Zloděj motýlů

Pod kobercem

Ani po příchodu domů jsem z Elodie nedostala, co ji pletlo hlavu. Nechtěla jsem na ni tlačit, a tak jsem to nechala být.
Až bude chtít, sama mi to poví. Nebo jsem v to doufala.
Chýlilo se k večeru a Elodie mi opět ležela na hrudi, tentokrát bez knihy a něco si pobrukovala. Stejnou melodii jako ráno při snídani. Pohrávala jsem si s jejími vlasy a myslí jsem byla úplně mimo. Představovala jsem si, že sedím na rozkvetlé louce prozářené sluncem a Elodie při tom zpívá. Já jí poslouchám, jelikož její hlas zní tak kouzelně, že se nejde do něj nezaposlouchat. Kolem nás poletují motýli všech druhů a barev a na květech bzučí včely a čmeláci. Kéž by se tento sen někdy uskutečnil. Pomyslela jsem si a dál se nechala unášet svou představivostí.
,,Jaké místo se ti líbilo nejvíc?" Řekla jsem, ani nevím proč šeptem. ,,Hm, byla jsem na hodně místech, které by stály za zmínku, ale nejpříjemnější...asi Delft v Holandsku." Otočila se na břicho a pohlédla mi do očí.
,,Povídej o něm víc. Co se ti na něm nejvíc líbilo? Koho jsi potkala? Jak jsi tam zabíjela čas?" Vyptávala jsem se, možná až na moc otázek, ale ona roztomile nakrčila nos a zvonivě se usmála.
,,Uh, takže...hrozně se mi líbilo, jak všechno bylo tak, tak pohodové a klidné. Všichni byli milí a nesoudili tě jako v jiných zemích. Angličtina nebyla problém. Všichni celkem rozuměli a plynule odpovídali. Jednou jsme byli ve francouzské kavárně, do které jsem chodila ze všeho nejradši. Ale když jsem se pokusila objednat ve francouzštině, nerozuměli ani slovu, což byla celkem ironie, když ta kavárna byla...no... francouzská." Zasmála se. ,,Bylo vtipné je pozorovat, jak zmateně se mi snažili vysvětlit, že francouzsky ani trochu neumí." Zasmála se.
,,Počkej, ty umíš francouzsky?" Zarazila jsem se. Byl to jeden z mých nejoblíbenějších jazyků, ale nikdy jsem neměla možnost se ho doopravdy naučit. ,,Umím, chvíli jsme bydleli i ve Francii, což nebylo tak špatné, ale místní se k nám nechovali dvakrát mile." Pokrčila rameny. ,,Pověz mi něco." Škemrala jsem jak malá holka. ,,Co bych ti...? Je suis toi et tu es á moi."
Řekla s překvapivě příjemným přízvukem. ,,Musíš mi to přeložit El. Já neumím říct ani slovo." Zasmála jsem se poraženě.
,,Jsem tvoje a ty moje." Zazubila se. Tváře se mi rozhořely. Políbila jsem ji na čelo. Mlčky jsem s úsměvem pozorovala , jak jí pihy mizí v narůžovělých tvářích.

Chvíli ještě vyprávěla, jak dobře se jí žilo v Holandsku a že by se tam znovu ráda vrátila, jak chodila na trhy, které překypovaly květinami, sýry a mořskými plody a jezdila na kole, protože to byla běžná doprava místních. Auta tam prý běžně nebyla k vidění.Bylo hezké ji pozorovat, jak je do něčeho zapálená a povídá o tom.

,,Jednou bych se s tebou chtěla někam podívat." Řekla jsem s nadšením. Ona se ale odvrátila a ztuhla, jako bych řekla něco, co ji zasáhlo. Možná jsem neměla vytahovat budoucnost nebo cestování? Sama jsem si nebyla jistá, čím jsem ji urazila.
,,Nebo ne." Opravila jsem se. ,,Jak budeš chtít." Snažila jsem se na ni usmát, ale ona nic neřekla.
,,Řekla jsem něco špatně?" Zarazila jsem se. ,,Ne to ne." Vzdychla. ,,Jsem celkem unavená, půjdeme spát?" Odtáhla se a lehla si ode mně dál. ,,Počkej, cože? Prosím tě mluv se mnou. Mlčením se nic nevyřeší." Chtěla jsem položit ruku na její záda, ale rychle jsem si to rozmyslela. Po chvíli ticha se na mě konečně otočila. ,,El, mluv se mnou, spolu to vyřešíme." Uklidňovala jsem ji.
,,Nemluv o budoucnosti! Nemůžeš vědět, jak dlouho se ještě uvidíme. Všichni slibují, že se budeme bavit napořád, ale nikdo to nikdy nesplní. Všichni mě nakonec opustí. Odejdou a já na všechno zůstanu sama." Ohradila se nahlas a zakryla si obličej do dlaní. Šokovaně jsem na ní hleděla a nevěděla co říct. Posadila jsem se před ní, stále v rozpacích. Nechápala jsem, proč na mě tak vyjela. Trochu mě to urazilo.
Odkryla si obličej. Černé šmouhy pod očima od breku. ,,Nezlob se, nechtěla jsem....j-já...neměla jsem.....totiž, omlouvám se."
Vykoktala ze sebe a snažila se vyslovit tu správnou větu. Moc jí to zatím nešlo.
,,Šššš, pojď ke mně. Nedělej si s tím starosti." Utřela jsem ji mokré oči a vzala ji do náruče stále rozklepanou.
,,Moc mě to mrzí." Zamumlala do trička, na kterém se začínaly dělat mokré fleky od jejích slz. To mi ale vůbec nevadilo.
Ani jsem netušila, jak člověk může ublížit druhému jen jednou obyčejnou větou, která by ani neměla být bolestivá.
,,Půjdeme spát a já se o tom už nikdy nezmíním." Zašeptala jsem, položila jí vedle sebe a přikryla ji dekou. Ona se ke mně přitulila a beze slov usla. Páni, tolik emocí se promíchalo během několika vteřin.

Nemohla jsem spát. V hlavě se mi motaly myšlenky jedna přes druhou a zamotávaly se do klubka chaosu. Několikrát jsem zamrkala na strop, abych je všechny odehnala, ale klubko se jen zvětšilo. Přehrávala jsem si stále dokola a dokola rozhovor, který se právě odehrál. Možná to už bylo před hodinou nebo dvěma. Nedokázala jsem určit, jak dlouho nad tím už přemýšlím.
Tak či tak, měla bych to nechat být a konečně usnout, jenže to nebylo tak snadné. Na jedné z nití se objevila vzpomínka na Emily. Tak to už vůbec ne. Nebudu vzhůru jen kvůli ní. Vduchu jsem si vynadala, že na ní opět myslím, neměla bych, ale něco hluboko v duši stále doufalo, že se snad někdy vrátí. Kvůli mě. Bylo to ale tak malinkaté, až bych tu myšlenku nazvala ubohou.
Zakroutila jsem hlavou, jakoby se snad tímhle pohybem mělo všechno vymazat. Společné procházky po parku, ukradené polibky a dokonce i mé poprvé. Copak na ni nikdy nezapomenu? Zeptala jsem se sama sebe. Ani jsem nemusela odpovídat.
Chce to čas. Jako bych slyšela mámu, jak mi radí. Měla pravdu, ale trvalo to už moc dlouho a já byla čím dál víc netrpělivá.
Nejraději bych všechny své pocity vyřvala ven z okna a nadobro se jich zbavila. Jenže kdyby bylo všechno takhle jednoduché, nemusela bych se zabývat takovými hloupostmi.
Až po dvou hodinách horečného přemýšlení se mi podařilo konečně usnout.
Zanedlouho se ale ozval budík a já musela - i když nerada - opět vstát.

Elodie šla do práce. Já do školy. Jako každý den mi chyběla. A tak společné setkání u mě v pokoji bylo víc než radostné.
Celý týden, proběhl zhruba stejně. Všechno stále dokola. Jedna chvíle hezčí jak druhá. Každým ránem jsem se obávala ztráty Elodie a jí jsem to na očích viděla taky. Ani jedna jsme se však o tom nezmínily. Nechtěly jsme vytahovat tohle téma, takže když to vypadalo, že se k němu blížíme, zametly jsme ho pod koberec a dělaly, že neexistuje. Jednou si o tom budeme muset promluvit. Já se to snažila co nejvíc oddálit, jelikož jsem se se s ní měla jak v pohádce. Chodily jsme ven na kávu, někdy jen na procházku a povídaly si o nejrůznějších věcech. Dávala jsem si pozor, abych se už víckrát nezmínila o témže tématu nebo o něčem podobném.

Rodiče si na Elodiinu společnost zvykli a dokonce bych si troufla říct, že si ji oblíbili, z čehož jsem byla opravdu nadšená.
Máma po nějaké době zapomněla, že se na mě vůbec zlobila. Věděla jsem, že ji to přejde.
Minul další týden a já si začala dělat starosti o Elodie a její mámu. Jistě je i se mnou ve velkém průšvihu, ale jak ho vyřešit, jsem zatím nevěděla. Jediné co jsme mohly udělat, bylo přijet zpět domů a čelit všem následkům. Nejraději bych to všechno nechala na mé mámě, protože vždy věděla, jak řešit problémy. Ta s tím ale nechtěla mít nic společného. Že je to prý na mě.
Sama sis uvařila kaši, tak ji taky sníš. Poučila mě přísně, když jsem se dožadovala pomoci. Aspoň jí netrápilo, že tu El bydlí déle než čekala. Podstatě si jí ani nevšímala. Vždy, když jsme dorazily ze školy domů, zamkly jsme se v mém pokoji anebo jsme chodily venku po městě. Po dlouhém zvážení, jsem Elodie představila Kate, která si ji možná až moc oblíbila. Byla celá nadšená a zavalovala ji nekonečnými otázkami, až jsem se divila, že ji z toho nevybuchla hlava.

Procházely jsme parkem, na kterém se zelenaly listy a zpívaly na nich ptáci, jak se blížilo léto. Pomalu, ale stejně.
Já s El ruku v ruce a Kate vedle nás něco nadšeně vypravovala. Stejnak jsem poslouchala jen napůl ucha a užívala si stisk Elodiiny ruky. Ta se na mě celou dobu roztomile culila. Aspoň už nebyla tolik mimo jako předešlý den. Jako obvykle si své obavy nechala pro sebe.
,,Posloucháte mě vůbec?" Ohradila se Kate a předběhla nás, takže šla pozpátku. Vypadala směšně.
,,J-jasně." Zazubila jsem se a odtrhla od El pohled. ,,Jasný, vy dvě hrdličky na sebe civíte a mě se nedostane ani trochu pozornosti." Předstírala vzlyknutí. Elodie se zasmála, jelikož Kate zakopla a poroučela se s těžkým dopadnutím na zem.
Všichni tři jsme se rozesmály. Podala jsem jí volnou ruku a pomohla ji vstát. Oklepala ze sebe neviditelné smetí.
,,Pokračuj, strašně nás zajímá to o čem jsi vyprávěla." Pobídla jí s úšklebkem El. ,,Ty," Ukázala na ni Kate. ,,máš štěstí, že jsi holka mojí nejlepší kamarádky." Vrátila se zpět vedle nás do řady a stejně po chvíli navázala, kde skončila.

Po návštěvě snad milionů obchodů s oblečením, kde si stejně koupila šaty jen Kate, jsem se s ní rozloučily a vydaly se k domu.