Zloděj motýlů

Propast

Prohrabala jsem všechny věci hozené na zemi a když jsem konečně našla čisté oblečení, oblékla jsem si ho místo Emilyna trička, aby mi nepřipomínalo včerejší noc plnou utrpení.
  V rychlosti jsem si sčesala zacuchané vlasy do drdolu a vydala jsem se po lepivých schodech dolů.
K mému údivu, jsem nezůstala doma sama a nevěřila jsem vlastním očím, když jsem spatřila Kate, Natea a Ethana, jak s odpadkovými pytli uklízejí nepořádek, který tu po ostatních zbyl. Hlava se mi stále motala a celá třeštila z kocoviny, takže jsem se musela křečovitě držet zábradlí, abych se udržela na nohou.
,,Tady ji máme." Zvolala Kate a odfrkla si, když se shrbila pro zmačkaný kelímek pohozený na zemi. ,,Konečně ses uráčila vstát?" Pousmála se kousavým tónem. ,,Vy....vy uklízíte?" Nadzvedla jsem nechápavě obočí.
,,Už to tak bude. Nemohli jsme přece utéct jako ostatní, po tom, co jsi pro nás udělala. To bychom ti nemohli udělat." Řekl zjevně unavený Ethan a otevřel dveře, aby za ně mohl položit naplněný pytel k prasknutí. Musela jsem uznat, že se vyznamenali, jelikož celé dolní patro vypadalo obyvatelněji než včera, když si z něj lidé udělali taneční parket. Třeba by se to rodiče ani nemuseli dozvědět, pokud jim to tedy již nestačila dvojčata vyzradit. Ani jsem je nechtěla vidět. Proklínala jsem je za to, co mi vědomě provedli.
  Když jsem se nabídla, že přidám ruku k úklidu, Kate mě odbyla se slovy: nenamáhej se, musíš být zničená ze včerejška, takže se radši posaď. A potom mi bez jakýkoliv poznámek přinesla chlazenou vodu s ledy. Nikdy nic podobného neudělala. Začínala jsem ji podezírat. ,,Co, že jste na mě tak milý?" Změřila jsem si je pohledem a napila se ze skleničky, posazená na gauči.
,,Chceme jen splatit dluhy, nic víc." Odvětil Ethan, aniž by se na mě jen podíval. ,,Prosím vás. Co jste provedli?" Přivřela jsem oči. Ticho. Všichni se věnovali své práci a ignorovali mě, jako bych tu ani nebyla. Kate si odkašlala. ,,Ehm...takže, povídala jsem ti o jednom klukovi, se kterým jsem se...seznámila včera večer?" Mrkla na mě a když jsem mlčela, pokračovala dál. ,,Myslím, že se dal i s tebou do řeči, Cass. Byl neuvěřitelně přívětivej a vtipnej. Ani jsem nedoufala, že někoho podobnýho potkám." Ušklíbla se při vzpomínce na něj. ,,Jak, že se jmenoval?" Zeptala se sama sebe, když jsem nejevila sebemenší zájem. ,,Todd? Ren? Ben? No...už nevím, ale byl sladkej, vážně. Na to, že byl trans, jsem si to s ním fakt užila. Teda...ne že bych měla s kým porovnávat. v životě jsem se s nikým, kdo byl trans neseznámila. Ale byl snad nejlepší, kterýho jsem potkala." Hodila po mně pobavený výraz.
,,Tobias." Vyhrkla jsem, když mi jeho jméno rozsvítilo vzpomínku v hlavě. Jak mě nesl na jeho rameni, jako bych nic nevážila.
,,Jo....to bude on." Nadzvedla koutek do úšklebku. ,,Požádala jsem ho, aby tě hlídal, když jsem tě viděla, kolik do sebe házíš skleniček. Řekl mi, že nepije, protože někomu dělá odvoz, tak jsem tě radši svěřila do jeho rukou. Taky už jsem měla něco v sobě, takže jsem raději zůstala sama." Poškrabala se provinile na holém zátylku, i když udělala, co bylo v jejích silách. ,,Děkuju. Bez něj bych si nejspíš rozbila hlavu o roh stolu." Zasmála jsem se a hned na to jsem se chytla za hlavu, která mě díky smíchu rozbolela. 
  ,,A jinak jseš v pohodě?" Posadila se vedle mě a pod její váhou gauč zavrzal. ,,No...snažím se." Hlesla jsem s rukou na hořícím čele. Přitáhla jsem si límec trika blíž ke krku, abych s ním zakryla narudlé fleky. ,,Nate nám pověděl, co se stalo. Mrzí nás to." Položila mi ruku na rameno a snažila se mě uchlácholit. ,,Doopravdy, nedělejte si starosti. Můžu si za všechno sama. Nebo aspoň z poloviny." Vzdychla jsem a opřela se o Kate, celá unavená. Nejraději bych se samým zoufalstvím zahrabala do postele a nevylezla z ní, dokud by se všechno samo nevyřešilo. Ethan s Kate si prohodili provinilé pohledy.
,,Teď vážně, co jste provedli?" Zopakovala jsem nedůvěřivě. ,,No..." Ozval se z druhého konce místnosti Ethan a přišel k nám blíž. Kate ho chtěla umlčet, ale on pokračoval. ,,Nenaštvi se..." Polkl. ,,Ale to kvůli mě se tu objevila Elodie." ,,Cože?!" Vyjekla jsem a postavila se na nohy tak rychle, že jsem málem skončila na podlaze, jak se mi zamotala hlava. ,,Ty...to kvůli tobě," Zhluboka jsem se nadechla, abych zahnala vztek, který ve mě rostl. Kate se jen plácla do čela a v duchu kárala Ethana, že nedržel jazyk za zuby.  ,,Proč jsi to udělal?" Vypravila jsem ze sebe nakonec. ,,Já, myslel jsem, že se udobříte a třeba....já nevím, se dáte dohromady." Přešlápl z jedné nohy na druhou a dal si pozor, aby se vyhnul mému pohledu, který ho propaloval. ,,Což se očividně nestalo, ale...omlouvám se, nechtěl jsem vás ještě víc rozeštvat." Vzdychl. ,,Kdyby se neukázala ta...Emily, jistě by se nic podobného nestalo." Dodal. ,,Ale ona přišla a něco se stalo. Měla jsem tu smůlu, že se mi všichni pletou do života, takže nás viděla Elodie!" Vjela jsem si naštvaně rukama do vlasů a rozpustila jsem si tak svůj neupravený drdol. ,,Proč si všichni myslí, že mají právo něco takového udělat? Kdybych chtěla...kdybych je chtěla vidět, tak jim zavolám, ať přijedou. Jednoduše bych je sem sama pozvala, zvládla bych to. Jenže...já je tu nechtěla. Vyhověla jsem vám, abyste si tu uspořádali párty, i když moc dobře víte, že tyhle akce nesnáším a přesto jste mě jen využili a zmanipulovali jste mnou.....Já, já na tohle nemám." Svěsila jsem paže k tělu a promnula jsem si mrtvolný obličej. Ani jsem nečekala na jejich obhajobu a vyšla jsem ze dveří ven.
  Tak proto nezmizeli s ostatními. Chtěli si jen ulehčit už tak špatnou situaci. Utřela jsem si slzy, které se mi hrnuly do očí a snažila jsem jim poručit, aby se zatáhly zpět. Nechtěla jsem brečet. Chtěla jsem roztrhat všechno, co mi přišlo pod ruku. Kopala jsem do všech kamínků a pohozených plechovek a ani jsem si neuvědomovala, kam jdu. Před sebou jsem měla jen rozmazaný obraz, který se vytvořil díky slzám. Nedokázala jsem je zastavit. Tak jako jsem si nedokázala srovnat svůj mizerný život, který se každou hodinou jen horšil a já padala a padala stále do větší propasti, která se zdála, jako by neměla konec. Nevěděla jsem, čeho nebo koho se chytit. Všichni se obrátili proti mě a jen mě strkali hlouběji do už tak velké propasti. Temnota mi zatmavovala mysl a mě napadlo jen jediné místo, kam bych se mohla ukrýt před spáry okolního světa. Běžela jsem tak rychle, jak mi jen nohy a rozbolavělá hlava dovolila a když jsem tam dorazila, trvalo mi nějakou dobu, než jsem popadla dech. V plicích mi hořelo a já byla přesvědčená, že níž již klesnout nemůžu.
Vztáhla jsem ruku ke dveřím a několikrát jsem na ně zaklepala. Když jsem za nimi zaslechla kroky, ještě jsem si utřela mokré tváře a gumičkou jsem si stáhla vlasy do nízkého culíku. Skrýt stopy po Emilyných zubech se mi již nepodařilo.
,,Cassidy." Ozvalo se, když se dveře dokořán otevřely a za nimi vykoukla postarší paní s ustaraným výrazem. ,,Copak se stalo?" Zeptala se paní Visová a už mě táhla dovnitř, přičemž mi nabídla teplý čaj na zahřátí. Vzhledem k tomu, že bylo léto, vzduch protínala štiplavá zima. ,,Raději....raději bych o tom nemluvila." Popotáhla jsem a přejela si přes rudý nos, jako bych tím snad mohla jeho barvu změnit.
,,Pověz mi, co uznáš za vhodné. U mě máš vždy otevřené dveře." Kývla s úsměvem směrem k ošoupanému křeslu na znamení, abych se posadila. Když jsem to udělala, podala mi chlupatou deku a přikryla mě jí. Cítila jsem se jako u babičky, kterou jsem potkala jen jednou v životě. Zatím se jí vyhýbání naší rodině bravurně dařilo.
Paní Visová položila zlatě zdobenou konvici, z níž se linula vůně bylinného čaje na stolek před křeslem a nalila do podobných pozlacených hrnečků čaj. Když naplnila i svůj hrnek, posadila se do protějšího křesla a ustaraně si založila ruce na hrudi.
,,Co s tebou, děvče?" Spráskla ruce a prohlédla si mě od hlavy k patě. ,,Mluvit se mnou nechceš, tak...tak mi pověz o svých plánech na prázdniny." Kývla, abych promluvila. ,,Popravdě..." Vzdychla jsem. ,,Netuším, co budu dělat s tím vším volným časem. Zatím si musím vyřídit jisté...záležitosti, ale nevím jak. Je to...složité." Natáhla jsem se pro vařící hrnek a upila z něj.
,,Ráda bych ti pomohla, zlatíčko, ale nevím jak. Pokud jde zase o nějakou holku, tak...já nevím, pozměň jména a uprav děj." Navrhla nejistě. Možná jsem sem neměla chodit, ale jestli jsem si chtěla nechat pomoct, ona byla jediná, které jsem se mohla svěřit. Odkašlala jsem si a snažila se přijít na způsob vyprávění, který by jí neřekl příliš podrobné informace a aby z něj něco pochytila. ,,Vzpomínáte na Emily?" Začala jsem z pozvolna. Kývla. ,,Není to tvá sestra?" Zarazila se a zvedla nechápavě obočí. Zasmála jsem se. ,,Ano, to taky. Ale já mám na mysli tu Emily. Ta, která se odstěhovala do Německa." ,,Ach, jistě, že myslíš tuhle Emily." Zakroutila hlavou a pobídla mě, abych pokračovala. A já jí tedy vylíčila, jak jsem se seznámila s Elodie, které jsem dala přezdívku žlutá, byla to první věc, na kterou jsem si vzpomněla, když se mi objevila v hlavě. Bez zbytečných detailů jsem odvyprávěla průběh našeho prvního rande, jak jsem jí zavolala jen díky Kate a jak na to přišla její matka a já jí osvobodila z jejího pokoje, kde ji držela. Jak u nás bydlela téměř měsíc a my jsme se díky tomu daly dohromady a prožívaly neuvěřitelně kouzelné dny. Nad tou vzpomínkou mi zajiskřily oči štěstím. A pak, když měla narozeniny jsem místo ní objevila na posteli vzkaz, kterým mi říkala, že odešla. Jak jsem se zhroutila a myslela si, že mi párty poslouží jako odreagování, ale jen to vše zhoršila, když se v mém pokoji objevila Emily, která mě svedla a já měla tu smůlu, že to žlutá viděla. A když jsem se jí chtěla omluvit a vše napravit, utekla.
,,A ráno, když jsem doufala, že se nic horšího nemůže stát, dozvěděla jsem se, že jeden z mých kamarádů zařídil, aby se žlutá na párty dostavila. A já jsem to už nezvládla a utekla jsem sem, k vám." Dokončila jsem a oddychla si. Paní Visová na mě vyjeveně zírala a chvíli jí trvalo, než všechno pobrala. ,,Ach...má drahá, moc mě mrzí, čím sis musela projít." Řekla nakonec a promnula si ruce. ,,I přes to všechno cos mi pověděla." Vzdychla. ,,Stále nevím, jak ti pomoct." Podívala se na mě lítostivě.
,,Udělala jste pro mě toho tolik, paní Visová. Už jen to, že jste si mě vyslechla bylo víc než dost." Přikývla jsem s úsměvem. Podívala jsem se vyděšeně na hodiny visící na zdi, které ukazovaly kolik hodin jsem tu svým tlacháním promarnila. Něco přes dvě.
,,Zůstaň tu, jak dlouho jen budeš potřebovat." Vstala a položila prázdný hrnek na podtácek. ,,Klidně si půjč nějakou knihu. Já si zatím musím něco zařídit." Usmála se, vyšla po dřevěných schodech a zmizela za úzkými dveřmi v druhém patře. Vážila jsem si, že mě tu nechá, i když má jiné věci na práci, takže jsem si vzala jednu z knih a začala jí číst. Vrátím se domů, až budu mít jistotu, že tam ani jednoho z mých přátel nepotkám.
Nevěděla jsem kdy přesně to bude a neodvážila jsem se ani zkontrolovat telefon, ale abych je nespatřila, byla bych tu schopná zůstat do konce týdne, kdybych mohla. Bylo toho na mě moc a paní Visová byla jediné vlákno naděje, které mě drželo těsně nad tou hlubokou děsivou propastí a umožňovalo mi, abych se nezhroutila. Kdybych měla strávit dalších několik týdnů v temnotě, která mě každým coulem pohlcovala, nevím, jak dlouho by trvalo, něž bych se z ní opět vynořila.
Vlastně Elodie byla tou, která mi nabídla pomocnou ruku a vytáhla mě z propasti ven. Díky El jsem na ní shlížela ze shora a připadala mi tak malá, bezbranná a nicotná, až jsem zapomněla, jakou škodu může napáchat, když do ní opět spadnu.
Tušila jsem, že jsme si pomohly navzájem a bála jsem se, že právě prožívá horší muka jak já. A za to jsem se nenáviděla.