Zloděj motýlů

Vlny

Poslední den víkendu byl tady. Měla jsem ho celý jen pro sebe. Žádná práce. Žádná únavná škola. Jen já a Elodie.
Jestli si myslela, že neděli nechám volný průběh a že se budeme celý den jen válet a nedělat nic, tak se opravdu mýlila.
Nic nemohlo překonat piknik a společné focení, jedině bych jí vzala na soukromí ostrov a tak jsem vymyslela něco méně náročného. Hned po ranní sprše a hrnku kávy jsme vyrazily ven. Oznámila jsem, že se půjdeme jen projít, ale pochopila jsem, že mi na takové řeči už neskočí. Celou dobu si mě zaujatě prohlížela a čekala, až ji znovu zatáhnout za ruku a poběžím bůhvíkam.

Obešly jsme náměstí a zahnuly za roh jedné uličky. Její žluté boty na podpatku klapaly na kočičích hlavách. Přemluvila jsem ji, aby si vzala ty žluté šaty s hlubokým výstřihem, které jsem měla tak ráda a s kterými se mnou byla na prvním rande. Vypadala úchvatně, ostatně jako vždycky. Nevýhodou bylo, že byla díky botám téměř stejně vysoká jako já.
Zanedlouho jsme došly k onomu místu. Vybrala jsem ho schválně, jelikož z něj pulzovala klidná a pozitivní energie a taky se mi líbilo, že tu kolem poledne bylo téměř prázdno.
Kavárna stála uprostřed rozcestí, na rohu dvou ulic. Byla postavená na mírném kopci, takže jsme musely vyjít několik schodů, abychom se dostaly ke vchodu. Z jedné strany budovu obrůstal hustý břečťan, který dosahoval až na střechu. Jelikož jsme vkročily do starší části města, působila tak i kavárna. Lehce tajemně a pohádkově.
Okolo schodů byly rozestavěné černé kovové židle a kulaté stoly.
Vešly jsme dovnitř a už nás tam přivítala jedna ze servírek.
,,Dobrý den." Pozdravila jsem. ,,Dobrý den. Slečna Cassidy, že?" Přikývla jsem. Prolistovala tlustou knihou a zastavila se u stránky s mým jménem. Elodie se na mě zmateně podívala.  ,,Vyjděte jedny schody a první dveře vpravo." Oznámila.
Nečekala jsem ani minutu a už jsem El táhla do dalšího poschodí. Otevřela jsem prosklené dveře a vystoupila na menší balkon s jedním sezením jen pro nás. Když jsem přemýšlela, kam bychom zašly, našla jsem na webu kavárnu, kde si můžete pronajmout balkon pro dvě osoby s krásným výhledem na město. Měly pravdu. Bylo odsud vidět snad celé město. I vzdálená věž kostelu, který stál nedaleko našeho domu.
Zábradlí obepínaly dlouhé květiny s bílými květy. Jak jsem říkala, jako v pohádce. Elodie si ze zatajeným dechem prohlížela okolí.
,,Nepřestáváš mě překvapovat." Vydechla s úsměvem. Byla jsem ráda, že se jí tady líbí. Stálo mě nemalé úsilí nás sem dostat.
,,Budeš si muset pomalu zvykat." Zazubila jsem se a vzala do ruky jídelní lístek. ,,Neříkej mi, že budeme chodit na pikniky a do nádherných kaváren každý víkend. Ne že by se mi to snad nelíbilo." Usmála se. ,,Ale nemůžu dovolit, abys za mě utrácela tolik peněz. Jistě to nebylo zadarmo." Povzdychla si. Měla pravdu, ale to pro mě nebyl příliš velký problém. Piknik mě nestál ani pět stovek. Ateliér už byl samozřejmě dražší, ale na ten mi přispěla máma. Z poloviny to byl její nápad. A tahle rezervace byla podstatě zadarmo. Chtěla jsem udělat všechno proto, aby se El cítila dobře a opečovávaná. Nehodlala jsem sedět doma a nedělat pro ni nic. Když se jsem jí mohla udělat radost, tak jsem jí tu radost prostě dopřála. I kdyby mě to stálo milion.
,,S tím si nedělej starosti, zlatíčko." Vtiskla jsem ji polibek na hřbet ruky. Pokusila se potlačit úsměv, ale stejně se jí koutky skroutily nahoru. ,,No dobře. Tentokrát to nechám být, ale příště něco vymyslím já. Cítím se pak trochu provinile, že všechno zařizuješ sama." Jen jsem přikývla. ,,Très bien." Zašeptala si pro sebe a roztomile nakrčila nos.

Po chvíli k nám přišel udýchaný číšník a ptal se co si dáme. Objednala jsem si velké latte s mangovým zákuskem a Elodie si vzala ledový zázvorový čaj s tiramisu.  Nějakou dobu jen stál a zíral na Elodie a na její výstřih. Chtěla jsem na něj zařvat, ať si hledí svýho a laskavě odejde, ale místo toho jsem se jen hlasitě odkašlala a chytla El přes stůl za ruku. Podíval se na naše propletené prsty, na mě a pak na Elodie a zmateně odešel. Idiot. I kdyby nebyla zadaná, nemá žádné právo na ní takhle koukat.
Objednávku nám přinesla jiná servírka. Ten minulý byl zřejmě zdrcen, že nemohl dostat Elodiino číslo. Rozesmálo mě to.
,,Vidělas jeho pohled?" Zavrtěla nevěřícně hlavou. ,,Říkala jsem, že jsem si měla vzít něco méně...vyzývavého." Zakryla si rukama hruď. ,,Nesmysl. Nemůžeš za to, že se neumí ovládat. To je jeho věc, ne tvoje." Uklidňovala jsem ji a položila jsem ji ruku na rameno. ,,Asi ano. Je tak těžký se mi nedívat na prsa? Oči mám taky hezký." Vyprskla jsem smíchy. Ještě, že jsem se před tím nenapila kávy. ,,To jo, máš moc hezký oči." Zasmála jsem se. Jen do mě lehce šťouchla.