Zloděj motýlů

Cesta, která nikam nevede

Cestou jsem míjela stovky domů, ale zatím žádný z nich nevypadal jako Elodiin.
Nedokázala jsem odhadnout jak dlouho už jedu. Mobil jsem si hodila do tašky a hodinky jsem ani nevlastnila.
Až jsem pochybovala, jestli nekroužím v kruzích. Byla jsem tak nervózní a plná adrenalinu, že jsem ani pořádně nevnímala kudy jedu. Mohla jsem jen doufat, že správným směrem.

Po několika zatáčkách jsem konečně dorazila k domu s menší zahradou a vysokým stromem. Zaparkovala jsem kolo k plotu zahrady a potichu otevřela branku, která stejně zaskřípala. Radši jsem jí nezavírala, abych nevzbudila více pozornosti.
Teď ještě vymyslet, jaké okno vede do Elodiina pokoje a jak se tam dostat. Jistě by nebylo příjemné, kdybych se omylem dostala do pokoje její matky.
Hledala jsem, jestli mi náhodou nenechala na okně nějaké znamení. Obešla jsem celý dům, ale nic jsem nenašla.
V dolním patře prosvicovala obývák  televize. V každé chvíli jinou barvou, jak se v ní měnily scény filmu.
Doufala jsem, že se na ní dívá její máma a Elodie má pokoj v horním patře.

Vchodové dveře nepřipadaly v úvahu a tak jsem dům obešla a zastavila se u vysokého stromu, který dosahoval do jednoho z oken. Byl dost mohutný, takže vyšplhat po něm mi nedělalo žádný problém. Sápala jsem se po podlouhlých větvích, až jsem se dostala k oknu. Díky bohu bylo zevnitř otevřené, takže ho stačilo jen vytáhnout. Nejdřív jsem dovnitř hodila batoh, jinak bych se do něj nevešla a pak jsem se do něj vecpala sama. Pokoj byl tmavý a já sotva viděla kam jdu. Paprsky měsíce svítily tak akorát na podlahu.

Za chvíli si mé oči zvykly na tmu a já dokázala rozpoznat nějaké tvary. Vysoká knihovna s hromadou naskládaných knih.
Menší pohovka s konferenčním stolkem a lampou na jedné straně. A klavír s tlustými štosy not na něm na druhé straně.
Prostor byl o dost menší jak můj pokoj, ale působil příjemně a útulně. Udělala jsem pár kroků a dostala se ke dveřím, které byly také odemčené. Opatrně jsem je otevřela a vstoupila na úzkou chodbu, kterou bylo vidět na točité schodiště.
Napravo byly jediné dveře, které - jak jsem předpokládala - patřily Elodie.

Nakoukla jsem tenkou škvírou do pokoje. Svítilo na něj slabé světlo stolní lampičky. Nebyl o moc větší jak předešlá místnost.
Široká postel s mnoha plakáty nad ní zaplňovala polovinu. U protější zdi byl malý stolek s židlí. Na něm spoustu výkresů a špinavých sklenic se štětci a pastelkami. Vedle něj menší komoda s několika zásuvkami.
U okna stála postava s kudrnatými vlasy a vyhlížela z něj.

Lehce jsem jí poklepala na rameno, čehož jsem hned litovala, protože se lekla a nahlas zakřičela.
,,Proboha Cass. Už to nikdy nedělej!" Zasmála se a pevně mě objala. Byla jsem nesmírně ráda, že jí mohu znovu vidět a že jí můžu znovu obejmout. ,,Omlouvám se." Přiběhla jsem jí do náruče.
,,Chyběla jsi mi, El." Zašeptala jsem jí do ucha. ,,Ty mě taky. Ani nevíš, jak příšerné to bylo. Samou nudou jsem kreslila. Foťák a všechny přístroje mi sebrala. Jdu dolů tak akorát pro jídlo a pak mě sem opět zavře. Musím se odsud dostat, jinak se zblázním."
Naříkala. Prohlédla jsem si její výkresy, přišpendlené na nástěnce. Vypadaly překvapivě dobře a realisticky. Měla opravdu talent.

,,Já vím El, mrzí mě to, ale nevím, jestli by to dopadlo dobře, kdybys odsud utekla." Odstoupila ode mně.
,,Tobě se to říká. Máš dokonalé rodiče, co ti všechno dovolí. Ve všem tě podporují a nechají tě dělat co chceš." Vzdychla.
,,Já se cítím jak ve vězení. Nejsme na jednom místě ani půl roku, takže si musím pořád a pořád dokola zvykat na nový život. Dělání nových přátel jsem vzdala. Ani nevíš jak bolelo se od nich odloučit ve chvíli, kdy jsme si byli nejvíc blízcí.
To, že jsem se s tebou začala bavit, jsem neměla vůbec v plánu." Posadila se na postel a zakryla si obličej dlaněmi.
,,Abys věděla, chápu tě, ale já taky nemám dokonalý rodiče. Obě jsou pořád pryč a sotva si na mě najdou čas.
Navíc, když jsem se jí zeptala, jestli se s tebou dneska můžu vidět, výslovně mi to zakázala." Sedla jsem si vedle ní.
,,To dá rozum. Nikdo by neposlal svojí dceru samotnou do tmy, aby se vloupala do cizího domu." Zasmála se.
,,Takže chceš říct, že lituješ našeho seznámení?" Sklopila jsem zrak.
,,Ty jsi směšná. Kdybych toho litovala, nechci, aby ses vloupala do mého pokoje." Zazubila se.