Zloděj motýlů

Bublinky ve vlasech

,,Tak co myslíte?" Zeptala jsem se mezi sousty. Musela jsem přiznat, že se můj bratr s Kate vyznamenali. Snídaně byla opravdu vynikající. Dali si dokonce práci i s prostíráním. Stůl byl zaskládaný hromadami jídla a vychlazených nápojů v širokých džbáncích. Po pravé straně vedle talíře ležely nablýskané příbory na mátově zelených ubrouscích- v takové barvě sladili celý stůl- a každý měl před sebou sklenku s ledy a stojánek na vařená vajíčka. Cítila jsem se jako u královny se všemi těmi pokrmy, za které bych zaplatila slušné peníze, kdybych byla v restauraci a ne u sebe doma. Říkala jsem si, o kolik hodin dřív museli vstávat, aby tohle všechno připravili a jak to, že mě cinkání nádobí nevzbudilo.
,,Ve zlaté obálce? To je zvláštní, opravdu." Zkonstatovala Emily a přihla si ze sklenky, kde měla očividně přilitý alkohol. Cítila jsem její dech až sem. Divila jsem se, že ho po včerejší noci dokázala pozřít, já ho nemohla ani cítit.
,,To ano. Ale ta obálka je mi ukradená. Pověz nám ještě jednou, co bylo v tom dopise?" Pobídla mě Kate s plnou pusou míchaných vajec.
,,Jen název ulice. Bomarzová. Nevíte někdo, co je v tý ulici důležitýho?" Kate jen Pokrčila rameny.
,,Tam jsem snad nikdy nebyla."  Odvětila. Ani matky, na které jsem upírala prosebný pohled, nevěděly, o co se jedná nebo kde se vůbec nachází. Zadala jsem tedy ulici do map na mobilu, ale kromě obyčejných řadových domů a jedné kavárny na ní nic zvláštního nebylo.
,,Tak já nevím. Co když se mi něco stane? Ani jsem nebyla schopná rozluštit, od koho ten dopis je." Povzdechla jsem si.
,,Víš ty co? Tak nám ho přines a my na něco přijdeme." Pobídla mě Kate. A jelikož na něm nebylo nic osobního, doběhla jsem pro něj do svého pokoje. Ležel na nočním stolku otevřený a vyčuhoval z něj kus papíru se vzkazem. Třetí hodina se najednou zdála tak blízko.
  Dala jsem dopis Kate do ruky. Chvíli si ho prohlížela a pak zakroutila hlavou. ,,Je to divný. Proč by ti někdo posílal dopis s adresou, která je půl hodinu odtud. Kdo všechno zná tvojí starou adresu?" Zamyslela jsem se. V Holandsku jsem se snad o mém rodném městě nezmínila. Nikdo se mě ani neptal, tak proč bych to dělala?
,,Asi jenom ty a možná Zhao, ale to si nejsem jistá. Jestli o ní ví, tak jsem musela být vážně opilá, protože si nevzpomínám, že bych se o tom zmiňovala. A pochybuju, že by si mojí adresu zapamatoval a pak mě zval ven nějakým dopisem. To se mu nepodobá." Svraštila jsem obočí a zpozorovala jsem, jak Kate ohrnula nos, jako to dělávala, když jsem se o mých ,přátelých' jen zmínila. ,,Ne, Thao to být nemohl. Ani se spolu tolik nebavíme." Zavrhla jsem jedinou možnost, která mě napadala.
  Když na nic nepřišla, nechala kolovat obálku okolo stolu, ale ostatní si jen přečetli dopis a poslali ho dál, až opět došel ke mně.
Propalovala jsem vzkaz v obálce, který byl úhledně napsaný a chtělo se mi ho roztrhat. Měla bych být klidná, vzhledem k tomu, že jsou zítra Vánoce a já bych se měla cpát sladkým cukrovým, sledovat vánoční pohádky a nedělat si hlavu s tím, jestli se ukážu v nějaké zapadlé ulici, kde jsem v životě nebyla s nějakým cizincem, o kterém jsem byla přesvědčená, že mě zve ven jen proto, aby mě na místě zavraždil. K čertu s nějakým dopisem! Založila jsem si ho do kapsy a snažila jsem se ho vytěsnit z hlavy a věnovat se mé rodině, která mi stejně zoufale připomínala, že jsem sama. Nedala jsem to na sobě však znát.
 
Po hodině, kdy jsem ochutnala snad každé jídlo a vypila tolik skleniček lahodného mojita, že bych se nejraději svalila do křesla pod deku a prospala celý den, jsem pomohla Kate sklidil nádobí ze stolu a umýt ho.
  ,,Víš co mě napadá?" Zeptala se, když mi podávala v rukavici, co se leskla od vody a jaru, čistý talíř. ,,Hm?"
,,Napadá mě, že ses na ten dopis doopravdy nepodívala." Zkonstatovala. Nešlo jí však brát vážně, když na ni každou chvíli přistávaly malé bublinky, které připomínaly sněhové vločky. ,,Jak to myslíš?" Položila jsem suchý talíř na kuchyňskou linku a vrhla se na další. ,,Myslím to tak, že jsi ho ani nevyndala. Celou dobu jsme se dívali jen na jednu stranu dopisu, který byl ale po celou dobu v obálce. Co když je něco i na druhé straně?" Když jsem se nad tím opravdu zamyslela, měla pravdu. Připadala jsem si tak hloupě, že mě to nenapadlo. Nejraději bych se plácla do čela. ,,No jo. Proč  i to nedošlo dřív? Možná jsem moc přemýšlela nad tou adresou." Zvedla jsem ramena. Otevřela jsem skříňku a naskládala tam věž z talířů. Chvíli jsem jen zírala na Kate a pak jsem sáhla do kapsy, abych potvrdila její slova. Vytáhla jsem vzkaz z obálky, kterou jsem položila vedle sebe a obrátila jsem ho. ,,No ne, malá Cassidy v obleku." Rozesmála se Kate a utírala si pomyslné slzy. Tváře si však namočila vodou s jarem, kterou měla na gumových rukavicích. Leskly se jí od bublinek, jenž měla i ve vlasech. Mě však zaujalo úplně něco jiného a to jsem nebyla já, ale dívka stojící vedle mě, kterou jsem držela za boky. ,,Ten dopis patří Elodie." Vyhrkla jsem a musela jsem se chytit okraje linky, abych se neporoučela k zemi.
  Její jméno jsem nevypustila z úst celou věčnost. Překvapeně jsem se dívala na Kate, která mi dávala stejný ohromený pohled, jako já jí. ,,Elodie?" Zopakovala a ještě jednou si prohlédla fotku, na které byla adresa napsaná. ,,Ano." Přikývla jsem.
,,Jsi si jistá?" Znovu jsem přikývla. ,,Naprosto jistá." Ujistila jsem ji a nepřestávala jsem zírat na její obličej. Poznala bych ho všude. Takovou dobu jsem se ji snažila vytěsnit z hlavy, zapomenout na ni, a přesto mi do schránky spadla naše společná fotka. Pamatuji si na ten den, kdy jsem ji zatáhla do ateliéru, kde mě fotila se vším možným a pak nás fotila i ta milá paní v nejrůznějším oblečení a já byla ráda, že se konečně usmívá. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Jistě, chodily jsme s Kate ven na jídlo, do barů, ale nikdy to nebylo takové. Byla jsem s Elodie pouhý měsíc, neměla by pro mě tolik znamenat. Neměla by pro mě znamenat vůbec nic. Ale i když jsem se to snažila zapřít celé tři roky, nemohla jsem ji dostat z hlavy. Prostě to nešlo. Mohla jsem prostřídat několik lidí, mohla jsem si večer z baru domů přitáhnout tolik neznámých tváří a pak je už nikdy nevidět, ale nikdy jsem na ni nezapomněla. Ani kdybych se vyspala se stovkou lidí, nepomohlo by to, protože oni pro mě neznamenali zhola nic. Zato ona úplně všechno. I po všech těch letech jsem pro ni měla zvláštní místo. Proklínala jsem rodiče, že mě nechali, abych se toho dopisu jen dotkla. A proklínala jsem sama sebe, že jsem nad návštěvou té pochybné ulice doopravdy uvažovala.