Zloděj motýlů

Krabička od sirek

Elodie
Otec mě beze slova dovedl do obýváku, kde již seděla máma zahleděná do běžící televize. Odtrhla od ní zrak, hned jak si mě všimla.
,,Elodie," Vstane. ,,Jaká čest, že ses tu konečně ukázala." Ušklíbne se lehce nazlobeně. Nedobrovolně. Mlčím. Je z ní cítit alkohol. Jak jsem si jen mohla myslet, že ho alespoň omezí v přítomnosti táty? Naivní naivní Elodie.
,,Zřejmě sis myslela, že ti tvá rebelie vyjde, že jo?!" Motá se přede mnou a snaží se stát rovně, ale ani mluvení jí nejde.
,,Ani omylem. Když si zdrhla," Škitne a opře se o tátovu paži. ,,Tak budou velký následky!" Pohrozí prstem a svraští obočí. To by ale nemohla být opilá, abych ji brala vážně. ,,Víš co? Měla bys bejt vděčná!" Přistoupí o krok blíž.
,,Vděčná?" Uchechtnu se ironicky. ,,A za co jako? Za neustálý změny domova? Za to, že na mě pořád řveš a biješ mě? Nebo za to jak nepřijímáte to, že jsem lesba?!" Rozhodím rozhořčeně rukama. Už toho mám akorát tak dost. Jen samé přikazování a vyčítání každé pitomé chyby. Však jsem dospělá, proboha! Cítím jak se mi žene krev do obličeje.
,,Nebuď drzá!" Křikne. A je to tak všechno co zmůže. Sotva se udrží na nohou. ,,Víte co? Na tohle nemám." Zakroutím hlavou a dám se k odchodu. Už mi nemají co poroučet.
,,Kam si myslíš že jdeš?" Řekne nevěřícně otec a věřte nebo ne, on doopravdy promluvil. Za takovou dobu co jsem ho neviděla. Díky za přání k narozkám, tati. ,,Já, já....nevím. Ven? Ale nebojte, moje přítelkyně mě nejspíš ani nechce vidět!" Vezmu za kliku celá rozzlobená. ,,Děláš si prdel? Takže teď jako spolu chodíte nebo co?!" Pokusí se přistoupit o krok dopředu, ale otec ji zastaví.
,,No...už asi ne. Díky vám a tomu pitomýmu vzkazu! Proč prostě nemůžete přijmout fakt, že nejsem malá a že jsem dost velká na to, abych věděla kdo se mi líbí a kdo ne? Ale to byste nemohly bejt moji rodiče, takže co od váš čekám?!" Zabouchnu za sebou dveře. Nemůžu uvěřit, že jsem to opravdu udělala. Po tolika letech schovávání svého pravého já, jsem se konečně vzchopila a čelila jim tváří v tvář. Můj bože, sotva popadám dech.

Odejít úplně bych si netroufla. Stejně si myslím, že mě Cassidy od doby co spatřila ta dvě slova, která se mi vrývají do paměti nenávidí. Proč by mě taky měla mít ráda? Posadím se na okraj schodu před dveřmi. Nemám dost odvahy na to, abych začala úplně nový život bez nich v jiné zemi. Snažím se pročistit si hlavu, ale to je podstatě nemožné. Vztek ve mě vře a za dveřmi je slyšet horečné dohadování mezi mámou a otcem. Po chvíli zaslechnu klapnutí zámku a on se posadí vedle mě s hlubokým oddechem.  Chvíli jen mlčí a nervózně podupává nohou. ,,Tak, takže si...lesba?" Řekne nakonec. Přikývnu. ,,No jo, už to tak bude." Povzdechnu si. ,,Proč jsi mi nic neřekla, ma chérie?" Řekne kupodivu klidným hlasem. ,,Proč bych měla?
,,Protože jsme tvoje rodina." Moc dobrý argument, vážně. Dělá, jakoby neznal mámu. ,,Někdy mi to tak ani nepřijde."
,,Jak to myslíš?" Otočí se na mě se svraštěným obočím. ,,No, tak máma po mě doslova házela lahve, když jsem se vyoutovala a tebe....ani nevidím. Nevím jak bych to nazvala, ale rodina...to určitě ne." Založím si ruce. ,,Hele nečekám, že mě přijmete. Radši se vrať dovnitř a dělej, že jsem hetero nebo tak něco." Mávnu jednou rukou na dveře. Popravdě je mi už všechno ukradené. ,,Dnešek ani nemůže bejt horší, vážně ne." Dodám. Už mě to unavuje. Tenhle život mě unavuje.
,,To neříkej." Zavrtí hlavu. ,,Nebudu dělat, že si hetero. Proč taky? Vždycky mi bylo ukradený, jestli seš na holky nebo na kluky.
Prostě chci abys věděla, že tě přijímám, jasný? A máma....ta bude potřebovat víc času." Vzdychne. Páni, rozhodně jsem nečekala, že to alespoň jeden z rodičů bude brát takhle dobře. Nedám své nadšení ale znát. Je sobecké, že chci víc?
,,Jo, ještě abych nezapomněl." Vytáhne z kapsy malinký dárek obvázaný provázkem. ,,Bon anniversaire."
Je to ošuntělá krabička od sirek. Otevřu ji a vyndám z ní přeložený papír. Když ho rozložím, poznám, že je to fotka. Stojím vedle otce s širokým úsměvem a za námi se tyčí Eiffelovka. Pamatuji si, když jsme bydleli ve Francii. Podstatě každý den jsem si nesmírně užila. Fotila jsem kdejakou památku a kavárnu a pak jsem všechny fotografie nadšeně ukazovala otcovi. V tu dobu jsem byla ještě malá a neviděla jsem, jak mi řídí život a jsou neustále za mými zády. Bývala jsem tak sladká a roztomilá. A bez váhání jsem udělala cokoliv, co mi poručili.
,,Líbí se ti? Já, omlouvám se. Vím, že to není nic moc, ale procházel jsem fotkami a úplně vzadu jsem ji našel a vytiskl ji." Poškrábe se na zátylku. ,,Uh, jo....líbí se mi." Přejíždím po okraji fotky.
,,Nemůžu uvěřit, že jsi už tak vyrostla." Usměje se. A je to divné. Tak dlouho jsem ho neviděla se smát.
,,Víš co, tak já půjdu. Nechám tě tu chvíli samotnou. Ještě musím uklidnit mámu. Dobře?" Vstane. ,,Tati." Otočí se.
,,Děkuju. A mohl bys domluvit mámě, aby přestala pít?"
,,Nic neslibuju, ale pokusím se něco udělat." Kývne a zmizí za dveřmi. Nevím co se stalo, že je na mě najednou milý. I když nikdy nebyl tak agresivní jako máma, občas jsem s ním i ráda trávila čas, ale ráno jsem byla přesvědčená, že dnešní den nepřežiju. Takže mě zaskočilo, když mi dal dárek a byl naprosto v pohodě s mojí sexualitou.
Chvíli jsem si jen prohlížela fotku a pak jsem nepozorovaně vešla dovnitř a utekla do mého pokoje. Ze zadní kapsy jsem vytáhla přeloženou fotku se mnou a Cassidy. Měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela.

...

Uběhl celý týden a Elodie nikde. Psaní ubohých zpráv a volání jsem již vzdala. Bylo mi jasné, že mi neodpoví. Vlastně jsem si nebyla jistá, jestli mě ignoruje nebo u sebe nemá telefon.
Byly jsme spolu sotva měsíc, neměla bych být tolik zničená. Schovala jsem si tvář do dlaní a dlouze vzdychla.
Telefonáty Kate jsem ignorovala. Nechtěla jsem o tom s nikým mluvit. Máma si dávala pozor, aby ji během týdne nezmínila a všichni kolem mě chodili po špičkách stejně jako při rozchodu s Emily.
,,Cassidy, už dost. Měla by ses vzchopit. Už se tu válíš celou věčnost!" Otevře dveře a začne mi stlát postel, ve které jen tak mimochodem stále ležím.
,,Hmmm, nech mě spááát." Zabručím nevrle do polštáře. Máma ze mě jen strhne peřinu. ,,Šup, šup. Dole máš jídlo." Poplácá mě po zádech. Neochotně se na ni otočím a zamrkám. ,,Ještě pět minut."
,,Nic takového. Vstaneš hned a dáš se trochu....do pořádku." Raději jsem se nepodívala do zrcadla.
Nakonec mě přece jen přemluvila. Nějak jsem se tedy upravila a došla dolů do kuchyně. Zvláštní jak dlouho jsem tu nebyla. Všechno jídlo mi nosili do postele. A to ani nežertuji.
,,Aa, podívejme, kdo se tu konečně ukázal." Zasměje se máma a druhá jí obtočí ruce kolem pasu a věnuje ji polibek na krk.
Chvíli se jen přehrabuji v jídle a nakonec ho stejně nechám bez doteku na talíři. Vypiju snad dva hrnky kávy a nějak se dohrabu k tomu, abych se vydala do školy. Tak moc jsem chtěla ještě zůstat doma. Nebyla jsem připravená čelit okolnímu světu.
Květen pomalu končil a já budu muset hodně zabrat, abych dohnala všechny promeškané hodiny. Doma jsem nedělala doslova nic. Jsem si vědoma, že budu nucena dopsat všechny testy a ještě se na nastávající připravit. Tohle bude zajímavé.

Už se ke mně hnala Kate celá vystrašená. Zapomněla jsem, že mám vůbec nějaké kamarády. Takže jí budu muset vysvětlit všechno co se stalo a na to teď opravdu nemám náladu natož energii. Málem mě umačkala v pevném objetí.
Hned jak se odtáhne zvážní a starostlivě si mě prohlédne. ,,Jsem tak ráda, že žiješ. A taky jsem pěkně naštvaná. Víš jak jsem se bála, když si mi nezvedala mobil?!" Plácne mě do ramene. ,,Au, no promiň. Je to....je to na dlouho, jasný?"
,,To mi došlo, když tě nevidím celej tejden." Vzdychne. ,,No tak povídej." Pobídla mě. A já se cítím, jako by mě bodla do srdce nožem. Díky ní opět myslím na El. ,,Nechci o tom mluvit." Sklopím zrak.
,,To mě ani trochu nezajímá. Prostě mluv."
,,Uh, teď na to nemám sílu, Kate." Hlesnu poměrně unaveně, což je ironie, jelikož jsem spala přes deset hodin.
,,Seš náročná Cass, víš to? Sejdeme se na kávě, jasný? Ať tě ani nenapadne z toho vycouvat." Jen přikývnu. Nic jiného mi ani nezbývá a vydám se do třídy, kde mě zavalují zbytečnými informacemi o tom, kolik toho musím dodělat.