidně uběhla ještě jednou. To by se ale stalo jen přes mou mrtvolu.
Věděla jsem ale, že pro mě připravila něco speciálního a dala do toho nějaké úsilí a tak jsem potlačila pocit únavy a nahodila úsměv.

Stály jsme před malým domkem, který svým stylem i výškou vyčuhoval z řady podstatě stejně vysokých paneláků.
Nepůsobil tak depresivně jako okolní domy. Omítka svítila žlutou barvou a vyskládané tašky na střeše cihlově červenou.
Vstup do menší zahrady tvořila nízká zelená branka s podlouhlým plotem okolo, který by bez problému přeskočil kdokoli.
Nejdřív jsme zazvonily na keramický zvonek plný barevných obrázků a po bzučivém zvuku jsme otevřely branku a vstoupily do zahrady.
Vnitřek domu byl sladěn do stylu osmdesátých let minulého století. Na gramofonu se točila deska a zpříjemňovala tak atmosféru pokoje, podstatě jako všechny věci a nábytek okolo.
Stále jsem však nechápala účel téhle návštěvy. Pochopila jsem, že mé otázky nebudou zodpovězeny a tak jsem následovala Cass, která mě vedla za ruku.
,,Jsem ráda, že jste tu tak brzy." Ozvalo se z jiné místnosti a ze dveří vykoukla postarší paní s šedivými odrosty a vlasy v culíku. Na nose jí balancovaly velké kulaté brýle s tenkými pozlacenými obroučky. Připomínala starou moudrou sovu.
,,Snažily jsme se sem dostat co nejdříve." Odvětila Cass a ignorovala můj nechápavý pohled.
,,Vejděte těmito dveřmi a tam na vás už čeká kolegyně." Usmála se a zmizela za bílou zdí.
Vešly jsme do další místnosti, která byla zřejmě nějaký ateliér. Zaplňovaly ho stojany na plátna a vše bylo vyskládané špinavými prostěradly od barev. V rohu byl hrnčířský kruh s poličkou zaplněnou všelijakými nádobami a malou stoličku vedle.
Jedna celá strana byla zahalená v šedivém plátnu, který pokrýval i část podlahy. Na něm malá dřevěná stolička a před ní stál černý foťák na stativu, na který bych si nemohla dovolit, i kdybych šetřila celou věčnost. Samozřejmě nechyběla zrcadlovka a světlo. Celá souprava na focení. To se mi snad je zdá. Zírala jsem překvapeně na tu krásu přede mnou, až jsem neslyšela, jak na mě volá Cassidy.
,,Haló, El?" Volala z druhé části místnosti, kde byly pro změnu hromady štětců a různé výtvarné pomůcky, které mě ani trochu nazujaly. ,,Ano?" Otočila jsem se na ni. ,,Radši bys malovala na plátno a tvořila hrnečky nebo fotila svou překrásnou přítelkyni?" Zasmála se. ,,Fotila. Rozhodně beru focení." Vyhrkla jsem možná až moc rychle. ,,Teda chci říct...to je na tobě."
,,Všechno vypadá lákavě, ale focení nezní zas tak špatně." Zazubila se a přispěchala ke mně.
,,Ehm." Odkašlala si již zmíněná kolegyně, které jsme si ani jedna nevšimly. ,,Koukám, že jste si již stihly vybrat. Takže, vítám vás v našem skromném ateliéru. A doufám, že si to tu užijete. Kdybyste mě potřebovaly budu hned po ruce. A říkejte mi Nadia."
Řekla trochu jako robot a ani se neobtěžovala zvednout koutky do úsměvu.
,,Děkujeme." Ozvala jsem se a začala nastavovat fotoaparát. Fotila jsem, to ano. Podstatě každou chvíli, ale nebyla jsem zvyklá na tak drahé zařízení. Chvíli jsem zkoumala, kde se co nastavuje a nakonec jsem to vzdala a poprosila nevrlou Nadiu, aby mi pomohla. Zřejmě nebyla ráda, že jsme ji tak brzo vytáhly z postele. Nebyla jediná, ale musela jsem uznat, že nakonec to za to stálo.

Cassidy pózovala podle mých pokynů na malé stoličce, div se pod ní neprolomily tenké nohy. V krabici vedle, bylo dost věcí k focení, které se opravdu hodily. Byly to malé předměty k držení. Nic speciálního. Uschlá růže, která se drolila v ruce. Spoustu malých umělých květin a sukulentů a nabídli nám dokonce i med, ale k tomu jsem už Cass nepřemluvila.
,,Nic si nebudu patlat na obličej." Protestovala. Věděla jsem, že si nedá říct a tak jsem místo toho vytáhla žlutou látku a ona si ji kolem sebe různě obmotávala, až vypadala jako mumie. U každé fotky se smála na celé kolo, což mi nevadilo. Rozzářilo to všechny nafocené snímky.

Když už se zdálo, že mi upadne ruka z neustálého cvakání spouště a upravováním Cassidy, Nadia se překvapivě nabídla, že nás vyfotí. Prý, že by byla škoda, abychom neměly společnou fotku. Ještě víc mě udivilo, když se na nás usmála a odhalila tak své bílé zuby, rovně vyskládané jako perličky.
Stoličku jsme přesunuly někam jinam, aby nám nepřekážela. Cass si mě k sobě přitáhla a naklonila se jako kdybychom tančily.
Tak moc jsem jí chtěla políbit, ale před Nadiou jsem si nechala zajít chuť. Po desátém zmáčknutí spouště jsme pózu vyměnily.
Cassidy mě vyzvedla a nesla mě dokolečka jako nevěstu po svatbě. Divila jsem se, že mě držela jako bych nevážila nic.
Vystřídaly jsme i několik šatů, které visely na ramínku hned vedle. Vzala jsem si žluté nadýchané šaty s úzkými ramínky a poměrně hlubokým výstřihem, kterými jsem Cass vzala dech. Zírala na mě, jako bych byla nějaká disney princezna. Chyběla jen zlatá korunka.
Jí jsem bohužel nepřesvědčila ani do sukně natož do šatů a tak si vybrala bílý oblek se zlatými řetízky. Vypadala tak úchvatně, až jsem zalapala po dechu. Rozhořely se mi tváře a zrychlil dech. Musela jsem si zarýt nechty do kůže, abych přestala myslet na takové myšlenky. Můj mozek řval: hlavně klid, nikdo si ničeho nevšiml a srdce: kašli na blbý focení, servi z ní ten oblek a přiznej, že je zatraceně sexy. Jako vždy jsem poslechla mozek a snažila se zůstat co nejvíc v pohodě. To by ale nebyla Cassidy, aby si ničeho nevšimla.
,,Vážně? Kvůli obleku?" Zašeptala mi do ucha s mírným úšklebkem. Samou trapností jsem mlčela a stála zkameněle na místě.
Moc dobře věděla, že ona samotná v mých rozpacích hrála velkou roli a oblek tomu jen dodal jiskru.
Ruka mi pevně svírala látku šatů. Ani jsem se neodvážila otočit na Cass a podívat se jí do očí.
Přistoupila ke mně zezadu a objala mě kolem pasu. Pod jejím dotykem jsem se zachvěla. No tak, jen přímí pohled do kamery a úsměv. Nic složitého. Šeptal mi mozek. Byla jsem ale moc napjatá a tak jsem svůj pohled sklopila lehce dolů a čekala, až bude tahle trapná chvíle zdokumentovaná. Místo spouště se ozval pokyn, abych zvedla hlavu. Neochotně jsem pohlédla do kamery.
Cass měla co dělat, aby se nerozesmála. Po cvaknutí jsem se o něco uvolnila, ale hned jak jsem se otočila na Cassidy, šimrání se opět vrátilo.

,,Pro dnešek máme dost." Odpověděla Cass, když se jí Nadia zeptala, jestli chceme pokračovat. Převlékly jsme se do našeho obyčejného oblečení a pomohly trochu uklidit, i když téměř nebylo co. Nejraději bych ty šaty vzala a utekla s nimi domů, nakonec jsem se ale přemohla a nechala je viset na ramínku. I s oblekem jsem se musela rozloučit, což mě mrzelo ještě víc.
,,Moc jsme si to užily, děkujeme." Řekla jsem, když už jsme se chystaly z ateliéru odejít. ,,To mě těší, že jsem vás mohla potkat. Sladší pár jsem snad nepoznala." Usmála se Nadia, která vypadala o něco spokojenější, než ráno.
,,To rády slyšíme." Uculila se Cassidy a rozloučila se ní.
Fotky nám prý pošlou na mail, který jim napsala Cass a my si máme vybrat naše nejoblíbenější a oni nám je potom vytisknout.
Celá natěšená jsem se na ně nemohla dočkat.

,,Tak co, jsi na mě stále naštvaná, že jsem tě vytáhla z postele tak brzo?" Zeptala se Cassidy, když jsme došly domů.
,,Už ne, bylo to úžasný, děkuju moc." Políbila jsem ji na tvář. ,,Za málo. Hlavně, že jsi šťastná." Uculila se a pustila mě jako první domovními dveřmi. ,,To jsem." Přikývla jsem, popadla ze stolu jablko a pospíchala za ní nahoru.
,,Ještě abys nebyla a teď mi dlužíš pořádnou pusu." Zavřela za námi dveře. Nic jsem nenamítala a hned ji políbila.
Svalila se se mnou na postel a přestala mě líbat. Věděla, kde jsou její hranice, které jsem pro její smůlu nastavila.
Tak ráda bych je posunula o něco dál, ale nemohla jsem se přemoct. Byla jsem stále nepřipravená. Bude to chtít ještě trochu času.