Zloděj motýlů

Dvě slova

Celá nadšená jsem se vracela od Natea ke kavárně, abych vyzvedla Elodie. Cestou jsem si vesele pobrukovala písničku, kterou jsem celý den nemohla dostat z hlavy. Ani jsem ji neznala, ale docela se mi zalíbila. Možná si ji ráno zpívala El. Těžko říct, dělávala to tak často, že se mi všechny melodie slévaly do jedné. Popravdě jsem milovala, když to dělala. Věděla jsem tak, že je spokojená a šťastná a mě tak jen zpříjemňovala den.
  
Podivné bylo, že když jsem zabrala za kliku, dveře se neotevřely. Zkusila jsem to ještě jednou a pak potřetí, počtvrté. Nic.
Podívala jsem se prosklenou vitrínou dovnitř, ale všechny židle byly již zvednuté na stolech, podlaha se leskla a celá místnost byla potemnělá bez světla. Že by El odešla dřív? Snad by mi dala vědět. Alespoň zprávu. Pro jistotu jsem zkontrolovala telefon, ale jen jsem potvrdila svou domněnku. Bez upozornění.
Obešla jsem celou kavárnu několikrát dokola, kdyby náhodou čekala o kus dál, ale nikoho jsem nezahlédla.
,,Hledáš někoho?" Zaslechla jsem za sebou. Ohlédla jsem se. ,,Ethane, ahoj. Jen....jen Elodie. Neviděl jsi ji?" Zeptala jsem se a poškrábala se nervózně na zátylku. ,,Před chvílí odešla." Řekl nechápavě a přistoupil ke mně blíž.
,,Ach tak." Sklonila jsem pohled. Hlavně nepanikař, jistě to má dobré vysvětlení. Snažila jsem se uklidnit, ale v hlavě se mi přehrávaly nejděsivější a nejvíc nepravděpodobné scénáře.
,,Stalo se něco?" Svraštil obočí a přesouval váhu na jednu nohu z druhé. ,,Ne, vůbec nic. Nejspíš šla prostě domů. Určitě tam na mě bude čekat." Přesvědčovala jsem ho a hlavně sama sebe. Snad se nic nestalo.

Po chvíli mi nabídl odjezd autem a i když jsem se mu snažila vysvětlit, že bydlím směšně blízko, nedal si říct.
,,Vím o vás dvou." Prolomila jsem ticho. Možná jsem měla mlčet, ale přišlo mi, že by o tom měl vědět.
,,C cože?" Otočil se na mě překvapeně, ale hned se opět věnoval řízení. ,,Tobě a Nateovi." Vysvětlila jsem.
,,Aha. Já myslel, že je to očividný, že jsme spolu." Uculil se a do tváří se mu nahrnula červeň.
,,Nebylo. Nebo spíš mě ne. Nechápu, jak jsem to mohla nevidět." Plácla jsem se do čela, jelikož jsem si připadala opravdu hloupě. Všechny ty signály a já si jich nevšimla. Možná jsem se měla víc zajímat o Nate. Trávit s ním víc času, ale sotva jsem se stihla učit a nenechat se rozptylovat Elodie, která na mě roztomile zírala kdykoliv jsem otevřela učebnici. Bylo obtížné si na všechno udělat volno a zvládat školu.
,,Nikdy jsme se před tebou ani neobjali, takže si nic nevyčítej." Usmál se, zatočil na konci ulice a zastavil před mým domem.
,,Moc děkuju. A snad vám to s Natem vydrží co nejdýl." Popadla jsem batoh a vystoupila z auta.
,,Vám taky. Až budeš potřebovat odvoz, ozvi se." Mrkl na mě. ,,Nemám tvoje číslo, Ethane." Pokrčila jsem zklamaně rameny.
Rychle se natáhl pro mobil, naťukal tam své číslo a vrátil mi ho zpátky.
,,Ozvu se." Usmála jsem se a zavřela za sebou dveře. Hned na to zmizel za jedním z domů.

Ani jsem se neobtěžovala pozdravit při příchodu do domu. V ruce jsem svírala balíček obvázaný obyčejným provázkem a utíkala jsem nahoru po schodech, div jsem neupadla. Rozrazila jsem dveře do svého pokoje celá nadšená.
,,Nebudeš věřit co se sta..." Zarazila jsem se. Popruh batohu mi vyklouzl z ruky a dopadl s bouchnutím na zem.
Postel byla ustlaná a na urovnané přikrývce ležel přeložený papír. Rychle jsem přispěchala k posteli a otevřela ho.
Stálo na něm úhledným písmem: omlouvám se a za ním malé zaplněné srdíčko. Nechápavě jsem zírala na kus papíru.
Psala ho Elodie? Jestli ano, co ta dvě slova měla vůbec znamenat? Ale ne. Zkontrolovala jsem skříň. Jistěže byla prázdná. Všechny její věci zmizely. Na mé nástěnce chyběla jedna naše společná fotografie. Ta, kde jí nesu jako nevěstu v náručí a ona má ty neuvěřitelně slušivé žluté šaty. Vypadala jsem tam, jako bych nesla něco ohromně cenného. A taky že ano. Znamenala pro mě celý svět a ještě víc. Tak proč jsem místo ní držela jen kus papíru s omluvou kratší než by se dalo očekávat? Potřebovala jsem víc. Nějaké opravdové vysvětlení. Nějakou opravdovou omluvu. Co nejrychleji jsem opět seběhla dolů.
,,Kde je? Kam odešla?!" Vyjela jsem na mámu, hned jak jsem ji spatřila u kuchyňské linky. ,,Ach, zlatíčko." Pohladila mě po vlasech.  ,,Na to by ses měla posadit." Snažila se mě utišit, ale to jsem v téhle chvíli opravdu nedokázala. ,,Ty o jejím odchodu něco víš?!"
Zvedla jsem k ní hlavu. ,,Tak víš?!" Zopakovala jsem důrazněji, když se mi nedostávalo odpovědi. Mlčela. jen na mě posmutněle koukala a nevydala ze sebe jediné slovo. ,,Řekni, že to není pravda!" Řekla jsem vylekaně s roztřesenou bradou.
,,Moc mě to mrzí, Cass. Věděla jsi, že tu nemůže být věčně." Natáhla ruku, aby mě pohladila, ale já odstoupila.
,,Nechala jsi ji odejít. Nechala jsi ji odejít a já se to dozvím až z nějakýho blbýho papíru, kde jsou jen dvě slova. Dvě slova, mami!" Do očí se mi nahrnuly slzy a tváře jsem měla rudé vzteky. ,,Jak si to mohla dopustit?!" Vjela jsem si prsty do vlasů a pevně je v panickém záchvatu sevřela. ,,Co jsem mohla dělat?" Zvedla ruce na obranu. ,,Měla jsi ji zastavit. Měla jsi mi aspoň zavolat nebo jí domluvit, aby alespoň počkala, než přijdu. Všechno by bylo lepší než tohle!" Rozhodila jsem zběsile rukama a utřela si slzy putující po mých tvářích. Odmítala jsem věřit, že je tohle skutečné. Že tu doopravdy není.
,,Někdo si pro ni přijel. Během chvíle si sbalila všechny své věci a já nestačila ani pozdravit, natož něco udělat. Stalo se to tak rychle, omlouvám se. Vím, jak moc jsi ji měla ráda." Pousmála se provinile. Viděla jsem, že ji to vážně mrzí, ale stále ve mě vřel vztek z toho, že ji nechala odejít. ,,Nemáš ani ponětí jak pro mě byla důležitá. Udržovala mě při životě. Já ji potřebuju. Nezvládnu to bez ní." Rozvzlykala jsem se a schovala si tvář do dlaní. Její nepřítomnost ve mně vyvolala takovou slabost, že se mi podlomila kolena a já se musela opřít o mámino rameno.
,,Než jsi ji poznala, normálně jsi žila. Takže když jsi to zvládla předtím, zvládneš to i teď." Řekla rázně a pevně mě objala.
Rozsypala jsem se v jejím náručí jako hromádka neštěstí a nechala své slzy volně plynout, až se po nich tvořily mokré fleky na jejím tričku.