Zloděj motýlů

Tulipány

Konec týdne se neúprosně blížil. V kavárně jsme vypili víc hrnků kávy, než bylo zdravé a přátelé si rozhodně neodpustili otravné poznámky, když jsem Elodie políbila byť jen na tvář. Nemohla jsem se dočkat víkendu, jelikož jsem si v hlavě naplánovala spoustu věcí, které jsem chtěla s El podniknout. Samozřejmě o nich nevěděla. Byla jsem jen ráda, že se každým dnem zlepšovala a její úsměv přestal být vzácností. Buď šikovně maskovala své pocity nebo se doopravdy cítila dobře.
Tak či tak, už jsem se jí neptala jak se má, jelikož mi vždycky zalhala. Věděla jsem, že nechce abych si dělala starosti, ale zamlčováním svých problému k tomu akorát přispívala.

Nedočkavě jsem čekala před vchodem do kavárny, až El utře všechny stoly a domyje zbylé nádobí. Když jsem nabídla pomocnou ruku, zatvářila se, jako bych ji podceňovala a tak jsem raději zůstala venku.
,,No ahoj, myslela jsem, že tu vystojím důlek." Zasmála jsem se a objala ji, když za sebou konečně zamkla prosklené dveře.
Natáhla jsem k ní kytici plnou žlutých tulipánů, pro které jsem si rychle skočila přes ulici, ještě než stihla uklidit.
,,Pour moi? Ty jsi skvělá." Vzala si je a přivoněla k nim. ,,Merci, to si snad ani nezasloužím." Usmála se, natáhla se pro polibek a vyhodila papír, kterým byla kytice zabalená. ,,Ale kuš, zasloužíš si dostávat kytici denně!" Ohradila jsem se a přitáhla si ji znovu do polibku. Plné rty měla sladké jako pokaždé, když jsem ji líbala.

,,Pojď, máme toho tolik co stihnout." Zatáhla jsem ji za ruku a táhla ji ulicí směrem do parku, který jsme poslední dobou navštěvovaly mockrát. Nechtěla jsem promarnit ani minutu volna.
,,Počkej, kam? A co stihnout?" Nechápala a klopýtala za mnou, div ji nevypadly tulipány z ruky.
Nic jsem neříkala. Běžela jsem dokud jsme se k parku nedostaly. Teprve tam jsem se zastavila a popadla dech.
Když už se El zdála méně udýchaná, znovu jsem se rozešla a vedla ji mezi stromy jak v bludišti.
Míjely jsme průzračné jezírko s několika lidmi a malými děti, jak krmí ptactvo, které se plácalo ve vodě a vysoké stromy s dlouhými větvemi obalené zelenými lístky. Napravo hrál hlouček lidí různé hry. Někdo kroket, jiný badminton a někteří jen leželi na dechách a nastavovali tvář teplému sluníčku.

Přiměla jsem Elodie, aby si zakryla oči volnou rukou a vedla ji dlaní na zádech. Chichotala se celou cestu a až po chvíli jsem ji dovolila, aby se podívala. ,,To si děláš srandu." Zalapala po dechu, když spatřila, co jsem ji přichystala.
,,Ani v nejmenším. Překvapení." Zajásala jsem a položila batoh na zem. Na trávě byla rozprostřená kostkovaně žlutá deka se spoustou jídla a pití na ni. Kate stála vedle, opírala se o kůru stromu a vše dokumentovala telefonem.
,,Pošlu ti to na mail a už vás nebudu rušit." Mrkla, když usoudila, že má dostatek fotografií a hned na to se otočila. Ještě jsem za ní zavolala díky. Samozřejmě bych to bez ní nezvládla.

,,To jsi vážně dělala jen pro mě?" Zeptala se, stále nemohla uvěřit, že je to reálné. ,,Dělala jsem to pro nás." Opravila jsem ji.
,,A taky to není zas tak velká věc, prosím tě. Jen jsem ti chtěla udělat radost." Objala jsem ji a sedla si do tureckého sedu na kraj.
,,To se ti opravdu povedlo. Děkuju moc. Vážně." Usmála se a možná se mi to jen zdálo, ale v jejím oku se zaleskla slza.
Posadila se vedle mě na piknikovou deku. ,,Páni, tady je snad všechno." Prohlédla si postupně každou věc, která byla úhledně srovnaná uprostřed.
,,Přiznám se, že jsem nepodplatila jen Kate, ale i kluky. Teď jsou někde na jídle na můj účet." Zasmála jsem se a zakousla se do jednoho z čokoládových croissantů, div mi nevytekla náplň.
,,Tak to jsou zlatíčka. Pak jim vyřiď, že moc děkuju a že to vypadá skvostně. Až nóbl, řekla bych." Uculila se a natáhla se pro láhev jahodového smoothie. ,,Můžeš jim to vyřídit sama. V pondělí se určitě zase sejdem v kavárně." Na to neodpověděla nic. Možná byla zaneprázdněna smoothiem nebo ji opět zavalily obavy z bůhvíčeho. Když ji tohle nerozveselí, tak už vážně nevím.
Radši jsem to hodila za hlavu. Ostatně jako vždy a nalila jsem si kávu z termosky.
,,Tak na zdraví." Zvedla jsem kelímek a natáhla ruku k Elodie. ,,Na zdraví a na mou úžasnou přítelkyni." Zopakovala a přiťukla si se mnou. Byla jsem ráda, že se opět usmívala. Odklonila jsem se, aby neviděla mé rudé tváře. Komplimenty jsem od El dostávala často a vždycky se mi kvůli nim rozbušilo srdce a motýli, kteří poslední dobou nehodlali opustit můj žaludek se rozlétli a naráželi do všech stran, až to šimralo.
,,Na tu taky." Přikývla jsem a vrhla jsem se na ni, div jsem jí nevyrazila z ruky láhev. ,,Nemůžeš mě předem upozornit?"
Zasmála se, zašroubovala víčko na lahvy a položila jí vedle. ,,To vážně nemůžu." Zazubila jsem se v jejím objetí.
,,No jo, co mám s tebou dělat. Jsi jak malý kotě." Pročísla mi vlasy svými nehty, až jsem se zachvěla. ,,Jedinej kdo je tady malej jsi ty." Ušklíbla jsem se. ,,No dobře, tak já jsem malá a ty si kotě, co neustále potřebuje fyzický kontakt." Měla pravdu. Nikdy jsem své potřeby nedávala najevo, dokud jsme si s danou osobou nebyly dostatečně blízké. Objetí a mazlení jsem potřebovala jako sůl. Ale jen od Elodie. Od někoho jiného by to bylo víc než nepříjemné.

Chvíli jsme rozvily konverzaci podstatě o ničem. Jednou padlo téma jídlo, u něj jsme se udržely celkem dlouho.
Nakonec jsme se trochu unavily a jelikož jsem myslela na všechno, vytáhla jsem z batohu knihu, kterou měla momentálně Elodie rozečtenou. ,,Už jen čekám, až z kapsy vykouzlíš králíka." Zasmála se a s radostí si knihu vzala.
,,Toho možná někdy příště a koukej se pustit do toho dortu, nebo ho sním za tebe." Posadila jsem se a natáhla se pro nůž, abych z dortu ukrojila dva kousky. ,,Vypadá výborně, ale jsem plná, nezlob se." Svraštila jsem obočí. ,,Tak aspoň ochutnej." Škemrala jsem, nabrala jsem lžičkou kus a cpala jí ho těsně k puse. ,,Že jsi to ty." Zvedla ramena a ochutnala, jak jsem ji žádala.
,,Tak co?"
,,Je to hrozně dobrý. Nakonec možná nejsem tak plná a jeden kousek bych si dala." Zasmála se a vzala do ruky talířek s dortem.
,,Tak vidíš, že to jde. " Usmála jsem se s upatlanou pusou. ,,Máš pravdu." Zamumlala a vyprskla u toho několik čokoládových drobečků. ,,Jako vždycky." Dodala jsem, nadšená, že je Elodie šťastná a že já jsem ten důvod, proč je šťastná. Nebo aspoň dort, který jsem sháněla.

V parku jsme vydržely ještě nějakou dobu, ale když se začalo pomalu stmívat a máma mi už psala, abych se vrátila domů, sbalily jsme všechny věci a šly s batohem plném k prasknutí. I když opravdu nerady.
Elodie si musela své tulipány nést sama, ale aspoň měla volnou ruku, kterou mě mohla držet. Spokojeně jsme kráčely tmavou uličkou. El si zase broukala stejnou melodii, jako vždy, když byla šťastná a neměla pocit, že musí zaplnit ticho. Jelikož tohle bylo to příjemné ticho, kde se ani jedna na druhou nezlobila a všechny problémy, jakoby neexistovaly. Jen já a ona a sladce se linoucí hudba z jejích rtů.

Doma nás čekala rozzlobená máma. Přišly jsme jen pár minut po osmé celé rozesmáté z jedné mojí historky, která se stala dávno ve škole. El to tak pobavilo, že se smála snad polovinu cesty. Člověk by na první pohled řekl, že jsme opilé, což bych si snad ani nedovolila, opít sebe, natož Elodie. Kdyby mi někdo prohlédla pokoj, ani by tam žádný alkohol nenašel.
Moc jsem nechápala lidi, kteří si jeho požívání užívali.
,,Ehm." Odkašlala si máma sedící na židli nemířené směrem k nám a hodila po nás přísný pohled. Jak dlouho tu už sedí?
,,Dobrý den." Pozdravila El a snažila se ze všech sil nevyprsknout smíchy. Zaryla mi prsty do ruky, až jsem málem vyjekla.
,,Ahoj mami, co tu proboha děláš?" Podívala jsem se na ní nechápavě a odložila jsem batoh ke stěně.
,,Čekám na vás, až se uráčíte přijít domů." Řekla rozzlobeně. ,,Tak to promiň, nevěděla jsem, že ti to tolik vadí." Zvedla jsem ramena a už jsem táhla Elodie ke mně do pokoje. Doufala jsem, že se takové konverzace vyhnu. To by to ale nebyla moje máma, aby to takhle nechala. ,,Nikam." Zvedla ruku a zastavila nás. ,,Normálně bych to nechala a šla radši spát. Kdo by měl náladu na výslech své vlastní dcery. Ale...," Odmlčela se na chvíli. ,,Byl tady jeden pán s francouzským přízvukem a ptal se na tvou přítelkyni. Slíbila jsem, že ty vaše problémy nebudu řešit a to taky udělám. Vyřešte si to to sami, prosím vás." Vzdychla spíš unaveně, než nazlobeně. ,,A co jste mu řekla?" Vyhrkla Elodie rychle. ,,Řekla jsem, že tu nejsi a že žádnou Elodie neznám."
,,Cože?" Překryla si pusu. ,,Nechtěly jste snad, abych vás kryla?" Nadzvedla nechápavě obočí a unaveně vrátila židly na své místo. ,,No...jistě. Děkujeme." Pípla El a pak se omluvila, že je unavená a zapadla do mého pokoje.
,,Já vás vážně nechápu." Zívla máma a taky mi popřála dobrou noc, že prý brzo stává.

Nebylo ani půl deváté a Elodie už spokojeně oddychovala nepřevlečená na posteli. Ani já jsem Elodiino chování nepochopila.
Sice byla poslední dobou mimo, ale jakmile se máma zmínila o tom chlapovi, vypadala jinak. Bylo jasné, že jen rozhovor s ním byl pro ni opravdu důležitý.
Vzdychla jsem. Převlíkat ji samozřejmě nebudu. Jen jsem přes sebe hodila pyžamo a zachumlala se pod deku vedle ní.
,,Sladké sny." Zašeptala jsem, i když jsem věděla, že mě nemůže slyšet a políbila jsem ji do vlasů. Ona něco spokojeně zamumlala a hned na to jsem usla. Chvilku jsem se zamyslela nad tím pánem a proč to El tak zasáhlo, ale nakonec jsem to nějak odfiltrovala a zavřela jsem oči. Ona mi to jistě vysvětlí.