Zloděj motýlů

Pro sebe stvořené (62.)

,,Kde jsou?" zeptala se nervózně Elodie a poklepávala nohou pod stolem. Pohled mi opět spočinul na dveřích, kterými přicházelo tolik lidí, jen ne ti, na které jsme čekaly.
,,Měli by tu být každou chvíli, El. Zachovej klid." Chytla jsem ji o něco pevněji za ruku a přitiskla jsem rty na její hřbet.
,,Už je to dávno, co jsme se neviděli. Co když mě nepoznají?" Podívala se na mě z lehkým zoufalstvím v očích.
,,Tebe nejde jen tak zapomenout." Usmála jsem se. ,,A navíc....není to tak dávno, moc dobře ví, s kým se mají sejít. Neboj se."
Uklidňovala jsem ji, ale sama jsem nedokázala ukonejšit své myšlenky. V hlavě se mi tvořilo tolik otázek a nepravděpodobných scénářů, které bych nejraději zamkla za pomyslné dveře vzadu v hlavě a spolkla pomyslný klíč, ale bylo jich příliš a já je slyšela řvát přes celou kavárnu plnou lidí, kteří se zdálo jako by mi četli mysl. Třeba se doopravdy neukážou. Šeptal jeden hlas. Třeba budou nesnášet Elodie za to, že tě opustila. Třeba už tě nebudou mít rádi tak, jak dřív. Třeba...
Cvak. Otočila jsem tím klíčem a zahodila ho co nejdál od dveří. Na to bude čas později. Teď se musím věnovat Elodie, které se samým strachem klepaly nohy, připomněla jsem si, protože jsem se znala natolik dobře, že kdybych v podobném přemýšlení pokračovala, nedopadlo by to dobře. Elodie vypadala o něco víc zabraná do svých myšlenek, že jsem se soustředila jen na ni.
Byla jsem tolik zaneprázdněná civěním na Elodiiny třesoucí se stehna, že jsem si ani nevšimla číšníka, který netrpělivě čekal, na naši objednávku.
,,Ehm." Odkašlala jsem si. ,,Dáme si..." pročetla jsem si spěšně menu a pak jsem se podívala na El, která zírala do stěny a věnovala číšníkovi nulovou pozornost. Přejela jsem palcem po jejích kloubech. ,,Dáme si dvě mojita. Jedno bez alkoholu prosím." Pokusila jsem se o úsměv, ale zřejmě nebyl dostatečný, protože si nás podivně prohlédl a když si vzal menu zpátky, odešel. Jen jsem si nechápavě odfrkla a znovu jsem se podívala na El.
,,Jsi v pořádku?" Neodpověděla. Ani se na mě neotočila, jen nervózně podupávala nohou stále dokola. Jemně jsem ji položila ruku na stehno, pohladila ho a lehce ho stiskla. A dělala jsem to tak dlouho, dokud se neuvolnila a naše pohledy se opět nestřetly.
,,Nic mi není." Šeptla nakonec už trochu klidněji, ale koutky měla stále povislé. ,,Všechno bude dobrý, uvidíš." Ujistila jsem ji s úsměvem a ještě jednou jsem přejela po jejím stehně, než jsem ruku odtáhla a propletla si s ní prsty.
Když nám po nějaké době konečně donesli sklenice mojita, nepřestávala jsem kontrolovat obrazovku telefonu, která zůstávala neustále tmavá a dveře, jenž se otevíraly, jenže žádná z tváří mi nebyla povědomá.
    Led ve sklenicích pomalu tál a já se snažila si nechat jeho obsah na později, ale sama jsem si nebyla jistá, jestli se toho vůbec dočkám. El stihla vypít celé mojito a když si objednala další, poprosila o jednoho panáka vodky navíc. Bylo to bohužel  to jediné, co vypustila z úst. Poručila jsem si znovu se nevyptávat, jestli je v pořádku a jen jsem mlčela s ní a poslouchala konverzaci páru o stůl  vedle. Ti mě ovšem znudili natolik, že jsem do sebe vyklopila celou sklenici a litovala jsem, že jsem se rozhodla pro nealkoholické. Sice jsem zaslechla sotva polovinu, ale hádka o tom, jakou kočku by si měli pořídit do bytu mi bohatě stačila k tomu, abych se opět odvrátila.
  Mou pozornost zaujal povyk u dveří. Někdo se dohadoval s číšníkem a vypadalo to, že jestli jim brzy nevyhoví, skončí s useknutou hlavou. Lidé stáli daleko, takže je nebylo příliš slyšet, ale když jsem se na ně chvíli dívala došlo mi, že ta holka, která horlivě rozhazovala rukama, byla Kate a kluk, který ji držel za bok a mlčky ji podporoval  povzbudivým pohledem, byl Jason.
Vstala jsem a máváním jsem je přiměla, aby se ke mně otočili a nechali chudáka číšníka na pokoji. Na tvářích se jim rázem objevil úsměv a během chvíle už byli u našeho stolu.
,,Už jsme to chtěly zabalit. Co vám trvalo tak dlouho?" Začala jsem místo pozdravu a už jsem objímala Kate, která mě k sobě tiskla tak pevně, že jsem sotva dýchala. ,,Taky jsi nám moc chyběla, Cass." Ušklíbla se. ,,Vy obě." Vyprostila se z našeho objetí a už měla ruce na Elodiných zádech. Což ji překvapilo, ale po chvíli ji taky objala a já ji přistihla, jak se lehce usmívá.
,,Koukám, že tu nejsme poslední. Co se stalo s ostatníma?" Nadhodila Kate s pohledem na prázdných místech a posadila se mezi mě a Jasona. ,,Nemám tušení. Ani oni mi neposlali žádnou zprávu." Svraštila jsem obočí a když se u nás objevila servírka, objednala jsem si tentokrát aperol s alkoholem.
,,Nemůžete pro jednou přijít v domluvený čas? Sraz byl před..." zkontrolovala jsem obrazovku. ,,Třičtvrtě hodinou."
,,No jo. Příště se pokusíme dorazit dřív." Odfrkla si, jako bych byla já ta, kdo udělala něco špatně a obrátila se na El.
,,Co jste to vybraly za místo? Ten číšník byl pěkně nepříjemnej."
,,Co jsi provedla?" Změřila jsem si ji pohledem.
,,Prej jsem zaparkovala na místě jen pro pracovníky, tak jsem mu řekla, že on tu pracuje a mohl by mi to místo přenechat. Nechápu, proč s tím měl takovej problém. Ani neměl auto. Věřili byste tomu?" Zakroutila nevěřícně hlavou a když na stůl položili její objednávku, usrkla si lhostejně ze sklenice a znovu nahodila okouzlující úsměv. Vsadila bych se, že s ní číšník nehnul a auto nechala nepřeparkované.
,,No a...co je novýho u vás?" Zeptala se po chvíli a prohodila si s Jasonem laškovné pohledy.
,,Za poslední týden, co jsme se neviděli mě El vzala na brusle a já spadla jen dvakrát." Usmála jsem se a stiskla Elodiinu ruku o něco pevněji. ,,A byly jsme se podívat v tom novým knihkupectví na rohu, který nedávno otevřeli a vypadá to, že tam budu chodit častěji. Je to tam kouzelný."
,,To zní fakt zajímavě." Podepřela si hlavu Kate s úšklebkem na rtech. ,,No dobře. Co čekáš, že ti povím, když jsme se viděly před týdnem a já ti všechny novinky už řekla?"
,,Ne, doopravdy. Je fascinující, že jsi spadla jen dvakrát, Cass." Rozesmála se a já ji propalovala pohledem. ,,Fakt vtipný, Kate. Když jsi tak chytrá, tak co novýho se stalo u vás?" Zkřížila jsem ruce na hrudi a opřela jsem se zády o židli, unavená z nekonečného vyčkávání.
Kate se radostně usmála, podívala se na Jasona a pak se předklonila dopředu, jakoby se zpočátku ptala jen proto, aby nám mohla vyprávět o sobě.
,,Budeme se k sobě stěhovat." Vyjekla celá nadšená a chytla mě za obě ruce. ,,Kate, to je.....skvělý!" Protáhla jsem koutky v úsměv a pozorovala jsem, jak jim radostí září oči. Po chvíli se opět narovnala a Jason ji přehodil ruku kolem ramen.
,,Takže to znamená, že.....už nebudeme spolubydlící?" Hlesla jsem už s menším nadšením v hlase., když mi došlo, že mě vlastně opustí.
,,Ano, ale ber to s té lepší stránky, Cass. Když odejdu, budeš tam mít volný místo."
,,Jak mi tohle má pomoct?" Ohradila jsem se s rozpřáhlýma rukama.
Po takové době co jsme se znaly. Po takové době, co jsme strávily společně v jednom bytě, mě opustí kvůli mému bratrovi. Jistě, byla jsem za ně ráda, ale věděla jsem, že mi bude šíleně chybět, až odejde. Že mi ten prázdný pokoj bude připomínat její absenci a že se nebudeme vídat tak často, jako dřív. Obávala jsem se, co to pro naše přátelství bude znamenat. Mohla jsem jen doufat, že se nijak zásadně nezmění.
,,Ne, myslím to tak, ty hloupá, že jestli se odstěhuju, tak pokoj po mě bude volný pro někoho jinýho." Ušklíbla se a znovu se napila ze sklenice, na jejímž okraji zanechala rudý otisk svých rtů. Pohled jí těkal mezi mnou a Elodie, tak dlouho, než mojí unavené mysli nedocvaklo o co se vlastně snaží. Ach tak. Taky jsem se na ni otočila a nepatrně se usmála.
  Ne, že bych nad tím snad nepřemýšlela, ale nevěděla jsem, jestli jsem měla ještě nějaký čas počkat a taky jsem si nebyla jistá, jestli s tím bude Kate v pohodě, kdybych ji požádala o vystěhování. Ale teď, když se naskytla příležitost, zaváhala jsem. Nebylo na tohle příliš brzy nebo jsem měla onu konverzaci nadhodit už před měsíci? Bála jsem se, že bych tímhle tématem mohla Elodie odstrašit. Přece jen měla problém s důvěrou v lidi a náš vztah byl poněkud čerstvý.
  Připadalo mi, jako by se všechny zraky lidí upíraly na nás dvě a čekaly, co z nás vypadne. Tváře mi hořely a samou nervozitou jsem si kousala vnitřek tváře. Odkašlala jsem si. ,,Myslím....myslím, že....tedy jestli chceš." Vykoktala jsem ze sebe. Na chvíli jsem se odmlčela a zavřela jsem oči, abych se uklidnila a pročistila si hlavu. Tak velký krok a já se měla rozhodnout teď.
,,Pokud bys chtěla, moc ráda bych, kdyby ses ke mně nastěhovala, El." Zopakovala jsem znovu o něco srozumitelněji s oddechnutím. Když jsem to vyslovila, znělo to.....správně.
El si promnula ruce a zářivým úsměvem ukázala své bělostné zuby.
,,Jistě! Samozřejmě, že chci, Cass. Myslela jsem, že se nikdy nezeptáš." Usmála se tak nádherně, že jsem musela potlačit nutkání ji vzít do náruče a odnést ji někam do soukromí, kde by se její slova odrážela v ozvěně a já byla jediná, která je mohla slyšet a vychutnat si každé z nich. Chtěla jsem zlíbat každičký kousek jejího obličeje. Měla na sobě vínové šaty bez ramínek se zipem na zádech, který končil těsně nad jejím zadkem. Stačil by jedno zatáhnutí a....
,,Opravdu? Proboha, jsem tak ráda." Zakryla jsem si žhnoucí tváře a přitáhla jsem si ji do objetí za pas.
,,Tak ráda." Zopakovala jsem šeptem do jejího ucha, aby to slyšela jen ona a políbila jsem ji na spánek. Po chvíli jsem se opět odtáhla, zahleděla se do jejích jiskřících očí a opřela jsem se čelem o její. Zavřela jsem oči a představovala jsem si, jak bude život jednoduší, když bude neustále po mém boku. Jak bude všechno o něco lepší, když její překrásnou tvář uvidím den co den. Obavy, jako by se vypařily a nahradila je radost a šťastné myšlenky o nás dvou a naší budoucnosti. O našem společném bydlení jsem přemýšlela pomalu pokaždé, když jsme byly spolu, ale nikdy jsem si nebyla jistá, jestli zase nedělám nějakou hloupost, kvůli které El dojde, že beru všechno moc rychle, přehodnotí celý náš vztah a opustí mě. Teď se však zdálo, že jsem onu otázku měla předložit mnohem dřív.
Byla jsem si jistá, že ani El z toho nechtěla vycouvat, takže jsem uvolnila všechny napjaté svaly a vnímala její dech na mé tváři. Překvapilo mě, že jsem si až teď všimla vůně, která mě do udeřila do nosu. Voněla jako čerstvě namačkaná šťáva z citrusů- což byla mimochodem novinka, protože kdykoliv jsme se držely v pevném objetí, neunikl mi jediný detail, který bych na ní mohla obdivovat.
,,Nová vůně?" Zavrněla jsem ji šeptem do ucha. Přimělo ji to si pobaveně odfrknout. ,,Líbí se ti?"
,,Je příjemnější a....sladší než ta předešlá."
,,Bála jsem se, že bude cítit...lacině."
,,Je dokonalá. Ty jsi dokonalá, El. A tvoje šaty..." povzdychla jsem si slastí.
,,Nejsou trochu moc odhalující?" Stáhla si jejich lem níž, těsně nad kolena a nervózně se ošila.
,,Vypadáš v nich jako řecká bohyně." Přejela jsem po látce a prstem jsem se dotkla kůže pod nimi. Odkašlala si a poposedla si.
,,Tady ne." Šeptla v rozpacích, tváře rozpálené. Jemně jsem zmáčkla její stehno, což ji přimělo je dát blíž k sobě. Pak jsem ruku odtáhla a bavila jsem se, když si hladově zkousla ret a sledovala, jak spojuju ruce za zády. ,,Jak si přejete." Ušklíbla jsem se a ona mě šťouchla do ramene. Chvíli jsem se o ní ještě opírala a pak jsem se od ní pomalu vzdálila. Mučilo mě to, ale dobře jsem si uvědomovala, že nejsme u sebe v bytě, ale na veřejném místě s našimi přáteli.