Zloděj motýlů

Bílá a rudá

,,Zvedni tu botu. Proboha, otoč se a zvedni jí." Zvolala Kate na obrazovku televize, na které se objevila dívka v modrých, nadýchaných šatech a ohlížela za skleněným střevícem, jež nechala ležet na schodech paláce. ,,Trvalo by ti asi tak pět sekund..."
Ukousla si z hlavy perníkového panáčka, drobky jí padaly od pusy a já čekala, až jeden z perníčků na televizi hodí.
,,Bože," Zaúpěla, slupla perník a natáhla se pro další. Zakryla si oči, když dívka odběhla a samozřejmě tam střevíc nechala.
,,To je hrozný klišé. Prostě..prostě, proč to dělá? Mohla ušetřit to drama okolo a můj drahocenný čas." Rozpřáhla nazlobeně ruce.
,,Tak se na to nedívej." Ohradila jsem se a otočila se na ni s nataženou rukou, aby mi podala mísu s cukrovím. Vypla zvuk u televize, podala mi ji a sama si nabrala hrst. ,,No jo. Mě spíš zajímá konec. To šťastně až na věky, který v reálným světě nevidíš." Pokrčila rameny a spořádala další linecké koláčky. Raději jsem na její pochybnosti o lásce, která vydrží na věky nereagovala a doufala jsem, že nemluví o vztahu s mým bratrem. Vzhledem k tomu, že jsem si na ně už zvykla.
,,A taky se mi líbí její šaty. Jsou dokonalý s těma motýlama a jejich barvou a střihem. Slušely by ti." Ohlédla se za mnou a prohlédla si mě od hlavy až k patě. Chtěla jsem namítnout, že by na Elodie vypadaly doslova božsky, ale raději jsem ta slova spolkla.
,,Co s tebou zase je, Cass?" Zeptala se a ignorovala film, který běžel na obrazovce za ní.
,,Co by? Nic."
,,Nech si to lhaní. Jde o Elodie?" Zhluboka jsem se nadechla. ,,Ne." Odvrátila jsem zrak, aby se mi z jejího pohledu nerozhořely tváře. ,,Prosím tě. Přestaň na ni myslet, ona ti napíše." Přesvědčovala mě a zakroutila hlavou. ,,Třeba ne. Zatím to neudělala. Ale asi mě nechce vidět, protože už uběhlo..." Podívala jsem se na hodinky. ,,tři a půl hodiny. Dost na to, abych pochopila, že nepřijde." Svraštila jsem zamyšleně obočí. ,,Uvědom si, Cass, že si to musí nechat projít hlavou. Nemůžeš na ni tlačit. Ona přijde, jasný? A nech to už být." Ohradila se s plnou pusou cukroví. ,,Snažím se! Ale nedokážu na ni přestat myslet a na to, co jsem ji provedla." Vzdychla jsem. ,,Eh, to si radši nech pro sebe, Cass." Zasmála se. ,,Ne takhle. Bože." Cvrnkla jsem ji do ramene a přistihla jsem se, jak se lehce usmívám. ,,Chápu tě, dobře? A nedělej si s tím hlavu. Jsou Vánoce." Připomněla mi, přičemž mi to oplatila tím, že zapnula zvuk a přiměla mě, abych se na film podívala. Jen jsem vzdychla, přisunula si křeslo blíž k ní. A i přes to, že jsem neměla ani trochu náladu na sledování přeslazených, romantických komedií, nechala jsem ji, aby mě krmila cukrovím a hodnotila se mnou film až do konce.

K večeru, když jsme shlédly snad dvacet pohádek a snědly více sladkého, než bylo zdravé, jsme pomohly matkám připravit večeři. Snažila jsem se nevypadat napjatě a vyzdobila jsem prodloužený stůl ubrousky a nádobím. Sladila jsem ho do tmavě červené a bílé a dala jsem si záležet, aby to vneslo do místnosti vánoční atmosféru. Uprostřed stolu jsem zapálila jednu dlouhou bílou a druhou červenou svíčku a kolem nich jsem naskládala sváteční prostírání a nóbl skleničky, které jsme vytahovali jen o svátcích a důležitých událostech. Matka začala pokládat na stůl pekáče a misky s jídlem. Nestačila jsem se divit, kolik toho stihla připravit za jediný den bez pomoci. Klidně by mohla vystupovat v nějaké kuchařské soutěži.
Upekla kuřecí paličky, celou kachnu a k tomu připravila vařené brambory, ochucený, rajčatový salát s různými oleji a lasagně, o které ji poprosila Emily, jelikož nerada jedla drůbež a ryby nikomu z nás nešly k chuti. Přestaly jsme je jíst, když si matka usmyslela, že nechce následovat vánoční tradice a taky proto, že se kvůli rybí kosti moje sestra málem zadusila.
  Všem nám do sklenic nalila červené víno, které vytáhla ze sklepa a nechala ho stát uprostřed stolu.
Všichni jsme se oblékli do elegantního, svátečního oblečení a usadili jsme se ke stolu. Kate vedle mě, Emily vedle Dijega a matky vedle sebe, přičemž si jedna sedla do čela stolu a na všechny se s úsměvem podívala. Pohled jí spočíval na prázdném místě naproti ní, kde jsem nezapomněla prostřít pro dalšího člena.
,,Někdo se k nám ještě připojí? " Zeptala se prozíravě a natáhla se s talířem pro jídlo, na který si nandala kuře s brambory. Vyměnila jsem si s Kate pohled. ,,Ehm. . . Jen Elodie." Odpověděla jsem co nejnuceněji, jak jsem jen dokázala a vzala jsem do ruky vidličku, kterou jsem pevně sevřela, abych zůstala klidná. ,,Elodie? Ta Elodie, kterou jsem neviděla už pár let?" Zdvihla obočí a začala dávat na talíř druhé matce kus kachny. ,,Ano." Přikývla jsem a raději se věnovala vidličce, kterou jsem stiskla o něco pevněji. ,,Nevadí to?" Podívala jsem se přes celý stůl k ní. ,,No...vzhledem k tomu, že mi to oznamuješ až teď, s tím už nic neudělám, ale jistěže nevadí. Mohla ses zmínit dřív, připravila bych více jídla." Pochybovala jsem, že se nám podaří všechno jídlo sníst do konce měsíce, ale raději jsem mlčela. ,,Promiň, zapomněla jsem." Zalhala jsem a pohrávala si s vidličkou pod stolem. Jen jsem nechtěla, aby z toho dělali bůhví jak velkou věc, vzhledem k tomu, že jsem si ani nebyla jistá, jestli opravdu dorazí. ,,A v kolik ji mám očekávat? Třeba bychom se mohli najíst až s ní. Bylo by to zdvořilejší." Podotkla zahloubaně aniž by se dotkla jídla a položila před matku její talíř. Než jsem stihla najít správnou odpověď, díky které by mě matka neodsoudila, vložil se do rozhovoru Dijego. ,,Kdo je Elodie?" Těkal nechápavě pohledem mezi mnou a Emily. ,,Jen Cassidyna bývalá milenka." Ušklíbla se a ukázala na mě lžící, kterou si nandávala jídlo. ,,Nespaly jsme spolu." Ohradila jsem se, div jsem vidličku nezaryla do dřeva stolu. ,,Až na včerejší noc." Přidala se s vyhrknutím Kate, přičemž se Jason zakuckal vínem, které usrkával ze sklenky. Probodla jsem ji spalujícím pohledem a ona si provinile zakryla ústa.
,,Kate!" Okřikla jsem ji. Doufala jsem, že když se jí svěřím, zůstane to jen mezi námi. ,,Promiň." Hlesla. Pochopila jsem, že jí to ujelo, ale byla jsem zlostí bez sebe, že před mou rodinou zmiňuje můj milostný život. Cítila jsem na sobě zrak všech u stolu.
,,No tak to řekni." Vzdychla jsem a podívala se na matku. ,,Co bych měla říkat?"
,,Ten pohled, vím, co znamená." Vysvětlila jsem. ,,Nevynadám ti za to, že ses s někým vyspala. Je mi dokonale ukradené s kým spíš a když to bylo s Elodie. . . je to jedině dobře." Řekla s klidným výrazem ve tváři a napila se vína. ,,Dobře? Proč?" Nechápala jsem a snažila se nevnímat, jak mi rudnou tváře všem na očích.
,,Měla jsem ji ráda. Myslím, že se k sobě hodíte." Vysvětlila a usmála se, když spatřila můj údiv v očích.
,,Ale divím se, že jste spolu opět v kontaktu, myslela jsem, že odjela." Vzpomněla jsem si na ten den, když jsem s ní mluvila naposledy a jak jsem si kvůli ní vyplakala oči zoufalstvím. Trvalo celý měsíc, než jsem se z toho dostala.
,,Jo, to já taky. Nevěděla jsem, že je zpátky ve městě."
,,A ten dopis. Byl od ní?" Podívala se na mě přes hranu skleničky. Přikývla jsem. ,,Ach tak."
,,Popravdě..." Odkašlala jsem si a rozhlédla se po místnosti. ,,Tak nějak jsem ráno utekla a nechala ji samotnou, takže nevím, jestli mi odpustí a přijde." Sklonila jsem zrak, aby mi nikdo neviděl do tváře.
,,Takže nevadí, když se najíme bez ní?" Zeptala se. Čekala jsem jinou reakci, že mě odsoudí nebo napomene, ale když nic nenamítala, odbyla jsem ji s tím , že je to jedno a přidala jsem se k ostatním k tiché večeři. Nikdo se neodvažoval rozebírat dál to, co se právě dozvěděl.

Cinkání příborů mě už vytáčelo. Uběhlo sotva patnáct minut a já měla nervy napnuté jako struny. Pořád jsem kontrolovala obrazovku telefonu, jestli se náhle nerozsvítí a hleděla jsem z okna, za kterým se kromě sněhu neobjevilo jediné auto.
Ticho se do mě zařezávalo a já zoufale doufala, že někdo rozvine nějakou další konverzaci třeba jen o počasí. Skoro jsem cítila, jak ta předešlá stále visí ve vzduchu jako všechny nezodpovězené otázky všech kolem stolu, na které se neopovažovali zeptat. Nakonec se přece jen začala matka vyptávat na Dijegovy záliby a on se rozpovídal o surfování, takže jsem si nemusela dělat starosti s dalším trapným tichem.
Přehrabovala jsem se v jídle a snažila se do sebe dostat aspoň pár soust, ale byla jsem příliš napjatá, abych snědla něco víc než misku rajčatového salátu.
  Když matka pronesla proslov o tom, jak je vděčná za svou rodinu a přátele, přiťukli jsme si a vypili jedním lokem víno ve skleničkách, jež nám dolila. Pak na mě povzbudivě kývla. Snažila jsem se usmívat, protože jsem si vážila úsilí, které do večeře vložila, ale nemohla jsem přestat myslet na Elodie a na to, jestli místo ní nepřijde do schránky mrtvá myš nebo nějaký podobný nenávistný vzkaz. Popravdě bych se ani nedivila. Byla jsem příšerný člověk, co měl rozházený, neuzpůsobený život a vyhýbal se všemu, co bylo alespoň trochu reálné. Žila jsem ve své vlastní realitě a pochybovala jsem, že by někdo byl schopný něčemu takovému porozumět. Kate se snažila a za ty roky, co jsme se znaly, jsem ji neodradila. Ne, že bych o to stála. Užívala jsem si její společnost, ale jako by ještě něco chybělo. Nevěděla jsem co, ale cítila jsem se neúplná, napůl prázdná a ani Kate, ani má rodina nedokázala tu prázdnotu zaplnit. Ani jsem nedoufala, že by to Elodie zvládla. Nedoufala jsem, že to zvládne kdokoliv.

,,Cass, je řada na nás." Pousmála se Kate a já si říkala, jestli cítí napětí v mých ramenou a nervozitu, jež mi zatmavovala mysl.
Když jsem na ni nechápavě hleděla, ukázala doprostřed stolu na měděný svícen. ,,Svíčka." Vysvětlila a natáhla ke mně ruku s bílou svíčkou, kterou pevně svírala. ,,Aha..." Vzhlédla jsem. ,,Jasný..." Vzala jsem konec svíčky do dlaně a stiskla ji. Kate kývla, já po ní kývnutí zopakovala a pak jsem zavřela oči, nadechla se a svíčka se rozlomila v půli.  Neslyšně jsem pootevřela rty a potichu, aby to nikdo nezaslechl, jsem vyslovila přání. Otevřela jsem oči a pozorovala Katein úsměv. Matky začaly tleskat a jásat a já si až teď všimla, že před nimi leží rozpůlená rudá svíčka, jež ještě před chvíli hořela. Ani jsem si nevšimla, ze to stihly udělat.
,,Doufám, že sis přála něco rozumného." Řekla matka s úsměvem od ucha k uchu a držela druhou matku za ruku. Byla to naše tradice, kterou jsme si sami vymysleli. Nevzpomínám si, kdo s tím nápadem přišel, ale začali jsme to dělat v den mých prvních Vánoc. Nebo to mi alespoň prozradily. Bůhví, jestli to byla pravda, ale tuhle tradici jsem k smrti milovala. Byla naše. Jenom naše a to se mi na ní tolik líbilo.
,,To nejrozumnější." Přikývla jsem a vytáhla jsem koutek do úšklebku. Už dávno se přestaly ptát, co jsem si přála, jelikož věděly, že jim to nikdy neprozradím. Věřila jsem, že kdybych to udělala, přání by se nesplnilo a obrátilo se proti mně.
  Matky si -jako vždy- přály, abychom byli zdraví a měli se dobře a Kate řekla, že to poví jen, když to udělám já, ale to jsem samozřejmě neudělala a tak si ho taky nechala pro sebe.
  Zvonek. Téměř jsem ho přeslechla, když se jeho ozvěna rozlehla místností. Ztuhla jsem a vyměnila si s Kate pohled.
Ona...ona doopravdy přišla. Došlo mi. Už jsem ani nedoufala, ale stalo se to. Pohledem jsem zabloudila k hodinkám, které ukazovaly půl desáté. Nestanovila jsem čas, takže podstatě nešla pozdě, i když byl každý s jídlem hotový. Na tom ale nezáleželo. Několikrát jsem se nadechla, upravila si tmavě zelený oblek a když jsem všem oznámila, že to vyřídím, vzala jsem za kliku. Za dveřmi jsem slyšela chrapot běžícího motoru. Mezi prsty jsem mnula zlatý řetízek na krku. Vykročila jsem.