Zloděj motýlů

Osud v papírovém obalu

Po vyřknutí jejího jména mi všechna slova uvízla v krku. Jediné čeho jsem byla schopná, bylo tupé zírání na nádherně oblečenou Emily. Byl to divný pohled. Cítila jsem se, jako by se všechny vzpomínky na ni slily do jedné a vypařily se. Ta osoba, která přede mnou stála, nebyla Emily jakou jsem znala.  Ne, to rozhodně ne. Kdyby ze mě před několika hodinami nestrhávala oblečení a nesápala by se mi hladově po krku, snad bych ji ani nepoznala.
Vlasy si stáhla do upraveného drdolu a jen dva pramínky jí rámovaly dokonale nalíčený obličej. Rudé upnuté šaty, které jí obepínaly boky, jí končily u krku a odkrývaly pohled na holá ramena. Na rukou se jí leskly černé prsteny, které kontrastovaly s řetízky, v nichž byly zasazené tmavé onyxy. Na opálených nohou měla černé šněrovací kotníkové boty na tlusté platformě.
Vypadala neuvěřitelně dobře. Až se mi z toho zatajil dech. Ale to stále neznamenalo, že jsem na ni neměla zlost. Nenechala jsem se její půvabnou tváří oklamat. Používala ji jako masku, pod kterou skrývala zlou bezcitnou povahu. Hned jak jsem si ji změřila vyjeveným pohledem od hlavy až k patě, nečekala jsem, až otevře pusu a obhájí se, prostě jsem zabouchla dveře přímo před jejím obličejem. Nestála jsem o její omluvy nebo o cokoliv, kvůli čemu mě přišla navštívit. Sotva jsem přehlédla krabici, kterou křečovitě držela v rukou. Ať v ní měla cokoliv, nezajímalo mě to. Jediné v co jsem doufala bylo, aby odešla a nekazila mi už tak dost mizerný den.
  Opřela jsem se zády o dveře a pomalu se po nich svezla na zem. Stále jsem nebyla schopná slov. ,,Co se stalo?" Zajímala se matka. Jistě jí neuniklo, jak jsem vyslovila její jméno, když jsem ji zahlédla u dveří. Přispěchala ke mně a pomohla mi na nohy.
,,Emily....takže jsi mluvila pravdu. Vážně přiletěla z Německa." Probodla jsem ji pohlede. ,,Ano, přiletěla." Zaskřípala jsem o sebe zuby. Co tady zatraceně dělala? Znovu. Nedala jsem ji minule dost najevo, že o ni ani trochu nestojím? Nebo aspoň z poloviny?
,,Nevíš, proč je tady?" Zeptala se šeptem po chvíli a sledovala jak se přerývaným nadechováním snažím uklidnit. ,,Nemám ponětí." Zavrtěla jsem hlavou. Cukla jsem sebou, když se ozvalo klepání na dveře. ,,Odejdi!" Křikla jsem na ni v odpověď a vrazila jsem pěstí do dřeva. Vztek ve mě vřel a já se nedokázala ovládnout. Hned jsem toho litovala, kvůli kloubům, které se rozbolely a zrudly. Pálilo to jako čert. Zlomila jsem se v pase a kousnutím do rtu jsem se snažila zahnat bolest. ,,Uklidni se, prosím tě. Ještě si něco uděláš." Svraštila matka obočí, chytla mě za ruku a lehce přejela palcem po kloubech. Sykla jsem na ni varovně, což ji přimělo mi ruku opět pustit. Jen vzdychla. ,,Vyřešte si to mezi sebou. Nechám vám soukromí." Těkala pohledem mezi mnou a dveřmi a pak zmizela ve svém pokoji. Než jsem ji stihla požádat, aby to vyřešila za mě a vyhodila Emily, už byla ta tam. Zatraceně, budu to muset zvládnout sama. Na to jsem opravdu neměla sílu. Ještě jednou jsem zaklela, když jsem se podívala na zmrzačenou ruku a zastavila jsem se, když jsem jí chtěla znovu udeřit do zdi. Ne...musela jsem se krotit. Několikrát jsem se nadechla a rozhodovala se, jestli ji mám nechat čekat venku nebo otevřít dveře a promluvit s ní.
,,Prosím, Cass. Chci ti to všechno jen vysvětlit." Žadonila a já ucítila, jak položila dlaň na druhou stranu dveří. ,,Odejdi!" Křikla jsem lehce mírnějším hlasem, ale stále v něm byl dost velký důraz, aby pochopila, že nestojím o její omluvy.
,,Prosím." Zašeptala. A to, že jsem ji byla schopná slyšet naznačovalo, že se tváří tiskla na dřevo. Byla nebezpečně blízko.
,,Můžeš mě alespoň vyslechnout?" Ozvalo se po chvíli. ,,Prosím." ,,Ne." Zamračila jsem se a založila si ruce na hrudi. Nehodlala jsem ustupovat. Bůh ví, jak moc by mi mohl tenhle rozhovor ublížit. Další rány bych už nesnesla. ,,Odejdi, nechci tě vidět ani slyšet!" Ustoupila jsem o krok dozadu. ,,Mrzí mě to. Nechtěla jsem nic z toho udělat." Zaslechla jsem a cítila, jak mizerně jí je. ,,Tak jsi to dělat neměla. Ani nevíš, kolik jsem si toho kvůli tobě musela vytrpět." Odmlčela jsem se. ,,A teď odejdi!"
Představovala jsem si, jak váhá, jestli se má ještě snažit nebo odejít. Když nic neříkala dobrou minutu, odvážila jsem se nahlédnout skrz klíčovou dírku. Musela jsem si být jistá, že odešla, takže jsem počkala další minutu. Jedna, dva, tři...
Nejistě jsem vzala za kliku a raději zkontrolovala, jestli tam nestojí škvírou mezi dveřmi. Můj pohled upoutala malá krabice na zemi. Rozhlédla jsem se, jestli mě někdo nesleduje, popadla krabici a vydala se dovnitř. Když jsem však chtěla zavřít, dveře se zastavily o něčí botu. Emily se protáhla škvírou a zastavila se těsně u mého obličeje. Měla jsem co dělat, abych na ni neplivla. Polkla jsem urážky, které se mi hrnuly na jazyk. ,,Odešla bych, kdybych mohla" Řekla místo pozdravu a přivřela za sebou dveře. Otočila se na mě, až když cvaklo v zámku. ,,Ale...za dvě hodiny musím na letiště a....já, nemohla jsem odletět s pocitem viny. Musela jsem se....omluvit." Polkla a nadechla se. Sálala z ní vina a odhodlání. Chvíli si mě prohlížela a pozorovala místnost, kterou neviděla takovou dobu. Aspoň bez lidí. Jako bych slyšela její nekonečné otázky a hlasité myšlenky. Nemusela otevřít pusu, abych věděla na co myslí. ,,Je to už dávno." Pozvedla koutek do chabého úsměvu. ,,Myslím na naše chvíle často." Vypadlo z ní. Nebyla jsem si jistá, jestli chtěla, abych tahle slova slyšela. Možná to někomu potřebovala říct. Někomu, kdo přesně ví jak se cítí. Kdo ji pochopí. Jenže ani já sama nedokázala pomoct sobě, natož někomu jinému. Takže jsem jen mlčela a hleděla ji zpříma do očí. ,,Všechno se zdálo být tak....dokonalé." Usmála se. ,,Pohádky o lásce, co nám vyprávěli jako dětem....najednou jsem je chápala, cítila jsem to. Díky tobě." Chtěla mě vzít za ruku, ale já ucukla. Nenechala jsem se znovu stáhnout do té bubliny, kde se vše zdálo být bez chyby. Ona si mě nevšímala, potlačila bolest, která se jí zaleskla v očích a pokračovala.
,,Nevěřila jsem, že někoho takového potkám a zažiju něco podobného, a přesto....stalo se to a já ani nestačila mrknout."
Na chvíli zavřela oči. ,,Bylo to krásné. Každá chvíle byla krásná a já si říkala, čím jsem si tohle všechno zasloužila. Věděla jsem, že nám náš vztah nevydrží věčně. Ani jsem nepředpokládala, že spolu skončíme. Nevím, jestli to byl osud nebo nějaký bůh, ale nebýt něj, nepoznala bych štěstí. Když jsem se od tebe musela odtrhnout, bolelo to a já osud a všechny bohy proklínala, že mi tě sebraly." Hluboce se nadechla. ,,Pak mi ale došlo, že se to všechno stalo z nějakého důvodu. Neměly jsme skončit spolu. Aspoň ne navěky. Myslím, že jsme si měly přinést ponaučení. Nejsem si jistá, proč nás osud rozdělil, ale mělo to důvod. Třeba ten důvod byla Elodie." Při vyslovení jejího jméno jsem několikrát nechápavě zamrkala. ,,Patříte k sobě." Zašeptala. Hledala jsem slova, kterými bych ji odbyla, ale v hlavě mi křičela jedna myšlenka přes druhou a já měla co dělat, abych je poskládala dohromady. Byla jsem tak ochromená, že jsem nevzdorovala, když mě uchopila za ruce. V očích se jí leskly jiskřičky štěstí. Ne, že mě drží a dotýká se mě. Byla za mě šťastná, i když mě nemohla mít. Trvalo jí dlouho - stejně jako mě - ,než pochopila, že já nejsem její a ona není má. Už dávno ne. Některým věcem musíme občas dopřát víc času. Radila mi matka, když jsem se po několikáté hroutila z odchodu Emily.
  Rána, kterou mi před rokem zasadila, se scelila a zbyla po ní jen nepatrná jizva. Myslela jsem, že mě uzdraví někdo nový, ale stačilo jen dořešit minulost a nechat ji jít svou cestou. Obě jsme si to moc dobře uvědomovaly.
Ovšem fakt, že jsem patřila k Elodie...nevěřila jsem tomu. Nepatrné pouto, které jsme si za tu krátkou dobu vybudovaly nebylo natolik silné, aby to byla pravda. Nic nenaznačovalo tomu, že bychom měly být spolu.
  Dárek, co jsem jí chtěla předat v den jejích narozenin, jsem stále uschovávala na dně zásuvky v mém pokoji. V naději, že někdy budu mít šanci, ji ho předat. Ta však hodinu co hodinu pohasínávala. Až z ní zbyla přehlédnutelná jiskra v černé nicotě. Tak nepatrná, že ani nestálo o to v ni doufat.
,,Nepatříme." Nemohly jsme. Musela jsem to říct nahlas, abych tomu sama uvěřila. ,,Poznám lásku, když ji vidím." Odvětila s ledovým klidem a lehkým úsměvem na rtech. Nedokázala jsem poznat, jestli ho falšovala nebo si opravdu přála, abych žila šťastně s jinou. ,,Neznáš mě. Změnila jsem se. Neznáš Elodie. Jak bys mohla? Viděla jsi ji jen na fotce. A už vůbec nemůžeš vědět, jestli to, co mezi námi je, je láska." Vyměnila jsem se z jejího sevření. Nechtěla jsem, aby mi někdo diktoval život. Obzvlášť ne ona. ,,Nepřišla jsem ti poroučet." Zavrtěla hlavou, jako by ta poslední slova zaslechla. ,,Jen jsem nechtěla, aby sis myslela, že jsem za tebou přiletěla, abych tě dostala zpátky." Chovala se podezřele mile. Změřila jsem si ji nevěřícným pohledem. ,,To jsou lži! Nepamatuješ si, co se tu noc stalo? Chtěla ses se mnou vyspat a nadávala jsi na Elodie, že se mě dotýká. Nic, co jsi udělala mi nijak nepomohlo, jen jsi mi zhoršila život." Jen sebou lehce trhla. ,,Přiznávám, že jsem to trochu přehnala s alkoholem, ale jen jsem chtěla..." Vzdychla. ,,...chtěla jsem, aby sis uvědomila, jak cenná pro tebe Elodie je. Aby sis uvědomila, že jsi silnější, než si myslíš." Usmála se lehce provinile. ,,A to sis taky uvědomila...nemám pravdu?" Jistě, že ji měla. Byla jsem silná, to jsem opravdu byla. A Elodie pro mě znamenala celý svět. Ale....stále jsem nechápala, proč tohle všechno udělala. Proč se táhla přes půl světa, jen aby mi dokázala, že jsem silná. ,,Proč?" Zašeptala jsem, když jsem se nezmohla na jiná slova. ,,Dost jsem se naučila o odpuštění. Ublížila jsem tolika lidem, až mě to téměř zlomilo. Chtěla jsem být lepším člověkem a ...chtěla bych, abys mi odpustila i ty." Pohlédla na mě s prosbou. Nemohla jsem se na ni zlobit, i když mě k tomu vedly všechny smysly. To, co se stalo byla minulost a tu jsem mohla napravit. Teď a tady. Chytla jsem ji za ruce a vyslovila ty dvě slova, po kterých tak prahla. Byl to poslední krok k uzdravení. Nás obou. ,,Odpouštím ti." Rozzářila se a nechala stéct slané slzy po tvářích.
,,Pochopila jsem, že to co jsi udělala, nebyla tvá vina. Není co odpouštět." Dodala jsem a opravdu jsem to tak myslela. Nechovala jsem k ní zášť. Viděla jsem, že je lepší člověk a rozhodla jsem se jí raději pomoct než jí škodit.
Mlčela. Přistoupila ke mě blíž a vrhla se mi kolem krku. ,,Děkuji ti." Zašeptala mi do ucha a políbila mě na hřbet ruky, na níž zanechala rudou stopu po rtech. Jen jsem na ni kývla a když se vydala ke dveřím, popřála jsem jí hodně štěstí. Více slov ani nebylo třeba. Řekla co potřebovala. Jako by to bylo nějaké její poslání.
  Když jsem rozbalila krabici, našla jsem v ní svůj tyrkysový svetr, zabalený v průsvitném papíru se vzkazem omlouvám se, musela jsem si ho půjčit. Jen jsem se nad tím zasmála a s klidem v srdci se odebrala do horního patra, kde jsem nad tím ještě dlouho přemýšlela.