Zloděj motýlů

Zelené smoothie

Vzbudilo mě silné světlo, jenž prozářilo místnost a já si musela zakrýt oči, než jsem si na něj zvykla. Nebyly to však sluneční paprsky. Když jsem se ohlédla a nahmatala telefon, díky němuž jsem se probudila, všimla jsem si, že mi někdo volá. Jason. Ten parchant mě nemohl nechat ani dospat.
Podívala jsem se na Elodie, abych zjistila, že stále ještě spí a vstala jsem naprosto zničená na nohy, které se mi klepaly vyčerpáním. Chtěla jsem se zakrýt peřinou, ale vzhledem k tomu, že tu byla jen jedna, pod kterou ležela El, vyšla jsem na chodbu úplně nahá a doufala jsem, že tu nikdo jiný nebydlí.
,,Co ksakru chceš?" Přijala jsem hovor a snažila jsem se být co nejvíc potichu.
,,Ahoj?" Ozvalo se z telefonu. ,,Ahoj, co chceš?" Zopakovala jsem rázně a neustále jsem kontrolovala protější dveře, modlila jsem se, aby za nimi byla třeba Elodiina kuchyň a ne další byt. ,,Jen tě kontroluju, proboha. Kate mi řekla, ať ti zavolám a zeptám se, jestli nechceš nakonec odvézt, když ses tady neobjevila."
,,To voláš brzo." Odsekla jsem, štvalo mě, že mě tu nechal jen proto, aby se mohl vyspat s mojí kamarádkou.
,,No jo, promiň. Prostě mi řekni, jestli ještě dorazíš domů a nebo mám pro tebe zajet."
,,Jsou tři hodiny, vážně si myslíš, že sem dorazíš v pořádku?"
,,To zvládnu, stačí říct a jsem tam do půl hodiny." Sakra. Možná se to zdálo jako jednoduchá otázka, ale já se nedokázala rozhodnout. Kdybych odjela teď a nechala tu El samotnou, cítila bych se nanic, vzhledem k tomu, že byly Vánoce a já se s ní právě vyspala. Ani jsem si nebyla jistá, jestli to byla jen věc na jednu noc anebo ode mě očekávala něco víc, jako další rande nebo tak něco. Třeba jsem pro ni byla pouhé rozptýlení, aby se na chvíli necítila tak sama. Třeba jí šlo vážně jen o to, abych se s ní vyspala a pak ji už nikdy neviděla. Možná jsem pro ni neznamenala vůbec nic, jako většina lidi, které jsem si přitáhla domů, když se mi zachtělo. A pak po nich zbylo jen prázdné, promáčklé místo na posteli a matné vzpomínky po ránu, které se stejně po nějaké době vypařily. Někdy jsem neznala ani jejich jméno.
,,Cass?" Vytrhl mě z přemýšlení Jason. ,,J jo?" Odpověděla jsem potichu. ,,Jo, že mám přijet....?"
,,Jo...ano. Přijeď...prosím." Rozhodla jsem se, i když jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli nedělám velkou chybu. Ale kdybych se k ní vrátila do postele a probudila se vedle ní po ránu....třeba by to byla horší chyba, než kterou jsem se chystala udělat.
,,Budu tam." Potvrdil mi ještě, než opět zavěsil.
Nasoukala jsem se do kalhot, které ležely na zemi a pak jsem potichu sešla po schodech, kde jsem si přes hlavu přetáhla svetr a ostatní věci jsem držela v ruce. Naposledy jsem se ohlédla po celém baru, který po chvíli zmizí z mé mysli, jako jména zapomenutých milenců a vykradla jsem se do mrazivé noci, kde už na mě čekal Jason ve svém autě. Chabě jsem se na něj usmála a posadila se do sedadla spolujezdce. Jako bych slyšela ten kousavý hlas, jak na mě křičí, že tohle rozhodně chyba byla a že toho budu litovat. Téměř mě prosil, abych se koukala otočit a vrátit se zpět k Elodie. Umlčela jsem ho otočením knoflíku na rádiu a přidala jsem se k hlasitému zpěvu k Jasonovi, který -díky bohu- mlčel po celou dobu cesty.

,,Dobré ráno, ospalče." Pozdravila mě matka s úsměvem, když jsem se vplížila do kuchyně pro pozdní snídani. Její hlas ke mě dolehl a já cítila, jak mi z něj zadunělo v hlavě. ,,Pššš, příště trochu tišeji, prosím." Chytla jsem se za hlavu promnula si spánky.
,,Oh, vypadáš....příšerně, Cass. Kolik jsi toho včera vypila, prosím tě?" Přidala se o něco hlasitěji Kate a posadila se na místo vedle mě, přičemž mě objala kolem ramen. ,,Řekněme, že víc, než bylo rozumný." Odpověděla jsem šeptem a opřela jsem se čelem o desku stolu, z čehož mě hned rozbolela hlava. ,,Sakra, proč jste mě nechali, abych tam jezdila?" Zaúpěla jsem po chvíli, když jediné, co jsem slyšela, byly matčiny kroky po kuchyni. ,,Hele," Ohradila se Kate. ,,můžeš si za to sama. Říkala jsem ti, že toho budeš litovat, ale ty jsi mě samozřejmě neposlechla a stejně si za ní jela. Jsi tvrdohlavá, Cass. To snad víš."
,,No jo. Jasný, chápu. Může mi teď někdo dát něco na kocovinu, prosím? Asi mi vybuchne hlava." Stále jsem měla na jazyku pachuť alkoholu a potřebovala jsem ji zapít. ,,Jestli chceš, udělám ti zelené smoothie, které piju, než si jdu po ránu zaběhat." Nabídla se krátkovlasá máma, která se náhle objevila přede mnou u stolu. Zvedla jsem k ní ospalý zrak. ,,Uh....tak jo, jestli v tom není nějaký svinstvo, abych to zase nevyzvracela." Zajela jsem si rukama do vlasů a snažila jsem se neusnout na místě. Ta noc mě vyčerpala natolik, že jsem sotva udržela otevřené oči. ,,Pf, tomu říkám vděčnost." Zasmála se, a když si naskládala nějaké věci na linku, dala se do krájení. Pak už jsem jen vnímala šramocení mixeru a nevábnou vůni, která mě udeřila do nosu, hned jak přede mě kelímek postavila. ,,Vypij to, až do dna. Dodá ti to energii a zmírní bolest hlavy." Řekla a sledovala, jak jsem protáhla obličej, jakmile jsem do sebe dostala první doušek té podivné tekutiny. ,,Uh, co v tom je? Je to nechutný." Zkonstatovala jsem s vypláznutým jazykem. ,,Obyčejné děkuju by stačilo." Svraštila obočí a odešla pomáhat druhé matce v kuchyni. A jelikož jsem chtěla dneska nějak fungovat, překlopila jsem kelímek do sebe, div jsem se z toho nepozvracela.
Začalo to účinkovat po několika minutách. A když Kate sponzorovala, že je mi líp a že konečně dokážu udržet oči otevřené, začala se mě vyptávat: ,,Takže....povídej a nevynechej jedinej detail." Opřela se o loket a zvědavě si mě prohlédla.
,,Bylo to...fajn." Zalhala jsem s nadzvednutými rameny. Pravdou bylo, že od doby, co jsem se vyplížila z jejího bytu, nemohla jsem na ni a na to, co se mezi námi stalo, přestat myslet. I když jsem se snažila sebe víc.
,,Jenom fajn? Co jste dělaly? Co ti řekla? Jak se tvářila, když tě spatřila? Jak ses tvářila ty? Co měla na sobě? Chápeš? Prostě mi to všechno pověz." Pobídla mě a já se musela na chvíli pozastavit, abych zpracovala všechny ty otázky.
,,Kate, mám pořád kocovinu a pořád mě šíleně bolí hlava. Abych byla schopná odpovědět, budeš na mě muset pomalu, jasný?"
Jen přikývla a pak mi pomalu, otázku po otázce všechny zopakovala. Odpověděla jsem co nejvíc strohou větou, aby si nemyslela, že to pro mě bůhví co znamenalo. Nebyla nadšená, ale musela si s tím vystačit, protože víc jsem jí nebyla schopná prozradit.
,,A ještě jedna věc." Dodala Kate snad po sté všetečné otázce. ,,Katee." Protáhla jsem znuděně její jméno, aby pochopila, že už toho mám po krk. ,,Poslední, slibuju." Přikývla jsem. ,,Vyspaly jste se spolu nebo na nic nedošlo?" Nadzvedla se zájmem obočí.
,,Hm." Znovu jsem přikývla a doufala jsem, že mi nezčervenaly tváře. Kate mě popadla za ramena a pevně je stiskla.
,,Cass! Jak to, že se to dozvídám až teď?" Vyhrkla a vyjeveně se na mě podívala. ,,Co? Měla jsem ti zavolat?"
,,Ano. Jasně, že jsi mi měla sakra zavolat! Jak se to stalo?"
,,To je další otázka a já na ní nehodlám odpovídat." Namítla jsem se zdviženou rukou, po které mě hned plácla.
,,Povídej a hned!" Propalovala mě vražedným pohledem, který říkal, že se nevzdá, dokud se nedočká odpovědi.
,,Nikdy ses na můj milostnej život neptala a já se nezajímala o tvůj. Proč bychom to teď měly měnit?"
,,Protože tvůj milostnej život nestál ani za zmínku. Ty lidi jsi sotva znala. Stejně jsi je po tom, co sis s nima užila, zase odkopla a mě to bylo jedno, protože jsem podstatě dělala to samý a nic mi do toho nebylo. A taky jsem ti o svým milostným životě nevyprávěla, protože jsem spala -a pořád spím- s tvým bratrem. Vsadím se, že o tom nechceš slyšet ani slovo." Založila si ruce na hrudi. ,,Ne, fakt o tom nechci slyšet, ale proč tě zajímá zrovna Elodie? Přece jsem jí opustila bez toho, aniž bych něco řekla, stejně jako ostatní lidi." Rozhodila jsem rukama, což mě akorát unavilo. Až teď mi došlo, jak uboze jsem zněla. Nezůstala jsem u El, protože jsem se jednoduše bála. Bála jsem se závazku, protože jsem nechtěla, aby mi někdo další zlomil srdce. Postupem času jsem se naučila nepouštět si lidi k tělu jenom proto, abych neskončila ublížená a zlomená. Proč mi to došlo až teď?
,,Cože jsi? Tys jí sakra opustila? Cassidy, zatraceně, musíš jí zavolat." Vyjela na mě rozzlobeně. ,,Proč bych to dělala?" Ohradila jsem se na ni. ,,Nechápeš, jak se teď musí cítit? Copak to nevidíš? Ona tě má ráda, ty idiote. I po třech letech si tě našla a spojila se s tebou, protože na tebe nedokázala přestat myslet. A co jsi udělala ty? Přijela jsi, opila se, vyspala se s ní a pak si zmizela bez rozloučení." Udeřila mě pěstí do ramene. ,,Někdy jsi nesnesitelně hloupá, Cass." Dodala a znovu se napřáhla.
Zadržela jsem ji dřív, než mě stihla znovu praštit. ,,Já vím!" Vydechla jsem. ,,Já to kurva vím!" Křičela jsem se zrychleným dechem a chraplavým hlasem. Podívala jsem se na Katein údiv v obličeji, který jsem jí oplatila. Ona se na mě nepřestávala dívat a pak mě sevřela v pevném objetí, což jsem opravdu nečekala, ale nakonec jsem ji taky objala.
,,Víš, že to takhle nemusí skončit jestli nechceš?" Zeptala se šeptem těsně u mého ucha. ,,Já vím." Hlesla jsem.
,,Jen nevím, co mám dělat." ,,Zavolej jí." Řekla znovu. Byl to spíš rozkaz než návrh a tak jsem ji poslechla, jelikož jsem neměla náladu na další hádky.

Fakt, že jsem vytočila její číslo a neměla jsem promyšlené, co jí povím, mě trochu děsil. Polkla jsem na sucho a odpočítávala jsem vteřiny, které se táhly nesnesitelně pomalu. El však telefon nezvedla. Ani po druhé a po třetí a když mi to odmítla i po páté, položila jsem telefon s povzdechnutím na stůl. ,,Nebere mi to." Křikla jsem do kuchyně, kde netrpělivě čekala Kate s našpicovanýma ušima. ,,Zkus to znovu." Poradila mi, ale bylo to zbytečné. ,,Už jsem to zkusila pětkrát. Zřejmě mě nechce slyšet." Bubnovala jsem nervózně prsty do desky stolu a těkala jsem pohledem mezi telefonem a kuchyní. Nakonec jsem se odvážila a napsala jí: El, vím, že jsem to zkazila, ale jestli bys mi dokázala odpustit, zvu tě k nám na vánoční večeři v sedm hodin. Klikla jsem na odeslat a napjatě jsem čekala na odpověď, která však ani po dlouhé hodině nepřišla a tak jsem tam seděla, poslouchala nepřítomně Kateiny rady a klepy o kolegyních, co jí k smrti vytáčely a zírala jsem na mobil, jehož obrazovka zůstávala tmavá bez jakéhokoli upozornění.

Po zbytek dne jsme s rodinou sledovali vánoční pořady, které běžely v televizi a pojídali jsme u toho nejrůznější druhy cukroví, jež napekla matka dva týdny před naší návštěvou. Já jsem jen nepřítomně hleděla do zdi a ignorovala jsem zvuky, které kolem mě šuměly a slévaly se do jedné skvrny stejně jako můj obraz.
Třeba prosit Elodie o druhou šanci bylo moc naivní. Naivní, protože odejít po tom, co všechno El obětovala, aby se mnou znovu setkala, bylo ubohé. Šíleně ubohé a já to až moc dobře věděla.
  Vina se do mě zařezávala jako ostří nože a neustupovala, i když jsem se snažila ukonejšit tím, že mě opustila první. Ale to by nebylo ani trochu fér vůči ní, jelikož se to stalo před pár lety a ona za to vlastně ani nemohla.
  Stále jsem na sobě cítila její pohled, když mě poprvé spatřila. Jak jí v očích zářily hvězdičky štěstí a naděje, že mě znovu vidí.
Že jsem doopravdy přijela kvůli ní. Opustila jsem rodinu den před Vánoci, jen abych popíjela s El v baru a kouřila s ní drahé tabáky. Abych jí dělala společnost, protože to potřebovala a pak po dlouhém bezvýznamném povídání podstatě o ničem jsem jí dopřála rozptýlení. Stále jsem na sobě cítila doteky jejích ladných prstů.
   I přes to všechno- i přes tu dobu, co jsme se sblížily- jsem ji nechala jít. Opustila jsem ji, i když jsem mezi námi pocítila navázání jistého pouta, kterého jsem se jednoduše bála. To byl můj problém. Když jsem se s někým doopravdy sblížila a on mi ukázala sám sebe, jednoduše jsem odešla, protože jsem se obávala, že budu slabá, když se jim otevřu, ale teď. . .Cítila jsem, že by byla chyba nechat ji jít. Popravdě bych se zbláznila, kdyby včerejší doteky jejích rukou a sladká slova byly poslední.
A tak jsem s překříženými prsty u rukou doufala, že o mou společnost stojí taky.