Zloděj motýlů

Déšť

Když jsem se probudila, ležela jsem v úplně jiné pozici něž jsem usla. Otočila jsem se, abych zjistila, jestli je už Elodie vzhůru.
Viděla jsem jen její záda a slyšela, jak spokojeně oddychuje.
Ještě rozespalá jsem nahmatala telefon, který jsem nechala ležet na konferenčním stolku.
Žádné zprávy, žádné zmeškané hovory. Nic. Obrazovka jež mi chladila ruku ukazovala, že je témeř devět.
Tak akorát, abychom v klidu vstaly, daly si snídani a vyřešily tu celou zamotanou věc s Elodiinou mámou.
Zatím jsem neměla ani ponětí jak to uděláme, ale doufala jsem, že na to během dne přijdeme. Musíme.
Nemůžu někoho nechat, aby se k Elodie takhle choval. Obzvlášť ne její vlastní matka.

Promnula jsem si oči a obešla postel. Ustlala jsem matraci, na které jsem neležela ani dvě hodiny.
Pohled se mi zatoulal na spící Elodie. Mezi rty měla úzkou škvíru, kterou jí proudil vzduch. Byla tak roztomilá a překrásná.
Dokázala bych se na ní dívat celý den. Cítila jsem tulipány a vanilku. Naprosto stejná vůně, jako když jsem jí objímala.
Naplnila celou místnost.

Přiblížila jsem se, abych si mohla prohlédnout její obličej a spočítat všechny pihy. Část obličeje jí zakrývaly pramínky, které se kroutily do malých prstýnků. ,,Kéž bys byla moje." Zašeptala jsem tak potichu, že se zdálo že jen otvírám pusu.
Myslela jsem to vážně. Řekla jsem to spíš pro sebe než pro ni.Chtěla bych ji vídat denně. Chtěla bych s ní usínat, objímat jí, chodit s ní ven a kupovat jí dárky, které by jí potěšily. Snažila jsem se tyhle pocity utišit a zatlačit dozadu hlavy.
Nešlo to. Byly moc hlasité na to, abych je ignorovala. Rozhodně bych je neřekla před Elodie nahlas. Ne kdyby byla vzhůru.
Stále jsem zpracovávala odchod Emily. Sice jsem si na ni sotva vzpomněla, ale stále tam byla. Ta rána, která se každým dnem zmenšovala a mizela. Postupně jsem se hojila. Jednoho dne na ni budu vzpomínat, bez toho aniž by mě bolelo u srdce.
Ten den se blížil, ale nebylo to dnes, nebude to zítra. Musím tomu dát ještě trochu víc času.

,,Sleduješ mě?" Zašeptala Elodie rozespale s úsměvem. Rychle jsem se od ní vzdálila. Ztratila jsem se ve svých myšlenkách, až jsem přehlídla, jak blízko u ní jsem.
Odkašlala jsem si. ,,Ne, ne... jen jsem kontrolovala, jestli spíš." Odpověděla jsem rozpačitě. Bylo mi opravdu trapně.
,,Vážně. Takže říkáš, že si na mě nezírala několik minut?" Zřejmě jí bavilo mě ponižovat.
,,Ne, nezírala. Nějak moc si fandíš." Zasmála jsem se.
Zachichotala se a vstala z postele. Pomohla mi ji ustlat.
,,Když to říkáš." Převlékla se do oblečení, které jsem jí opět půjčila.

Sešly jsme do dolního patra, kde už u snídaně seděla celá rodina. Mámy vedle sebe a naproti nim dvojčata.
Ukrajovali z vařených vajec a povídali si o něčem. Hned přestali, jak si všimli, že vedu holku z mého pokoje.
,,No tyvole." Prohlásil Jason a prohlédl si Elodie.
,,Ona u tebe spala holka jo?" Dodala Em a prohodila si s Jasonem  lišácké pohledy.
Ani jsem se neobtěžovala na otázku odpovídat.
,,Tohle je Elodie." Ukázala jsem na ni. Stála za mnou a rozhodovala se co udělá.
,,Zdravím všechny." Zvedla ruku a stoupla si vedle mě.
,,Elodie, tohle je Jason, Emily, máma a s druhou mámou se už znáte."
,,Tak to je Ta Elodie o které tak básníš. Těší mě a říkej mi Pam." Zvedla se dlouhovlasá máma a podala Elodie ruku.
Ta hned přispěchala, aby si s ní potřásla. Hodila jsem po ní pohled, který říkal, ať už to nikdy neříká.
Elodie do mě cestou šťouchla a zašeptala : ,,Ty o mě básníš?" Uculila se.

Obě jsme se mlčky posadily ke stolu. Musely jsme přisunout jednu židli, aby Elodie nemusela stát.
Naservírovaly jsme si vejce na talíř a v tichosti z nich ukrajovaly. Bohužel jsem seděla na druhém konci stolu.
,,Elodie, s Pam jsme si promluvily o tvé ehm situaci a myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom tě tam odvezly a dohlédly na tebe." Řekla krátkovlasá máma vážně.
,,Moc si toho vážím, ale zvládnu to sama. Opravdu."
,,Trváme na tom." Dodala dlouhovlasá máma. Elodie zřejmě pochopila, že nemá cenu se s nimi přít a tak nabídku přijala.
Díky tomu jsem byla o něco klidnější. Kdyby El nedoprovodila máma, udělala bych to sama. Nemohla jsem dopustit, aby šla bez doprovodu.
Pak znovu nastalo ticho. Bylo slyšet jen cinkání příborů o talíř a občasné usrkávání čaje z hrníčků.
Do pokoje přes závěsy prosvítalo světlo a vytvořilo tak příjemnou atmosféru.
,,Spaly jste spolu?" Prolomil ticho Jason, kterému ta otázka vrtala hlavou od chvíle, co se El objevila u stolu.
,,Jasone, na tohle se ptát nesmíš!" Okřikla ho máma a probodla ho ostrým pohledem. Kdyby tu El nebyla, nejspíš by mu dala pohlavek.
Při té otázce se mi rozbušilo srdce a rozhořely tváře. I když jsem věděla, že nic takového se nestalo, samotné pomyšlení mě uvádělo do rozpaků.
Podívala jsem se na Elodie, která měla sklopený pohled. Když si mě všimla a naše pohledy se střetly, opět se odvrátila.
,,Probůh, je to pravda. Jak se na sebe díváte a nikdo nic neříká." Rozesmála se Emily.
,,Vy jste si to fakt rozdaly." Přidal se k ní Jason.
,,Nespaly!" Křikla jsem na ní. Hned ztichli. ,,Nic nebylo, jasný?" Naštvalo mě, že se stále vrtají v mém soukromém životě, který ani neexistoval. A nenechali toho ani před Elodie. Nikdy jsem od nich neměla pokoj. Doufala jsem, že mají nějakou hranici, ale ta zřejmě taky nebyla.

Odsunula jsem židli a uraženě odešla ven. Ani jsem nepřemýšlela.
Že stojím venku před domem, mi došlo až po pár vteřinách.
Jemné mrholení se změnilo v prudký déšť. Copak se proti mě všichni spikli? Má rodina a dokonce i  samotný vesmír.
,,Zatraceněě!" Zařvala jsem s hlavou nahoru a rukama v pěst. Ani nevím, jestli jsem byla naštvaná jen kvůli otázce a nebo to mělo hlubší význam. Už jsem se nevyznala ani sama v sobě.
Kapky pokryly celé mé tělo. Byla jsem promočená až na kost. V tuhle chvíli mi to ale bylo ukradené. Nešla jsem se schovat, protože jsem nechtěla dovnitř a čelit tázavým pohledům celé rodiny. Sedla jsem si na mokrý trávník, který udělal čvachtavý zvuk.
,,Cass?!" Zakřičel na mě něčí hlas. Otočila jsem se k domu. Jistě, že patřil Elodie. Běžela ke mě a když u mě byla dost blízko zastavila se a posadila se.
,,Jsi v pohodě?" Kapky, které bušily do střech a plechových gáráží jí přehlušovaly. 
,,Nejsem. Už mám dost tohohle nudnýho života. Života s dvojčatama."
Poposedla si blíž a chytla mě za ruku. Propletla jsem si s ní prsty. Projel mnou blesk radosti a vzrušení.
,,Závidím ti tvůj život." Řekla jsem. Zasmála se. ,,Co mi závidíš na mým pitomým životě?" Zeptala se ironicky.
,,Že můžeš cestovat a že nemáš sourozence. To nejvíc."
,,Moje máma je mrcha. Tátu sotva vidím a ani jeden mě neakceptuje takovou jaká jsem. Nemám volnost, i když cestuju, Cass.
Někdy si říkám, že by bylo fajn mít sourozence. Už jen abych se mu mohla svěřit a vědět, že po mě nic nebude házet.
Můj život je mizernej skrz naskrz. Není nic, co bys mi měla závidět. A ještě k tomu jsem černá lesba. Myslím, že se máš o trochu líp jak já." V jejích očích se odrazovala beznaděje a strach.
,,Dobře přiznávám, máme obě blbej život." Rozesmála se a přikývla. V jejím smíchu bylo slyšet zoufalství.
,,To je pravda, ale s tebou se cítím, že můj život není beznadějnej. Když jsme spolu, nemyslím na nic jinýho.
Přineslas mi do života radost, Cass. Za to ti moc děkuju." Změkčila svůj pohled.
Položila svou dlaň na mou tvář a jemně po ní přejížděla palcem. Druhou rukou mě pustila a zandala mé neposedné prameny za ucho. I když to bylo trochu obtížné, když byly nasáklé vodou.
,,Děkovat bych měla já." Zašeptala jsem a poddala se jí. Srdce se mi rozbušilo tak rychle, že jsem myslela, že mi vylítne z hrudi.
Byla tak blízko, že se naše nosy dotýkaly a já cítila její dech.
Rozevřela jsem rty. Dech se mi zrychlil, zavřela jsem oči. Ani jsem nevnímala, jak se mi kapky vpíjely do kůže a díky nim bylo přes mé tričko vidět tmavou sportovní podprsenku. Snažila jsem se nepodívat na Elodiino tričko. Snažila jsem se soustředit jen na ni.
O téhle chvíli jsem snila takovou dobu a konečně se měla stát. Nikdy bych neřekla, že se to stane právě takhle, ale stejně myslím, že je to celkem romantické. Dělala jsem všechno pro to, abych si tuhle vzpomínku zaryla do paměti. Její rychlý dech, vůni, barvu mokrých vlasů a mé pocity.

Dveře se rozlítly a máma na nás zavolala, ať jdeme domů, abychom nenastydly.
Rychle jsme se od sebe odtáhly. Chtěla jsem na ní začít řvát, že zkazila ten skoropolibek.
Proklínala jsem všechny bohy, že se od rána cítím mizerně a že - i když jsem se opravdu snažila- pořád myslím na Emily.
Zmateně jsem se podívala na Elodie, která vypadala stejně zklamaně jako já. Rychle mě políbila na tvář, vstala a utíkala k domu. Chvíli jsem tam stála, snažila si užít déšť, který jsem tak milovala. Což bylo téměř nemožné vzhledem k tomu, co se právě stalo. Nebo spíš nestalo.
Měla bych být víc vděčná, že se mě Elodie vůbec dotkla svými rty, ale já toužila po něčem víc. Vím, sobecké.
Ale je sobecké to, že chci znovu okusit pravou lásku a přestat myslet na tu minulou?