Zloděj motýlů

Sklenice mojita

Kráčela jsem prázdnou, neznámou ulicí. Zledovatělý sníh mi křupal pod nohama a děsivé ticho prořezával šum větru, který mi vmetal čerství poprašek sněhu do tváře. Vločky se na můj kabát lepily a vytvářely obrazce připomínající hvězdnou oblohu.
Ulice byla vyskládaná zavátými auty a zledovatělými lampami, na jejíchž koncích se tvořily drobné rampouchy. Celé okolí působilo zvláštně a tajemně a rozhodně mě tím neuklidňovalo. Snažila jsem se obdivováním neznáma ukonejšit mé myšlenky, ale ani neustálé kontrolování obrazovky telefonu nepomohlo. A tak jsem roztřesenýma nohama pokračovala v chůzi a ignorovala štiplavý mráz, z něhož jsem měla rudé, rozpálené tváře. Ani dýchání do dlaní mě už neudrželo v teple.
Samým zoufalstvím jsem začala v duchu počítat zavátá auta a říkala jsem si, jak lehko by se člověk v takové zamrzlé kleci uvěznil. Vzhledem k tomu, že přes okna nebylo vidět tam ani ven a pochybovala jsem, že kdyby se někdo dal do křiku, slyšela bych ho. Měla jsem vzít Jasona s sebou. Pomyslela jsem si. Třeba by mi pak obyčejná auta nenaháněla strach.
Když jsem napočítala minimálně do třiceti, vzdala jsem to. Ohlížela jsem se po prostých domech v naději, že někde spatřím číslo dvanáct. Byl tu nespočet čísel přibitých na domech a brankách. Byla tu všechna čísla, jen ne dvanáctka.
Stoupla jsem ze silnice na chodník a odhrnovala jsem sníh na těch značkách, které nešly přečíst, ale marně. Deset, jedenáct, třináct, ale kde je ta zatracená dvanáctka? Došla jsem až nakonec té proklaté ulice, kde se na druhé straně vyjímal na jednom z domů název další ulice. Chtěla jsem to vzdát, otočit se a zavolat Jasonovi, ať pro mě přijede, ale jakmile jsem se rozhlédla a konečně spatřila to, co jsem hledala, koutky mi cukaly v úsměv. Naproti stála rohová budova, nad jejímž vchodem se tyčil balkon s černým, složitě tvarovaným zábradlím a pod ním visela cedule s ornamenty a v jejím středu byla úhledně napsaná dvanáctka. Málem jsem padla na kolena a děkovala bohu, že jsem to místo konečně našla.
Několikrát jsem se nadechla a vzala jsem za kliku, která mě chladila do prstů. Nad hlavou se rozezněl zvoneček a do nosu mě udeřila vůně hřebíčku a norských perníků s pepřem, které dělávala moje babička. Vnitřek kavárny působil opravdu útulně. Po pravé straně nad rozhořeným krbem, který vyhříval místnost, byly pověšeny barevné, svítící řetězy a na stropě visel trs jmelí.
Nalevo byly na stolech vyskládané květináče se všelijakými druhy květin a na nízkých, širokých oknech, které byly určené i na sezení, ležely hebké kožešiny. Bar v zadní části pokoje byl vybavený nespočtem láhví a skleniček a na jedné z barových židlí seděla ona. Popíjela červené víno a po každém loku se skleničkou zatočila a vytvořila tak v ní malý vír. Druhou rukou svírala hrdlo otevřené láhve a sem tam si do sklenky přilila. Až když se otočila, všimla jsem si jak úchvatná ve skutečnosti byla. Vypadala mnohem krásněji a ...vyspěleji.
Na sobě měla krátké žluté šaty - a nebyly to ty, které jsem znala, ne, tyhle byly o dost odvážnější...jiné- s tenkými ramínky a hlubokým výstřihem, jehož volná látka se krabatila a odhadovala značnou část jejího hrudníku. Obepínaly jí útlý pas a končily kus nad koleny. Ruce měla obtěžkané zlatými prsteny, v některých byly dokonce zasazené kameny barvy citrínů a onyxů a uši jí lemovaly náušnice. Spoustu třpytících se náušnic, které jí končily na zaobleném konci ucha. Přes ramena měla přehozený černý kabát s vyhřátou kožešinou uvnitř. Vlasy si upravila do úhledného drdolu a jen dva prameny vlasů jí splývaly a rámovaly jí ostře řezaný obličej s kouřovými stíny a linkami.
Černé boty na podpatku zaklapaly na vyleštěné, dubové podlaze, jakmile se zvedla ze židle a dala se pomalým krokem ke mně.
Srdce se mi zastavilo v hrudi a jediné, k čemu jsem se zmohla, bylo tupé zírání na její oslnivou tvář a tělo.
Teď jsem se ve svém oblečení cítila hloupě. Vzala jsem si tmavé, kávově hnědé kalhoty, které jsem si upnula černým páskem se zlatou sponou. Bílou košili jsem si zastrkala do kalhot a její límeček vyčuhoval zpod volného hnědého svetru. Okolo krku mi visel zlatý řetízek s půlměsícem, který jsem od Kate dostala ke svým osmnáctinám a nesundala ho od té doby. Prsty mi zdobily černo-zlaté prsteny, bez kterých bych podstatě nevyšla z domu a obula jsem si černé boty s tkaničkami. Možná jsem měla zvážit, že bych si pro jednou oblekla šaty, abych nepůsobila, jakože je mi tohle ,rande' ukradené. Ale vlastně jsem si nebyla jistá, jestli to rande bylo, protože jsem netušila, jak si mám její pozvání vyložit. Tak jsem jen nervózně přešlapovala na místě s rukama v kapsách a mlčela jsem, protože to bylo to jediné, co mi má mysl dovolila.