Zloděj motýlů

Mysl v chaosu

Probudila jsem se kupodivu dřív, než to stačil udělat budík. Už bylo téměř rutinou ho po dlouhém zvonění zamáčknout a pak to ještě několikrát zopakovat, než je až příliš pozdě a z postele mě vyžene stres z toho, že nestihnu první hodinu.
Elodie byla dost daleko na to, abych vstala bez jejího probuzení. Přetáhla jsem si přes hlavu obyčejné tričko a nasoukala se do kostkovaných přiléhavých kalhot.

Bylo ještě dost brzy na to, abych se šla nasnídat a tak jsem se položila zpět vedle El, vytáhla rozečtenou knihu a pokračovala tam, kde byla založená.
,,Dobré ráno." Zachraptěla Elodie a opřela se o loket ruky. ,,Dobré ráno." Odtrhla jsem oči z knihy. Musela jsem se přemáhat, abych ve čtení nepokračovala, jelikož se v ní zrovna objevila napínavá část.
,,Co to čteš?" Naklonila se, aby viděla na název. Nadzvedla jsem knihu a ukázala přední stranu, kde bylo tučným písmem napsáno Osamělé Slunce. ,,Hm, to zní celkem depresivně." Podívala se na mě stále lehce znaveně. ,,Ze začátku to je celkem depresivní. Hlavní postava přijde o práci, rozejde se s ní přítelkyně a zemře jí nejlepší kamarádka. Uvažuje, že opustí tenhle svět a ukončí tak své trápení, ale nakonec jí do schránky přijde pošta, ve které se píše, ať se dostaví na večerní bál s tématem devatenáctého století. Nejdřív váha, ale pak tam dorazí a potká někoho nového, který jí do života přinese ztracené světlo."
Založila jsem knihu a vrátila ji zpět na poličku.
,,A co se stane dál?" Vyzvídala s jiskrami v očích. Musela jsem se pousmát, jak roztomile vypadala.
,,To nevím, ještě jsem ji nedočetla, ale jsem opravdu napjatá. Jestli chceš, klidně ti ji půjčím." Lehla jsem si na bok.
,,To nechci, Právě jsi mi vyzradila celý děj." Zasmála se trochu naštvaně. ,,Sama jsi ho chtěla vědět." Ohradila jsem se.
,,Já vím, já vím. Zatím se mi líbila ta...jak se jen jmenovala. Přečetla jsem jen pár kapitol, ale vypadala zajímavě." Zamyslela se.
Prohlédla si celou mou sbírku, ale nemohla přijít, kterou z nich četla. ,, Schody na měsíc?" Zkusila jsem a nepřestávala ve hledání toho správného obalu. Zamyšleně zakroutila hlavou. ,,Skleněné úsměvy?" Pamatuji si, jak mi právě tuhle knihu půjčila paní Visová a já ji nejdřív odmítala číst, ale nakonec se ukázala jako jedna z nejlepších knih, do kterých jsem se začetla.
,,Ne, nic takového. Kam jsem jí jen dala?" Zeptala spíš pro sebe než pro mě a vstala z postele, aby byla blíž u knihovny.
Prstem přejížděla přes lesklé obaly a těkala mezi nimi pohledem.
,,Mám ji." Zajásala. ,,Cesta plná jahod. Ta se mi opravdu líbí." Vytáhla ji z řady knih a letmo prolistovala několika kapitolami.
,,To ano, ta byla dobrá." Přikývla jsem a postavila se vedle Elodie. Ta knihu vrátila zpět a dala se do oblékání.

Hned jak byla oblečená, přišla ke mně a pevně mě objala. Zabořila jsem bradu do jejích měkkých vlasů. Voněla, jako vždy, překrásně. Zvedla hlavu a podívala se mi do obličeje. ,,Copak?" Ušklíbla jsem se. ,,Ale nic. Jen, jen...si tě nezasloužím." Vzdychla se slabým úsměvem. ,,Jak to myslíš?" Podivila jsem se. Nechápala jsem, proč to říká zrovna ona. Přece jsem udělala to nejmenší, aby se mnou začala chodit.
,,Myslím to, jak to říkám. Nezasloužím si tě, Cass." Úsměv jí zmizel a nahradily ho obavy. ,,To vůbec neříkej. To já si nezasloužím tebe. Hezčí holku jsem snad nepotkala. A ona věř mi nebo ne, chce, abych s ní chodila. Chápeš to?" Zasmála jsem se a snažila se, aby měla lepší náladu. Takhle se mi vůbec nelíbila. Teda ne ona, ale její nálada.
Lehce zvedla jeden koutek.  ,,Zasloužíš si mě víc, než někdo jiný, věř mi." Řekla se sklopenýma očima. Nebyla jsem si s tím úplně jistá.
,,Věřím ti. Věřím ti víc, než nikomu jinému. A teď se půjdeme nasnídat a budeme předstírat, že jsi takovou hloupost neřekla, Ano?" Uculila jsem se přitiskla své rty na její čelo. Kývla a sešla se mnou dolů do kuchyně.

Naštěstí jsme tam byly sami. Nechtěla jsem se vybavovat s nikým z rodiny. Obzvlášť ne se sourozenci. Z jejich posměšků by mě akorát rozbolela hlava. Někdy jsem pochybovala o tom, že jsou starší jak já.
,,Hele, máma koupila jahody. Můžeme si je dát s bílým jogurtem. Co říkáš?" Otočila jsem se na El, která se vyhoupla na kuchyňskou linku a zaujatě mě pozorovala. ,,Klidně, mě je jedno co budeme jíst." Řekla a konečně se usmála. Pohupovala nohama a broukala si u toho nějakou melodii, která mi nebyla známá.
Nakrájela jsem jahody na kousky a smíchala je s jogurtem v misce. Několik jsem oddělila, abychom je mohly jíst samostatně v celku. Uvařila jsem nám k tomu kávu, která příjemně provoněla celou místnost.