Zloděj motýlů

Zelená kavárna

,,Co třeba tyhle?" Ukázala na dlouhé červené šaty, které jsem neměla na sobě ani nepamatuji. Znechuceně jsem zakroutila hlavou. Šaty jsem rozhodně v lásce neměla. Ani nevím, proč jsem je ještě nevyhodila. Zapsala jsem si to na seznam věcí, které chci udělat v nejbližší době.
Hnědovlasá máma musela odjet, jelikož jí volali z kadeřnictví, že potřebují její pomoct. Takže se mi snažila pomoct vybrat oblečení na rande druhá dlouhovlasá máma. Vůbec se v mé situaci nevyznala. Zřejmě ani v mém stylu. Copak si nevšimla, že většinu času nosím klučičí oblečení a velké mikiny? Možná díky nim jsem působila tak odtažitě. Zasmála jsem se pro sebe.
Zatím co vybírala, jsem se jí snažila objasnit situaci a ona si Elodie okamžitě oblíbila.

Chvíli se ještě hrabala ve skříni, než narazila na kus oblečení, které se jí zalíbilo.
,,Mami," vzdychla jsem. ,,nemám ráda šaty ani sukně." Řekla jsem jí snad po páté. Pořád ve mě viděla tu malou roztomilou holčičku v růžových šatičkách a balerýnách. Jenže z toho jsem díky bohu vyrostla.
Přistoupila jsem ke skříni a začala si outfitu vybírat sama. Nakonec jsem zvolila černé roztrhané džíny a volné černé tričko s bílím potiskem. I když jsem mámu moc nepotěšila, stejně jsem si ho vzala. Nepřijdu tam snad v šatech. Zakroutila jsem hlavou.
Ještě jsem k outfitu přidala několik řetězů a vlasy jsem si stáhla do vysokého drdolu. Na prsty jsem si nasadila pár prstenů a okolo pasu jsem obtočila pásek s mnoha dírami.

Máma mi popřála hodně štěstí a políbila mě na čelo. Rozloučila jsem se a zavřela za sebou co nejrychleji dveře , abych se nemusela vybavovat s dvojčaty.

Cestou do kavárny jsem ještě zavolala Kate, jelikož jsem měla chvilku času a taky jsem byla příšerně nervózní až se mi z toho klepaly ruce. Sotva jsem neupustila telefon.
,,To zvládneš." Povzbuzovala mě nadšením bez sebe. Pak vyjmenovala všechny mé dobré vlastnosti a to mě na chvíli uklidnilo, aspoň do doby než jsem ji spatřila. Stála tam ve žlutých šatech s ramínky, které jí neskutečně slušely a čelenkou zabořenou v hustých hnědých vlasech, která byla zbarvená stejně jako šaty. Okolo krku se jí houpal zlatý řetízek s malou včelou na konci.Vypadala naprosto úchvatně, až jsem se styděla, že jsem zvolila tak obyčejný outfit.
Hned jak mě spatřila, usmívala se od ucha k uchu. Rychle jsem ukončila hovor s Kate, která by nejradši poslouchala po celou dobu a pospíšila si, abych u ní byla co nejrychleji.
,,Ahoj, vypadáš nádherně." Pozdravila jsem udýchaně. Pozdrav mi oplatila a usmála se. Chvíli přešlapovala na místě a nakonec promluvila jako první. ,,Tak kam půjdeme?" Zachichotala se. Sakra, měla jsem to vymýšlet já? Srdce se mi zastavilo. ,,Vlastně, abych řekla pravdu, jsem nad tím vůbec nepřemýšlela." Začervenala jsem se. Nejradši bych si nafackovala. ,,To je v pohodě, našla jsem dvě docela hezká místa, která by se ti mohla líbit." Uculila se a naznačila, abych ji následovala. Zřejmě nemělo cenu se ptát, jaká místa myslí, jelikož nevypadala, že by mi to prozradila. Tak jsem mlčky čekala, než mě dovede k onomu místu.
Netrvalo dlouho a zastavila se u menší kavárny na kraji ulice. Nikdy jsem tu nebyla.
Vešly jsem dovnitř a nad našimi hlavami se rozezněl malý zvonek, jak bývá v obchodech. Díky němu se mi tohle místo líbilo o něco víc.
Kavárna byla zbarvená do přírodně zelené a hned u vchodu byl pult s pečivem, které vonělo domovem. Připomnělo mi to dny, kdy za námi přijela babička a napekla spoustu dobrot.
Nábytek měl barvu černou a vůbec celý prostor působil klidně a příjemně. Na oknech bylo položených několik rostlin s tmavými listy, některé visely dokonce i ze stropu.

Posadily jsme se ke stolu hned u okna. ,,Líbí se ti to tu?" Promluvila Elodie nervózně a stále těkala pohledem mezi mnou a stolem. ,,Moc." Přikývla jsem s úsměvem a starostlivě si ji prohlížela. ,,Jsi v pohodě?" Podívala se na mě.
Snažila jsem se něco vyčíst z jejích očích, ale přesně jsem nedokázala odhadnout co se v nich odráží.
,,Jsem, jen jsem měla těžký den." Povzdychla si a uhla pohledem. Víc už jsem se neodvážila vyptávat. Nechtěla jsem, aby se cítila jako u výslechu. Nastalo trapné ticho, které je nezbytnou součástí každého rande, z čehož nás zachránil číšník. ,,Co si dáte?" Zeptal se hned jak nám položil lístky na stůl. ,,Pro mě latte." Usmála jsem se. Ani jsem si nečetla menu. Doufala jsem, že ho tu budou mít. Je to přece kavárna. Přikývl a otočil se na Elodie. ,,Pro mě taky prosím."
Vzal si lístky zpět a odešel. Po chvíli se vrátil s kávami.
,,Rozhodně nemusíš odpovídat, ale co vlastně máš s tou brunetou?" Prolomila ticho a rozklepanýma rukama vzala hrnek, aby se napila. Nervózně jsem si pohrávala s prsty. Nerada jsem o tom mluvila, zvlášť s Elodie, když jsem si sama nebyla jistá.
,,Od té schůzky jsem s ní nepromluvila, takže nevím, jestli se spolu vůbec bavíme." Usrkla jsem si z hrnečku a podívala se na ní. Chvíli hledala slova, aby mě nijak nezranila. ,,Aha, tak to je mi líto."
Jistě byla jen milá. Nevěřím, že by jí opravdu bylo líto, že nebalím jinou holku. ,,Mě to ani nevadí. Celé dva roku spolu chodíme do jedné třídy na výtvarku a ona si mě všimne až když do ní vrazím na chodbě." Uchechtla jsem se trochu naštvaně, že mě všichni vnímají jako ducha. Vzpomněla jsem si na seznámení s mojí partou. První den jsem si sedla sama. Byla jsem přesvědčená, že to tak zůstane celou střední, ale po pár minutách si ke mně přisedla Kate a prostě se se mnou začala bavit.
Ani se nezeptala, jestli je to místo volné. Ze začátku mě trochu vytáčela, nebyla jsem zvyklá na společnost. Celou základku jsem strávila ukrytá pod kapucí a s nikým se nebavila. Vlastně mi to tak vyhovovalo. Pomalu jsem si zvykla na můj nový život a celkem si ho oblíbila. Kluky jsme poznaly trochu později, když si Kate k nim sedla na obědě. Ukázalo, že jsou vlastně docela fajn a od té doby spolu trávíme čas po škole. Musela jsem se usmát nad tou vzpomínkou. Sama bych se neodhodlala udělat to, co Kate.
,,Bydlíš tu odjakživa?" Zeptala jsem se po chvíli mlčení. Zajímalo mě to, jelikož jsem jí nikdy nepotkala ve škole, ani v kavárně a to jsem tam byla téměř denně.  ,,Ne, před chvíli jsem se sem nastěhovala s rodinou."
,,Kde si žila předtím?" Znovu jsem upila z kávy.
,,Dřív jsem bydlela v Delftu. To je město v Holandsku. Je tam nádherně." Zamyšleně se zahleděla do hrnečku, jakoby tam její rodné město plavalo. ,,Ach tak, to je celkem dálka." Odvětila jsem. Ani jsem si nevšimla přízvuku. Bylo divné, že žádný neměla, když přijela až z Holandska.
,,Proč jste se vůbec přestěhovali?" Nepřestala jsem jí vyslýchat. Další trapné ticho bych už nepřežila a navíc mě to opravdu zajímalo.
,,Rodiče sem přijely za prací. Jsou umělci a kvůli tomu se každou chvíli stěhujeme. Už jsem si zvykla. Před tím jsme byli v Delftu kvůli úchvatným stavbám a podlouhlých kanálech. Každou chvíli jsme někde posedávali, jen aby si dané místo mohli načrtnout do skycáků. Mě to nikdy moc nebavilo, radši vezmu do ruky foťák než tužku." Pousmála se.
Takže v Holandsku nevyrůstala. Oproti ní jsem měla celkem nezáživný život. Celý jsem ho prožila na jednom místě.
Ani mi to nevadilo. Nesnesla jsem pomyšlení, že bych musela každou chvíli opouštět mé přátele a zvykat si na novou školu.
,,Tak se ti tu snad bude líbit, ale nechápu, co chtějí kreslit tady. Nic zajímavého tu není." Zazubila jsem se.
,,Pravdou je, že jsem tady vyrůstala. Strávili jsme zde asi tři roky a pak se opět odstěhovali. Tenhle život není pro každého." Odvětila přátelsky a jedním lokem dopila zbytek kávy. Všimla jsem si, že kdokoliv se zmínila o cestování, objevila se jí v oku malá jiskřička.

Netrvalo dlouho a konverzace samovolně plynula, až jsem si nevšimla, že se venku setmělo.
Polovinu času vyprávěla o Holandsku, takže jsem mohla poslouchat a přikyvovat. Bylo vidět, že si ho opravdu oblíbila, až jsem začala uvažovat, že bych se tam někdy podívala.
Očima jsem zabloudila k hodinkám. Ne proto, že by mě její povídání snad unavovalo, ale potřebovala jsem vědět, jestli stihnu přijít domů včas.Ukazovaly šest hodin. Páni, to to uteklo opravdu rychle. Divila jsem se.
S některými lidmi čas plynul rychle a s některými pomalu. Nikdy jsem nepřišla na to, čím to je.
Po chvíli jsem se omluvila, že musím jít, aby rodiče neměly starosti. I když opravdu nerada. Hezky se mi s ní povídalo.
Doufala jsem, že to není naposled, co s ní mluvím. Ještě jsem se na ní otočila, usmála se a utíkala domů.

Zadýchaně jsem otevřela dveře a po výslechu od rodičů jsem zapadla do pokoje a usla.