Zloděj motýlů

Spáry strachu

Emilyna slova mi nedala spát. Snažila jsem se je pochopit. Snažila jsem se porozumět všemu, co mi pověděla, ale jen mě z toho rozbolela hlava. Ano, odpustila jsem ji -spíš jsem měla vztek na své přátele než na ni -ale stále jsem nedokázala pochopit, proč se sem táhla takovou dálku, jen aby mi řekla, že mám být s Elodie. Co o tom vůbec věděla? Přemýšlela jsem, jestli se nespojila s dvojčaty už od chvíle, co jsme se s El daly dohromady. Ale to mi přišlo absurdní. I když jsem věděla, jací blázni všichni tři jsou, byla jsem přesvědčená, že by na nic podobného neplýtvali silami. Nebo jsem v to mohla alespoň doufat.
Zamyslela jsem se i nad tím, že bych měla být s Elodie. Neviděla jsem jediný důvod, proč by to měla být pravda. Že jsme se k sobě nehodily, to bych netvrdila, ale ,spřízněné duše' bylo na druhou stranu přehnané. Nebyly jsme spolu dokonalé, ale ani bez chyby. Nevěděla jsem, jestli má vůbec cenu se pokoušet o obnovu našeho vztahu. Stejně jsem si nemyslela, že by o ni Elodie stála a ani jsem si nebyla jistá, jestli o ni stojím já. Byla tu nepatrná šance, že se ještě nestihla přestěhovat, ale to mi příliš naděje nedávalo. Nemohla jsem o tom však přemýšlet s bolestí hlavy. Slíbila jsem sama sobě, že se k tomuto tématu vrátím třeba zítra, ale v tuhle chvíli, jediné, co jsem potřebovala, byl spánek.
Sešla jsem  tedy dolů pro sklenici vody, která mi pomohla si srovnat myšlenky a asi po hodině se mi konečně podařilo zavřít oči.
  Druhého dne mě matka nevzbudila. A když jsem se vyhrabala v poledne z postele, nenašla jsem ji v kuchyni ani v jejím pokoji. Zřejmě odjela do města nakupovat společně s druhou matkou, protože jsem ji také nepotkala a dvojčata už vůbec ne.
Připravila jsem si pozdní snídani z ovesných vloček a jogurtu a přemýšlela jsem, čím dnes vyplním volný čas.
Na kino nebo koupání jsem postrádala přátele a samotné do parku na procházku se mi také nechtělo. Otevřela jsem tedy knihu, kterou jsem si vypůjčili od paní Visové a s pořádnou dávkou kávy jsem se usadila na terasu do houpací sítě. Ještě, že jsem tehdy přemluvila matku, abychom něco podobného pořídili.
Občas jsem se odstrčila od zdi, abych síť rozhoupala. Díky teplému letnímu vánku bylo příjemně a po chvíli mě houpání a zpěv ptáků ukolébaly ke spánku.

,,Cass?" Ozvalo se prosebně z telefonu. ,,Už jsme to probíraly několikrát, Em. Nemá to cenu." Vzdychla jsem a rozvalila se na postel. Věděla jsem, že to bude dlouhý rozhovor. ,,To nemůžeš vědět. Co kdybychom to jen zkusily?"
,,Mám tě ráda, jasný? Ale jsi šíleně daleko. Nic tím nezískáme. Nech to být, říkám, že to nemá cenu ani zkoušet."
,,Cass, prosím tě. Co by ti scházelo?"
,,Ty bys mi scházela. Nemůžeme navázat vztah jen po telefonu. Zešílela bych z toho. A ty taky." Rozhodila jsem rukama do vzduchu. ,,Bylo by to skoro stejný, prosím. Můžeme to jen zkusit?"
,,Ne, nebylo by to stejný. Celej vztah by byl o stupidních rozhovorech po telefonu. Není šance, že by nám to vydrželo." Promnula jsem si čelo a snažila se vyklidit. Nechtěla jsem se s ní znovu rozhádat.
,,Tak bychom se nemohly dotýkat. To je toho. Byl náš vztah jenom o tom? O sexu?"
,,Nech toho. Ty víš, že nebyl." Tak moc jsem chtěla zavěsit. Už kvůli tomu, že jsem věděla, že tohle nedopadne dobře.
,,Tak mi teda řekni, o čem náš vztah byl, když ne o tomhle."
,,Čemu to pomůže? Nepřemlouvej mě do vztahu na dálku, Em. Jenom všechno zhoršíš."
,,Jsi nemožná, Cassidy. Chceš říct, že to pro tebe nic neznamenalo?"
,,Cože?....Musím, musím se držet, abych za tebou do Německa nepřijela, protože vím, že bych se musela znovu vrátit. Ani nevíš, jak moc bolelo sledovat, jak nastupuješ do toho autobusu. Přestaň tohle říkat. Sama víš, že to není pravda."
Opravdu jsem ji měla ráda, ale věděla jsem, že jí vztahem na dálku zničím. I sama sebe. Musela jsem se opravdu snažit, abych se nehroutila každý den, jen kvůli jejímu odchodu. Už teď jsem vynaložila spoustu síly na postupné hojení ran, které mi zasadila.
Mlčela. To ticho mě ubíjelo. Chtěla jsem na ni řvát, že je zbabělá a naivní. Že za všechnu tu bolest, kterou jsem si musela projít, může ona. Že mě neměla opouštět, ale nemohla jsem ji z čeho vinit. Sama jsem cítila- i přes telefon- jak se zoufale snaží držet nad hladinou tmavého moře, které by ji pohltila mrknutím oka. Byla jsem na tom podobně.
,,Tak přijeď." Hlesla šeptem tak potichu, že bych bývala řekla, že jsem si ta slova jen vysnila.
,,Cože?"
,,Přijeď. Přijeď sem. Do Německa." Prosila. Jako by našlapovala temným lesem a jediné, co ji ukazovalo cestu, byla zářivá nitka naděje. Teď se jí držela oběma rukama a doufala, že se nepřetrhne a ona v té temnotě nezůstane sama.
,,To nejde." Řekla jsem tak mírně, jak jsem jen dokázala. Nechtěla jsem ji ublížit.
,,Ale ano. Budeme tady spolu. Po nějaké době si najdeme byt nebo něco, v čem bychom bydlely a....a budeme se jedna vedle druhé probouzet a usínat. Můžeme....můžeme dělat cokoliv. Můžeme si pořídit psa nebo kočku. Můžeme se spolu smát a milovat se a chodit ven. Můžeme poznávat okolí a nové lidi. Můžeme všechno dělat spolu. Jen ty a já...."
,,Tohle nejde." Zastavila jsem ji dřív, než by začala popisovat dopodrobna naši svatbu. ,,Jistě, že jde."
,,Nemůžeš po mě chtít, abych se k tobě přestěhovala a opustila svou rodinu a přátelé." Odvětila jsem a už jsem se tolik nesnažila znít vyrovnaně.
,,Tak by nás navštěvovali nebo bys jim volala."
,,To je naprosto šílený. Jsme dost mladý na to, abychom dělaly tak velká rozhodnutí. Tohle....tohle prostě nejde."
,,Miluju tě, Cass. Hrozně moc. A nechci tě ztratit. Můžeš to alespoň zvážit?" Vydechla odhodlaně. Ticho. Vteřina, dvě, tři. Čas se vlekl tak pomalu, jako by někdo točil kapesními hodinkami proti směru. Nemohla jsem....prostě jsem nemohla, i kdyby to znamenalo ji lhát.
,,Ne. Nechci ti dávat falešné naděje. Já tě už nemiluju, a ztratila jsi mě od doby, co si mě začala brát jako samozřejmost. Odchod bolí, Em. Věř mi, já o něm moc dobře vím, ale nemůžeš ho řešit...tímhle způsobem. Nemůžeš mě žádat, abych se vzdala celého mého života, to bych nezvládla. Pomalu by mě to zničilo. Takže ne. Neodstěhuju se k tobě a nebudeme žít spolu.
Musíš si zvyknout na to, že všechno nemá šťastný konec." Řekla jsem rázně. Cítila jsem přestříhnutí našeho nepatrného pouta. Cítila jsem, jak se její srdce rozpadá na kousíčky. Musela jsem to mezi námi ukončit. Teď už doopravdy. Nechtěla jsem, aby ji ke mně cokoli vázalo, takže to, co jsem řekla, bylo nutné. Kruté, ale nutné.
Neodpověděla. Zaslechla jsem její roztřesený dech a přerývavé nádechy. Snažila se něco říct, ale nemohla. To, co ode mě slyšela ji zničilo natolik, že nebyla schopná slov. Sama jsem se cítila jako troska, co ničí ostatním životy, ale věděla jsem, že to jednou budu muset udělat. Každý nádech byl jako rána do hrudi. Chvíli jsem jen zírala na vteřiny, které přeskakovaly na rozsvícené obrazovce a pak jsem konečně zavěsila.

Polekaně jsem se vzbudila. Rozhlížela jsem se po okolí a trvalo mi chvíli, než mi došlo kde jsem. Jsem doma. Jsem doma.
Opakovala jsem si v duchu a snažila se těmi slovy uklidnit. Byl to jen sen. A vzpomínka. Doufala jsem, že se mi ji podařilo vytěsnit z hlavy, zničit. Ale ona tam stále byla. Jako zaprášená, zapomenutá hračka na dně krabice. Jen mi připomínala, jak strašný a bezcitný člověk jsem. Není divu, že mě opustila Elodie a moji přátele se se mnou nebaví. Nezasloužila jsem si je. Nezasloužila jsem si ničí lásku. Ani své rodiny.
  Vysoukala jsem se z houpací sítě a dvěma loky jsem vyprázdnila skleničku, do které jsem si udělala kávu. Vzduch. Potřebovala jsem vzduch. A vodu. Nebo cokoliv, co by mě uklidnilo. Došla jsem do kuchyně a v panice jsem prohledala každou zásuvku. Vyházela jsem z nich všechny věci, které se mi dostaly pod ruku. S třískotem dopadaly na zem. Vidlička, nůž, vidlička. Někde tu něco musí být. Musí. Rozklepanýma rukama jsem popadla kličku od dvířek a s prásknutím je otevřela. Tolik skleniček. První, co jsem uchopila do ruky mi z ní vypadla a roztříštila se na zemi na sto ostrých střepů, které se s cinkáním odrážely od příborů.
Další skleničku, kterou jsem vzala, se mi podařilo přenést ke dřezu.
   Vodu. Nutně jsem se potřebovala napít. Opatrně jsem našlapovala v labyrintu, který jsem vytvořila na zemi a dávala jsem si pozor, abych do něj nepřidala další střepy.
Nahmatala jsem studený kohoutek a proudem vody jsem naplnila skleničku. Když jsem se ji snažila vypít, podařilo se mi polovinu jejího obsahu vylít na podlahu a na mé oblečení. Hltala jsem vodu, jako bych trpěla žízní celé měsíce, ale ani to mi nestačilo. Víc. Nalila jsem si víc vody, kterou jsem po té hned vypila. Pak ještě další. Proč se nic nelepší? Ruce se mi roztřásly, takže jsem v poslední chvíli chytla skleničku, která mi vyklouzla z ruky a položila ji na kuchyňskou linkou.
Pozastavila jsem se nad spouští, kterou jsem před chvílí vytvořila. Co jsem to jen provedla? Zakryla jsem si dlaní ústa a snažila se utišit rostoucí paniku. Ve spáncích mi tepala horká krev a srdce bilo tak rychle, že se zdálo, že mi vyskočí z hrudi.
Musela jsem to uklidit dřív, než to uvidí matka. Opatrně jsem si klekla na zem -na místo, které bylo čisté- a začala jsem sbírat vidličky. Jednu po druhé. Ty mi však vypadly hned, jak jsem jich nasbírala přes deset. Nahlas jsem zaklela a dala se znovu do sbírání. Obraz se mi však začal slévat a jediné co jsem viděla, byly barevné šmouhy a malé jiskřičky. Opřela jsem se o dlaně a snažila se zaostřit na jednotlivé předměty. Hned jsem však vyjekla, když jsem ucítila, jak mi rukou projela ostrá bolest. Když jsem ji zvedla a prohlédla si ji, byla na ní krvavá rána od skla. Znovu jsem zaklela a strčila ruku pod studenou vodu. Musela jsem se pevně držet, abych se neporoučela k zemi. Zatnula jsem zuby a snažila se ignorovat neuvěřitelně nepříjemné štípání.
Co jsem to provedla? Proklínala jsem Emily, díky níž jsem byla celé měsíce jen chodící troska. Proklínala jsem sebe, že se nedokážu ovládnout natolik, abych neskončila s pořezanou rukou.
  Navlhčila jsem utěrku, která neskončila na zemi a obvázala jsem si s ní krvavou dlaň. Nebylo to tak hrozné. Střep nezajel tak hluboko, abych volala do nemocnice. Nějak se mi podařilo druhou rukou uvázat na utěrce uzel.
Posadila jsem se na nejbližší židli a snažila se popadnout dech. Raději jsem se nedívala na ruku, která mě teď bolela, abych se nevyzvracela. Zavřela jsem křečovitě oči a během hlubokých nádechů jsem napočítala do deseti. Jedna. Nádech. Dva. Nádech...
To však ničemu nepomohlo. Když jsem oči opět otevřela, svět se ještě víc rozostřil. V uších mi začalo pískat a já marně hmatal po něčem hmotném. S bouchnutím jsem dopadla na záda, div jsem si nevyrazila dech. Zmocnily se mě spáry strachu a táhly mě neúprosně hluboko do tmavé propasti. Dál a dál. Hlouběji až tam, kde se mi nedostávalo kyslíku.
Nahmatala jsem telefon a slepě jsem vytočila první jméno na obrazovce.