Zloděj motýlů

Nablýskané auto

Druhý den jsem sotva otevřela oči. Křečovitě jsem se snažila zůstat vzhůru. Celou noc jsem strávila zíráním do stropu a dumáním nad vzkazem a těmi dvěma slovy, která mi neustále vrtala hlavou. Došlo mi, že se El jen tak nevrátí a proto jsem nechtěla čelit ani venkovnímu světu. Ten se totiž nezastavil. Všichni dál, jako by se nic nestalo, žili své obyčejné životy, chodily do práce a do školy. A ani na vteřinu by je nenapadlo, že se někdo jiný u sebe v pokoji hroutí z jednoho kusu přeloženého papíru. Taková hloupost.
S mámou jsem se dohadovala dobrou hodinu, aby mě nechala aspoň jeden den doma. Zapomněla jsem ale, jak je tvrdohlavá a jen tak si něco nenechá namluvit. Když mi ale naměřila poměrně vysokou teplotu, usoudila, že bude nejlepší, když tedy zůstanu doma. I kdybych přece jen šla do školy, hned by mě poslali zpátky už jen kvůli mému mrtvolnému vzhledu.
Oči mi lemovaly hluboké tmavé kruhy jako dno oceánu a sotva jsem se udržela na nohou. Akorát bych je vylekala. Nepřipadalo v úvahu, že by mě moji přátelé viděli takhle zničenou jenom kvůli holce. Jako bych je slyšela. Milion zbytečných otázek a rad, které by stejně ani trochu nepomohly.
Raději jsem se zachumlala pod peřinu, která stále voněla jako Elodie a nechala se opečovávat mámou, která do mě lila jeden čaj za druhým. Cítila jsem se tak mizerně, že jsem celý den strávila litováním sama sebe v posteli a sledovala přihlouplá videa, kterým jsem stejně nevěnovala pozornost. Vzkaz jsem si přišpendlila na chybějící místo na nástěnce a zírala na něj. K ničemu to nebylo, ale aspoň mi připomínal Elodie.

Elodie
Sledovat hádku mezi Cassidy a Natem bylo bolestivé. Měla jsem sto chutí si stoupnout mezi ně a oba je uklidnit. Cass by si nedovolila na mě zvednout hlas a Nate mi byl podstatě cizí, takže by na mě nevztáhl ruku. Doufala jsem, že by to neudělal, i kdyby mě dobře znal. Nesnášela jsem hádky. Mé nejhorší vzpomínky jsou právě na ně. Kdykoliv někdo jen zvýší hlas, udělá se mi mdlo a na rukou mám husí kůži. Takže se jim snažím co nejvíce vyhýbat.
    Nechtěla jsem za nimi chodit ven, když oba odešly a tak jsem počkala, až bude kavárna prázdná, uklidila jsem všechny židle a když jsem byla s prací hotova, zamkla jsem vchodové dveře a čekala na Cass na parkovišti , až se vrátí.
Po chvíli mě čekání začalo unavovat. Až jsem začala mít podezření, jestli jsou oba na živu. Co jim trvá tak dlouho, proboha?
Domů jsem jít nechtěla, stejně bych tam neměla co dělat a tak jsem se pomalu prošla po parkovišti a několikrát jsem obešla kavárnu, až mě i to přestalo bavit.
Když jsem se přiblížila k jednomu z nablýskaných BMW v černé barvě, zastavila jsem se. Někde jsem ho přeci viděla. Bylo mi tak moc povědomé a já si za boha nemohla vzpomenout proč. Chvíli jsem si ho jen nevěřícně prohlížela.
Okénko se stáhlo a hned jak jsem spatřila jeho tvář, rozsvítilo se mi.
,,Papa?" Hlesla jsem a před očima jsem měla jiskřičky a jeho rozmazanou tvář. Rychle vystoupil z auta a podepřel mě jednou rukou. Pomohl mi na přední sedadlo a po chvíli mlčení a zírání konečně nastartoval a rozjel se. Mlčel.
Musela jsem se rozkoukat a srovnat si mysl. Bylo dost pravděpodobné, že jsem usla na schodišti před kavárnou a tohle je jen pouhý sen. Podstatě jsem ho neviděla opravdu opravdu dlouho, takže jsem si tohle všechno mohla jen vymyslet. Každou minutu se ale stával reálnějším a já tak pochopila, že jsem v opravdové realitě a ne jen v mé představivosti.

Že u sebe nemám telefon jsem si všimla až po několika minutách. Šmátrala jsem kolem sebe a zkontrolovala každou kapsu, ale nenašla jsem ho. Tak moc jsem chtěla vystoupit z auta a utéct za Cass nebo jí alespoň napsat zprávu, ale nedokázala jsem to. Ne kvůli dveřím, které byly stejně pravděpodobně zamčené, ale kvůli tátovi a všem nezodpovězeným otázkám vířících v mé hlavě.
,,Neviděla jsem tě šíleně dlouho." Řeknu tak potichu, až si nejsem jistá, jestli jsem vydala nějaký zvuk. On se na mě ani neotočí a stále hledí na cestu. Těžko jsem vyčetla jeho emoce přes tmavé sluneční brýle, které mu zakrývaly oči. Působil lehce nahněvaně. Neukáže se doma přes půl měsíce a pak ze sebe nevydá ani slovo. Typický otec.
Zvláštní bylo, že jel přesnou cestou, jako jsme chodily s Cassidy k ní domů a málem jsem nevěřila vlastním očím, když jsme zastavili u jejího domu, který jsem znala podstatě lépe jak svůj vlastní.
   ,,Máš pět minut." Oznámil zakoukaný do předního skla. ,,Pět minut? A na co?" Otočila jsem se nechápavě a ve stresu si mnula látku šatů. ,,Zbal si věci. Jedeme domů." Rozkázal a jedním pohybem prstů mi odemkl dveře. ,,Já nikam nejdu." Založila jsem si ruce a myslela jsem to smrtelně vážně. Můj život se jen zlepšil od doby, co jsem poznala Cass. Žádné hádky, žádné modřiny, žádné stěhování z jednoho konce světa na druhý. Konečně jsem se cítila jako doma. Pochopena, milovaná a v bezpečí.
Jeho zřejmě nezajímal můj názor, jelikož si sundal brýle a odhalil tak rozzlobený obličej. Prsty bubnuje do volantu.
Konečně se na mě podívá a podá mi přeložený lístek. ,,To jí nech v pokoji." Natáhne ruku a já mu z ní papír vytrhnu.
Rozložím ho a po jeho přečtení se musím přemlouvat, abych nevybuchla vzteky. Jediné co moji rodiče umí je rozhodování za druhé a řízení mého už dost mizerného života.
,,Omlouvám se?" Vykulím na něj rozzlobeně oči. Ruka zatlá v pěst. Jen přikývne. ,,Nemáš ani ponětí, co je mezi mnou a Cass. Nějaký pitomý omlouvám se rozhodně nestačí." Rozhodím naštvaně rukama, div nevysklím okénko za mnou. Chytne mě pevně za zápěstí a věnuje mi jeden z těch vražedných pohledů, které mě opět přinutí se posadit na zadek. Několikrát se zhluboka nadechne.
,,Tohle stačí. Můžeš mi děkovat, že máš vůbec možnost se s ní rozloučit." Pustí mi pomalu ruku.
,,Tomuhle říkáš rozloučení? Zatraceně, vždyť je to jen kus papíru!" Bouchnu pěstí do sedačky.
,,Už jen tři minuty." Zvýší hlas. ,,Neříkej mi kolik mi zbývá času. Řekla jsem, že nikam nejedu."
,,Ticho. Nechci nic slyšet!" Zvedne výhružně pěst. ,,Ale...c'est im..."
,,Řekl jsem ticho!" Zaburácí a já raději mlčím, abych neschytala pohlavek. Neochotně vyjdu z auta a začnu si v Cassiině pokoji házet věci do tašky, kterou jsem vyhrabala z kufru. V rychlosti ještě za vzkaz dokreslím malé srdíčko, aby nepůsobil tak moc nezaujatě a aby si nemyslela, že mi na ní nikdy nezáleželo. Zastavila jsem se u nástěnky, kde bylo přišpendlených několik našich společných fotek. Kéž bych se mohla vrátit do toho dne.
Váhala jsem jestli má vůbec cenu jednu z nich brát, ale jestli jí šikovně schovám, nemusel by na ní otec přijít. Vzala jsem první, která mi přišla pod ruku, několikrát jsem ji přeložila a zasunula ji do zadní kapsy u kalhot.
Když jsem chtěla odejít, všimla jsem si, že za mnou stojí Cassiina máma.
,,Už odcházíš?" Přistoupí ke mě.
,,Mrzí mě, že je to tak nečekané a narychlo, ale sama to moc nedokážu vysvětlit." Pokrčím rameny a v ruce držím křečovitě popruh tašky.
,,Cass bude naprosto zničená, jestli jí opustíš." Poznamená starostlivě.
,,Já vím. Nemáte tušení, jak moc bych tu ráda zůstala, ale prostě to nejde.  A moc děkuju, že jste mě tu nechaly tak dlouho.
Co bych si bez vás počala?" Usměju se chabě. Z venku se ozve hlasité troubení, neztrácím čas a vyjdu ze dveří ven.
,,Řekněte jí, že jí mám moc ráda." Zavolám v posledních vteřinách a nastoupím do auta. Přemýšlím o útěku, ale nakonec se tiše posadím a raději celou cestu mlčím.