Zloděj motýlů

Vzplanutí světlušek

Elodie

Dupla jsem na plyn a ujížděla dál a dál po ulici zalitou tmou a sněhem. Třpyt hvězd se odrážel na předním skle a když jsem se dostala na konec ulice, opřela se do auta světla lamp po stranách silnice. Myšlenky se mi nebezbečně a nekontrolovatelně  zamotávaly v hlavě a já se je snažila přehlušit rychlejší jízdou, zapnutým rádiem a zpěvem. Nepomohlo to. A tak jsem -hned jak to bylo možné- prudce zastavila na kraji cesty. S rachotem jsem otočila klíče a vypla motor. V ruce jsem pevně svírala volant a tupě hleděla do prázdna. Na osvětlenou trávu, z níž vyletělo několik světlušek, jakmile jsem na ní zabrzdila. Ne, ne, ne. Tohle je tak hloupý nápad. Naprostá šílenost. Nevěděla jsem, proč jsem se odhodlala přece jen nestrávit Vánoce o samotě, ale i když mi všechno kolem napovídalo, abych takovou hloupost nedělala, abych raději zůstala sama a neničila sama sebe, přimělo mě to jít do toho bez rozmýšlení a až teď jsem si uvědomila, jak moc se to může podělat, až tam doopravdy dorazím.
  Bubnovala jsem prsty na volantu a nespouštěla zrak ze světélkujících stvoření, které poletovaly okolo auta. Pak jsem bubnování zesílila a s hlasitým zařváním jsem praštila do volantu. Nadskočila jsem, když zatroubil a vyplašil všechno živé jeho ozvěnou. Odepnula jsem si pás a raději vyšla ven do temného prostranství. Prošla jsem se po trávě, do které se mi zabodávaly podpatky a nadechovala jsem se čerstvého, mrazivého vzduchu. Musela jsem si připomenout, proč ke Cassidy vážu tu zbytečnou cestu.
   ,Ráno jsem se vzbudila překvapivě brzy. Hlava mě bolela míň, než jsem čekala a celá místnost, jež prozařovalo ranní, sluneční světlo, se zdála jasnější, veselejší. S protáhlými koutky v úsměvu jsem si promnula oči a rozhlížela se okolo. Přitáhla jsem si přikrývku výš na hrudník a posadila se. Doufala jsem, že mě přivítají dlouhé, pískové vlasy. Neodolatelné, měkké rty a bouřkově modré oči, ale místo toho jsem vedle sebe nahmatala již vychladlé místo na posteli. Nebyla tam. Uvědomila jsem si, když jsem vstala a podívala se na to místo znovu. Ani zamrkání ji zázračně nepřikouzlilo zpět. Ne...ne, to nemůže být pravda. Jistě jen sešla dolů, aby se převlékla, ale když jsem to zkontrolovala, nenašla jsem ji ani u baru, ani na gauči, ani u krbu. Prostě zmizela. Jako by včerejší noc byl pouhý výplod mé fantazie. Vrátila jsem se zpět do bytu, oblékla se a pak se vyčerpaně svalila na místo, kde jsem ji viděla usínat. Na místo, kde jsme se milovaly a ona mi šeptala všechna ta sladká slova, kterým jsem jako hloupý blázen uvěřila. Nasála jsem její vůni. Ucítila jsem čerstvě vymačkané citrusy a lehký náznak kolínské. Cítila jsem se zatraceně uboze, že tohle dělám, ale alkohol, tabáky a sex vzaly za své a já se sotva dokázala pohnout v opojení té sladké vůně. Vůně Cassidy.'

V návalu zlosti jsem nakopla jednu z květin, které rostli na louce a neudržela jsem se ani dalšímu zařvání. Cvrkot hmyzu na chvíli ustál a když jsem strnula a nevydala žádně další zaječení, opět se dal do zpěvu. Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uklidnit. Nádech. Výdech.
   Když jsem na stolku vedle postele našla peníze, probralo mě to. Vyhoupla jsem se na nohy, dívala se zlostně na balíček a klela jsem nadávky celá rozzuřená. Ona si odejde a ještě má tu drzost mi místo vzkazu na rozloučenou platit....spočítala jsem bankovky a vykulila oči...pět set. Vzala jsem balík do ruky a mrštila s ním o zem. Pětset.
Peníze se roztrousily po místnosti a dokonce i pod postel a já na ně nevěřícně zírala. Tohle se nestalo, nebylo to reálné. Opakovala jsem si dokola a snažila se přesvědčit, že to byl jen sen. Ale každou vteřinou ta zvrácená situace nabývala na reálnosti a mě svíral ničivý pocit, když jsem si dokázala připustit bolestivou pravdu. Odešla.

Opět jsem se cítila jako idiot. Idiot, který znovu na něco naletěl. Proč jsem jen věřila, že všechno půjde podle mých naivních přestav? Claria... Připomnělo mi to právě ji. Nechápala jsem proč a doufala jsem, že jsem na ni už dávno zapomněla. Nebo jsem se o to alespoň snažila, ale nešlo to. Balónek s její vzpomínkou, byl bohužel naplněný vzduchem, nikoli heliem a já ho třímala v dlani, jako by se na ni nalepil pevným lepidlem. Nejraději bych vzala kudlu a probodla s ní balonek a klidně i dlaň, kdyby bylo třeba, ale momentálně jsem měla druhou ruku prázdnou. Nemohla jsem nic dělat.
  Litovala jsem, že jsem Cassidy posílala ten pitomý dopis. Myslela jsem, že když se na mě vykašlali rodiče, tak u ní najdu podporu, i přes to, že jsme se pár let neviděly, ale jen mě využila. Otočila se ke mně zády, když jsem to nejméně čekala a nechala mě na pospas prázdnému bytu, který se nepříjemné podobal mé duši. Nenáviděla jsem se za to, že jsem nechala dalšího člověka, aby tohle udělal. Myslela jsem, že jsem se poučila, ale prostě jsem nechala dopustit, aby se mezi námi vytvořila pouto, já jí začala věřit a ona ho opět přestřihla. Jako by o nic nešlo. Pravděpodobně jí ani nedocházelo, jak velkou ránu mi svým odchodem zasadila.
  Když mi poslala tu zprávu, plánovala jsem hodit telefon z okna a už se na něj nikdy nepodívat. Rozdupat ho na prach. Dokonce jsem i úspěšně jsem ignorovala její hovory. Chtěla jsem ji odepsat něco ve smyslu: nech mě být nebo už tě nikdy nechci vidět, ale nakonec jsem se rozhodla, že ji přinutím, aby trpěla. Aby litovala, že mě pozdě v noci opustila a nechala mě samotnou v prázdné posteli, ve které se se mnou vyspala. Tentokrát vyhraju já, protože jsem silná. Silnější, než si kdokoli myslí.
   Hodila jsem na sebe své nejlepší, rudé šaty, jež odhadovaly a zvýrazňovaly křivky v tom správném světle a tvaru. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a zapletla jsem si jen dva malé copánky, jež mi rámovaly obličej. Na rty jsem zvolila vínově červenou rtěnku a nanesla jsem si elegantní, kouřové stíny, které ladily k vysokým, černým podpatkům.                                   
    Nehodlala jsem ztrácet čas s večeří, ne, když u ní byla celá její rodina. Jednoduše přijedu, připomenu jí, kdo jsem a když ji ukážu vše, co mohla mít a o co přišla, prostě se otočím a odjedu. Chtěla jsem, aby to jednou pocítil někdo jiný než já. Pro jednou jsem se chtěla cítit výjimečná a neporazitelná. Měla jsem po krk plazení se na kolenou a škemrání. Hodlala jsem vystoupit z vlastního stínu a konečně se ukázat. Ukázat, že nejsem ta slabá, vystrašená holka, za kterou mě všichni považovaly. Už znovu ne.

Vrátila jsem se odhodlaně do auta, zkontrolovala se v zrcátku a přiměla se šibalsky usmát a jakmile jsem za sebou přibouchla dveře, uháněla jsem po silnici směrem ke Cassidy. (Tentokrát si bude slzy utírat ona. Tentokrát to nebudu já, kdo bude vzpomínat na její tvář a vzlykat.) Zahnala jsem všechny obavy a uzavřela je za dveře vzadu mysli. Zvládnu to! Připomněla jsem si ještě, než jsem opět naladila rádio a dala se do zpěvu.

Ulice byla prázdná. Tichá, tmavá a prázdná, až na jednu osobu stojící před domem v elegantním, zeleném obleku. Mávala na odjíždějící, bílou dodávku a usmívala se od ucha k uchu. V ruce něco držela, ale tma mi zastírala zrak, takže jsem nedokázala poznat, co to bylo. Prudce se otočila, když jsem přibrzdila před jejím domem a já si až teď všimla, že je to Cass. Úsměv jí pohasl a nahradily ho obavy, když poznala, že to auto patří mě. Zhasla jsem světla, nejistě vystoupila roztřesenýma nohama na zametenou ulici bez sněhu a jakmile jsem si ji celou prohlédla, pohled mi sklouzl k její ruce, ve které pevně svírala trs jmelí.
Neztrácela jsem čas s vyptáváním, proč stojí v mrazivé noci se jmelím v ruce a vydala jsem se rychlým krokem k ní.
Zlostně jsem ji probodla pohledem a zastavila se těsně před jejím obličejem. Chvíli jsem hleděla do jejích prázdných očí a pak jsem napřáhla ruku a silně ji udeřila do tváře.