Zloděj motýlů

Zbytečné naděje

Nalila jsem do sebe asi tak desátý kelímek, až se mi z toho začala motat hlava. Dávno mi bylo ukradené, jestli se opiju na své vlastní párty, a tak jsem vypila každou tekutinu, která se mi dostala pod ruku. Jedna-druhá-třetí...tvary se přede mnou motaly do barevných šmouh a podlaha působila jako rozbouřený oceán. Co jsem to zase provedla? Když už se zdálo, že se poroučím k zemi jako hadrová panenka, někdo mě zachytil a zabránil tak mému pádu. Nikdy jsem však nepostřehla jeho tvář.
Do svého pokoje jsem se neodvážila vstoupit, už kvůli strachu z polonahé Emily, kterou jsem opustila kvůli jiné a ještě k tomu jsem jí vzala její karamelové tričko. Bude zlostí bez sebe. Vlastně jsem se divila, že jsem ještě naživu. Jen jednou jsem měla tu smůlu ji zahlédnout bez kontroly nad svým vlastním tělem. Jak trhá všechno okolo sebe, bez ohledu na následky a pocity ostatních. Bývala by to málem příčina našeho rozchodu, kdyby se neobjevila Kate a neukonejšila by ji. Zamrazilo ve mě jen nad tou představou, že bych se jí měla podívat do očí.
Všechno se kolem mě točilo jak na řetízkovém kole na pouti a já si až po chvíli uvědomila, že se sedím rozvalená na gauči vedle někoho, jehož tvář mi byla i přes to, jak blízko jsem seděla, neznámá a že ten někdo má na mých ramenou svou svalnatou paži.
Ani jsem se nepokoušela se z jeho sevření vyprostit. Byla jsem ráda, že jsem nějakým způsobem schopná alespoň zpola vnímat okolí. I když to byl jen rozmazaný šum a hlasy, které se slévaly do jednoho, takže jsem nezachytila ani slovo jediné konverzace, i když se doslova odehrávala přímo vedle mě na gauči.
Představovala jsem si, jaké by to bylo, kdybych se vyhnula Emily a jejímu tělu, které na mě působilo jako med, ke kterému, když se přiblížíte, už se z něj nelze vyprostit. Představa, že bych se nahoře v mém pokoji dostala tak daleko s Elodie, které bych s radostí obětovala celé mé tělo, mě hřála u srdce a zároveň mě do něj bodala, jako ostří nabroušeného kovu. Kdybych bývala odolala svému chtíči a nedopustila se tomu, čemu jsem se dopustila, mohla být její ruka na mých ramenou a ne nějakého cizince, o kterého jsem ani v nejmenším nestála. Mohly jsme se tisknout k sobě u mě v posteli, kdyby se na nic jiného necítila. Mohla jsem naslouchat jejímu tichému zpěvu, linoucího se z jejích smyslných plných rtů. Mohla jsem je laskat a sázet jí polibky na každý kousek její kůže a naplétat její kudrnaté hebké vlasy na mé prsty a ona by mi při tom slastně předla do ucha.
Mohla jsem.... Zastavila jsem se. Nemohla....Nemohla jsem nic, jelikož jsem svou šanci promarnila a jistota, že dostanu další, se vytrácela jako pára nad hrncem. Ublížila jsem jí víc, než ona mě a to se nedá omluvit ani tisícem rudých růží. Co růží? Slunečnic. Zatraceně. Prohloubila jsem si hrob tak hluboký, že mě z něj dostane leda tak pořádná dávka naděje a kuráže. Jen se vzchopit. Musela jsem něco udělat, než ji ztratím nadobro. Nemohla jsem ji nechat, aby se odstěhovala bůh ví kam a pohřbila tak všechnu mou naději na vztahy. I když jsem prožila jen dva. A ani zdaleka jsem nevěděla, jaké to je mít zlomené srdce, ale věděla jsem, že dokud to nezažiju, budu dál bojovat. Budu muset. Jinak bych byla slabá a to jsem si nedokázala přiznat.
Ne, že by mi snad neublížila tím, že odešla a nechala na posteli prostý dvouslovný vzkaz, ale něco mi říkalo, že za to nijak nemohla a skutečnost, že se ke mně dostavila, aby mě viděla, to jen potvrzovala.

Nějakým způsobem jsem se dostala na nohy, dlouze jsem se nadechla, zamrkala a vydala se ke dveřím, abych nebrala čerstvý vzduch, který jsem nutně potřebovala. To by mě ale nemohla celou dobu hlídat ona osoba, abych se někam dostala. Popadla mě za pas, přitiskla na mě široké dlaně a stáhla mě zpět na gauč. ,,Měla bys odpočívat, Cass. Jinak si něco uděláš." Zašeptal někdo s obavami v hlase. Alkohol mi tolik ovlivňoval mozek, že jsem nedokázala rozpoznat jeho tvář. ,,Pusť mě, potřebuju na vzduch." Zamumlala jsem se zaúpěním a snažila se vyprostit z jeho sevření, ale marně. Jeho stisk ani o kus nepovolil. ,,Posaď se. Podívej se na sebe, nedokážeš ani rovně stát." Vstal a podepřel mě svou paží. ,,Nestojím o tvou pomoc." Zavrčela jsem nevrle a setřásla jsem ze sebe jeho ruku. Hned na to mě ale znovu popadl. ,,Ale potřebuješ jí. Nedělej to složitý a posaď se, prosím tě."
,,Ne," Odsekla jsem a i když jsem se snažila sebevíc, nebyla jsem dost silná, abych se od něj vzdálila. ,,Chci jít ven!" Ohradila jsem se a tloukla do jeho ruky co nejsilněji jsem dokázala. On však nepovolil. Jen mě vzal za boky a přehodil si mě přes rameno, jako bych byla pytel brambor. Kopala jsem nohama a máchala kolem sebe, ale nic z toho mi nepomohlo. ,,Pusť mě!" Zařvala jsem rázně a byla jsem si jistá, že svým divadlem na sebe upoutáváme pozornost celého domu. ,,Koukej mě pustit, ty idiote, nebo ti vyrvu obě koule a nacpu ti je..." Ječela jsem a rázem jsem utichla, když mě položil na zem. Pod bosýma nohama jsem ucítila chladnou, mokrou trávu a na tváři mě chladil studený vánek, který se mi opřel i do rozpuštěných vlasů. ,,Ach, to je škoda....mě opravdu zajímalo, co máš v úmyslu s mýma koulema." Ušklíbl se a hned na to se hlasitě rozesmál. ,,Nechtěj vědět!" Procedila jsem mezi zuby, div se mi nerozklepaly zimou. I když alkohol začal pomalu vyprchávat, přesto jsem nepoznala, s kým mám tu čest mluvit. Nebyla jsem ale dost silná na to, abych se udržela na nohou a tak jsem se opřela o chladnou zeď domu. ,,A mimochodem," Usmál se. Divila jsem se, že jsem ho neodstrašila natolik, aby nezmizel ve dveřích. ,,žádný koule nemám." Znovu se zasmál a zkřížil vysvalené paže na prsou. ,,Jak to myslíš?" Změřila jsem si ho od hlavy, až k patě přísným pohledem. ,,Jsem trans, takže se ani nemusíš namáhat. Ale až nějaký mít budu, ozvu se ti." Zvedl koutek do posměšku a přistoupil o kus blíž. ,,Já...nevím, co říct. Nikdy jsem nikoho, kdo by byl trans nepotkala." Odhalila jsem svůj lehký úsměv a zvedla bradu. ,,A hele, ona se usmívá. Za co jsem si to zasloužil? Za coming out?" Ušklíbl se a v jeho očích hravě zajiskřilo.
,,Nedávej si zbytečný naděje. Už tak mám mizernou noc." Odplivla jsem si na zem vedle mě, abych se zbavila hořké chutě alkoholu na jazyku. To však ničemu nepomohlo. ,,Nedávám," Zvedl ruce na obranu. ,,užil jsem si dost." Prohlásil a já se ani neobtěžovala představovat si, která měla to štěstí, ho vidět bez oblečení.
Ráno jsem se probudila kupodivu ve své posteli. Díky bohu jsem v ní byla sama a vedle mě zelo jen prázdné místo. Ze včerejší noci jsem si vzpomněla jen na pár útržků, které byly dost mlhavé na to, abych z nich něco poskládala. Promnula jsem si hlavu, která mi hořela bolestí a s velkou námahou jsem došla do koupelny. Málem jsem vyjekla, když jsem se spatřila v zrcadle. Vypadala jsem tak zničeně, že jsem raději odvrátila zrak a umyla si obličej ledovou vodou. Emylino karamelové triko jsem měla stále na sobě a hlava mě z té vzpomínky rozbolela, takže jsem se musela opět posadit. Když jsem si prohlížela rozházené věci na podlaze, svůj svetr jsem mezi nimi nenašla.