Zloděj motýlů

Co když...?

Celý den se ve škole nic nedělo. Jen nudné výklady učitelů a přesouvání se z jedné učebny do druhé.
Nate se ve škole neukázal a Brad odešel hned po poslední hodině. Doufala jsem, že si aspoň popovídám s Tracy, ale tu jsem jen zahlédla u skříněk. Ani se na mě nepodívala. Snad jsem ji minulou konverzací nenaštvala.
Díky bohu za Kate, která mě hned po škole táhla do kavárny, kde bylo o něco méně lidí než v předešlý den.
Rozhodla jsem se nezmiňovat to, že si Nate našel nového kamaráda. Kdyby chtěl, aby ho poznali ostatní, jistě by to udělal.

,,Jak to jde s Elodie?" Promluvila Kate. Téhle otázky jsem se bála. Kdybych na ní jen znala odpověď.
,,Vlastně mi včera volala." Usrkla jsem posmutněle kávy. ,,Vážně? To je skvělý, ne? Netváříš se dvakrát nadšeně."
,,Chce, abych se s ní sešla v jejím pokoje. V deset večer. Je to nemožný, navíc její máma mě nesnáší. Jestli mě načapá, jsem mrtvá. I Elodie." Prohrábla jsem si nervózně vlasy.
,,Když se s tebou chce sejít takhle pozdě, tak to musí něco znamenat." Nadzvedla obočí a lišácky se pousmála. ,,Chce mě vidět jen proto, že jí chybím. Jasný? Nic víc." Snažila jsem se znít přesvědčeně, ale sama jsem si nebyla jistá, jestli nemá Kate pravdu. Ta myšlenka mě lehce znepokojovala.
,,Já si myslím, že se něco stane. Pak mi to povíš, ale nepřijde ti trochu divný, že jsem dneska Brada neviděla a není tady ani ta servírka. Jak se jmenovala? Lily?"
Rozhlédla jsem se a opravdu tu nebyla. Nebyl tu ani Ethan ani Elodie. Bez nich kavárna zela prázdnotou.
,,To je pravda. Díval se na ní takovým způsobem, že všem bylo jasné, že spolu půjdou aspoň na rande."Zasmála jsem se.
,,Třeba jsou na něm právě teď. Brad se rád chlubí, určitě nám to řekne zítra." Řekla Kate přesvědčeně.
,,Vsadím se, že jsou."

Pak mi podrobně popsala průběh jejího basketbalového tréninku. Stěžovala si na nějaké hráčky, jak jim všechno kazí a na trenéra, že jim nechá všechno projít.
Vnímala jsem tak polovinu, jelikož jsem nemohla z hlavy dostat Elodie. Proklínala jsem se za to, že jsem nechala její mámu, aby jí zatáhla zpět do domu. Představa, že by u nás bydlela přes týden se mi moc líbila. Bylo by příjemné, kdybych se probouzela vedle ní a vedle sebe bychom i usínaly.

Cestou domů jsem se ještě rychle zastavila u paní Visové, kde jsem si pořídila další knihu do sbírky.
Minulou jsem už stihla přečíst.
Jako obvykle mě přivítala s čajem a zavalila mě historkami z jejího mládí. Jistěže přidala i starší fotky.
Moc ráda jsem jí navštěvovala a poslouchala, jak zajímavý život měla. Až mě štvalo, že mám oproti ní o hodně nudnější život. Necestovala jsem, neměla jsem davy kluků, kteří by po mě slintali a už vůbec jsem nenavštěvovala jednu párty za druhou. Nikdo mě na žádnou nezval nebo ji vůbec nepořádal.
Když už mě pozvali, stejně se mi nechtělo.

Poděkovala jsem za všechno a utíkala domů. Na povídání s rodiči jsem neměla ani trochu náladu a tak jsem zapadla do pokoje a začetla se do nové knížky. Na nic jiného jsem ani neměla sílu.
Večeři jsem si snědla na posteli a zkoukla jsem u ní celý film, který mě ani moc nebavil. Pustila jsem si ho jen do pozadí.
Nedokázala jsem se soustředit. Odnesla jsem špinavé nádobí dolů, uklidila ho do myčky a utíkala zpět nahoru.
V polovině schodů mě zastavila dlouhovlasá máma s otázkou ,,jsi v pohodě?". Jen jsem přikývla a zavřela se v pokoji.

Čekání na desátou hodinu mě ubíjelo. Čas plynul pomaleji než na hodinách fyziky. Což bylo opravdu opravdu pomalu.
Ze stresu se mi klepaly nohy i ruce, takže bylo i otočení stránky obtížné.

Otevřely se dveře a pustily tak pruh světla do tmavého pokoje. Za nimi se objevila silueta vysoké postavy s krátkými vlasy.
,,Můžu dál?" Zeptala se opatrně. Když jsem přikývla, vešla do pokoje.
,,Jak to zvládáš? U večeře ses ani neukázala. Vypadáš vystresovaně." Posadila se na postel vedle mě.
,,Dobře. Jsem v pohodě." Zalhala jsem. ,,Cass. Vidím, že nejsi. Chápu, že nevidět Elodie několik dní je obtížné, ale budeš to muset vydržet. Nemůže ji držet doma celou věčnost." Pohladila mě po zádech. ,,Zase se sejdete, uvidíš."
,,Neměly jsme tam jezdit. Neměly jsme to nechat dopustit. Mohla tu spát ještě týden." Naříkala jsem.
,,Sama víš, že by to nebylo možné. Máma by jí začala hledat a pravděpodobně by do toho zapletla i policii.
Musíš se tomu postavit a vymyslet, jak se znovu uvidíte." Usmála se.
,,Vlastně, můžu se ti s něčím svěřit?" Kývla. ,,Nenaštvi se, ale včera mi volala a chce, abych se dostala do jejího pokoje v deset."
,,Dneska?" Zarazila se. ,,Jo, dneska."
,,Doufám, že to neuděláš, Cass. To je nejhloupější věc, kterou bys mohla udělat." Svraštila obočí. Začínala jsem litovat toho, že jsem se o tom jen zmínila.
,,Cože? Doufala jsem, že mi to povolíš. Že mě pochopíš. Proč je to takový problém?"
,,Chápu tě. Moc ráda bych vás viděla spolu, to víš. Ale nechci, aby ti její máma ublížila. Kdyby zjistila, že ses vloupala do jejího pokoje, nemáte ani malou šanci na to, se někdy znovu vidět. Není to dobrý nápad. A navíc, co myslíš, že se stane, když budete v jejím pokoji pozdě večer sami?" Obávala se.
,,Její máma nás nenachytá. A já se s ní nehodlám vyspat, proboha. I kdyby, proč by ti to mělo vadit? S Emily jsem se vyspala a neřekla jsi ani slovo." Ohradila jsem se lehce naštvaná.
,,No protože jsem nevěděla, že s ní spíš!" Vykulila oči, až se zdálo, že jí vypadnou z důlku. Jak to bývá v kreslených pohádkách.
Zakryla jsem si pusu rukou. Trapněji jsem se snad v životě necítila. V pokoji bylo nepříjemní ticho a napětí rostlo.
,,Dobrá, tohle jsem opravdu nečekala. Doufala jsem, že mi věříš natolik, aby ses mi s tak velkou věcí svěřila." Řekla o něco klidněji.
,,Věřím, ale nechci se se svou mámou bavit o mým sexuálním životě. A taky jsem si myslela, že je to víc než jasný."
,,Očividně není. Kdybys mi to řekla, byla bych s tím v pohodě. Až se vyspíš s Elodie, slib mi, že mi to řekneš." Naléhala.
,,Zatím to nemám v plánu, ale slibuju, že ti to povím." Usmála jsem se stále v rozpacích.
,,Dobře. Nechci být ta máma, co zakazuje své dceři se s někým vídat, ale prosím tě, nechoď k Elodie. Akorát budeš mít potíže."
Nepustila by mě, i kdybych ji prosila na kolenou a tak jsem jí musela slíbit, že zůstanu ve svém pokoji. Zřejmě jsem jí přesvědčila, protože odešla s úsměvem.

Svou mámu jsem měla nejradši na světě, ale to mě za žádnou cenu nezastavilo. Přece se nevzdám tak lehce. To bych nebyla já, kdybych zůstala v pokoji bez boje. Co nejhoršího se může stát? Její máma nás nachytá a vyhodí mě z domu. Moje máma zjistí, že jsem utekla a bude naštvaná. To nezní tak hrozně. Kdybych dneska neviděla Elodie, nejspíš bych se dočista zbláznila.

Sbalila jsem si do batohu baterku, balíček sušenek, pro případ, že by jedna z nás hladověla a láhev vody, kdybychom měly žízeň.
Otevřela jsem co nejtišeji okno, přivázala jeden konec prostěradla na nohu postele a druhý konec vyhodila ven.
Takovéhle manévry jsem viděla leda tak v televizi, ale nikdy mě nenapadlo, že je doopravdy zažiju.
Zhluboka jsem se nadechla, vzala si batoh na záda a spustila se po prostěradlu do temné noci.
Každý půl metr jsem se odrazila od zdi, abych celý proces urychlila. Po chvíli mě začaly pálit ruce, takže jsem musela trochu zpomalit. Netrvalo dlouho a už jsem se dotýkala nohama země.
Otevřela jsem garáž, vyndala kolo ven, abych se k Elodie dostala co nejrychleji. Pěšky by to trvalo celou věčnost.
Rozsvítila jsem si na něm zadní i přední světla a vyrazila do prázdné ulice.