Zloděj motýlů

Setkání přátel

Když jsem se posadila, židle zavrzala, takže se na mě všichni otočili. Přišla jsem pozdě. Zase. A to ještě na výtvarku, kam se mnou chodila Tracy. Nejradši bych si vrazila pěstí. Učitelka na mě házela vražedné pohledy. Víc jsem se už ztrapnit nemohla. Ale bůh mě zřejmě nemá vůbec v oblibě. ,,Tam si nesedejte Cassidy." Jak já jsem tohle jméno nesnášela. Nadzvedla jsem obočí a čekala co z ní vypadne. ,,Ta židle je rozbitá a po hodině jí budou vyměňovat za jinou. Sedni si tamhle." Ukázala prstem na to nejhorší místo. Prosím, ať to není pravda. Modlila jsem se. Je tady snad dvacet volných míst a ona mě posadí zrovna sem. Nejradši bych utekla, jenže samozřejmě jsem nemohla. Co nejpomaleji jsem se zvedla ze židle a přestěhovala se vedle Tracy. Přátelsky se na mě usmála. Nuceně jsem jí úsměv oplatila. Možná jsem se červenala. Bylo mi příšerně trapně. Zakryla jsem si obličej kapucí a doufala, že si mě celou hodinu nebude všímat. Vzdychla a pak se na mě otočila. ,,Hej," dloubla do mě ,,to jak jsem do tebe vrazila," zazubila se a začala si motat pramen vlasů na prst, ,,fakt se omlouvám, měla bych ti to vynahradit." Chvíli jsem na ní překvapeně zírala. Spíš já bych měla být ta, co se omluví. To já jsem do ní vrazila, když jsem nedávala pozor na cestu. Sundala jsem si kapucu. ,,To je v pohodě. Už jsem na to zapomněla." Mávla jsem rukou a zasmála se. Po celou hodinu se pak ujmula slova učitelka a tak jsem si opřela hlavu o ruku a dělala, že jí poslouchám. Občas jsem si něco zapsala do sešitu.

Když už jsem si zbalila věci a chystala se opustit třídu, Tracy mě zatáhla za rukáv mikiny, takže jsem udělala krok zpět a měla jsem co dělat, abych udržela rovnováhu. Podrbala se za krkem. ,,Cass, že jo?" Naklonila hlavu. Zasmála jsem se a přikývla. Trochu jsem se divila, že si zapamatovala mé jméno. ,,Takže Cass," Na chvíli se odmlčela a vypadalo to, že hledá správná slova. ,,trochu jsem přemýšlal, čím ti tu nehodu vynahradím." U slova nehoda se zachychotala. ,,A?" Zeptala jsem se trochu nedočkavě. ,, Víš, jak je ta kavárna narohu ulice? Naproti poště?"Zeptala se nervózně. No jasně že vím. Ta kavárna, kam chodíme každý den na karamelové machiatto. Nedala jsem na sobě znát nadšení. Musela jsem se držet, abych se moc neusmívala. ,,Znám. A co sní?" Nemělo to vyznít, že mě to absolutně nezajímá, ale že už chci vědět, co chystá. ,,Co kdybysme tam zítra zašly. Zvu tě." Zazubila se a konečně si přestala třít jednu nohu o druhou. Možná se i kousla do rtu, ale byla jsem moc nadšená, takž jsem moc nesledovala její pohyby. Tracy mě zve ven. Ta Tracy, která nedávno ani neznala mé jméno a vživotě na mě nepromluvila. Ta snad nejhezčí holka na světě. ,,Moc ráda." Červenala jsem se jako rajče a trochu jsem doufala, že si nevšimne. ,,Takže rande?" Dodala jsem trochu pochybovačně. Bála jsem se odpovědi. A tak jsem odvrátila zrak. ,,Ne" Vyhrkla. Úsměv mi poklesl. ,,T teda, nejsem na holky. Chtěla jsem ti to jen vynahradit, nic víc a navíc se tak trochu s někým vídám." Začala rychle vysvětlovat. Smutně se mi zahleděla do očí. Několikrát jsem otevřela pusu, abych se obhájila. Jenže mi došla slova. Měla jsem pocit jako u zkoušení. Celá třída na vás zírá a čeká až odpovíte na otázku, na kterou se vás učitel ptal snad před deseti minutami, jenže vy si za boha nemůžete vzpomenout na odpověď. Takhle jsem se cítila. Porážená. Jeden hlas v hlavě mi radil, ať odejdu, ale druhý zas, ať si počkám, co k tomu dodá. Samozřejmě jsem poslechla druhý hlas. Nemohla jsem se odtrhnout od jejích očí. Chvíli to vypadalo, že odejde, ale nakonec se nadechla . ,,Podívej Cass, jsi moc milá a chytrá holka..."Zavrtěla jsem hlavou. ,,Nemusíš se obhajovat. Já to chápu. Radši zapomeneme, že jsme se někdy začaly bavit." Se skloněnou hlavou jsem se chystala odejít, aby to nebylo ještě víc trapné. ,,Cass, počkej." Otočila jsem se. ,,To se nemůžeme kamarádit bez toho aniž bysme randily?" Nepatrně se usmála. ,,Ráda bych tě poznala a skamarádila se s tebou. Jak jsem řekla, jsi milá a chytrá holka." Zaculila jsem se a objala jí. ,,Zapomeneme, že jsem to řekla, ano?" Pošeptala jsem jí do ucha. Proč jsem jen byla tak naivní. ,,To se dá těžko zapomenout." Zasmála se a odtáhla se ode mě. ,,Ale budu se snažit." Jasně že se jí to vreje do paměti a bude mi to stále připomínat. ,,Tak zítra po škole?" Zastrčila jsem si pramen vlasů za ucho. ,,Tak zítra." Přikývla jsem. Když odcházela, ještě naposledy se otočila. ,,Ber to spíš jako setkání přátel." Rozesmála se. Pak se za ní zavřely dveře a já stála uprostřed prázdé třídy úplně sama.