Zloděj motýlů

Dvě slova

,,Cassidy?" Vytrhl mě něčí hlas z mých myšlenek. Seděla jsem na kraji ulice tak dlouho, že jsem začala pomalu ztrácet naději. Když jsem se však otočila, můj plán, nad kterým jsem přemýšlela po celou dobu, se rozplynul jako pára nad hrncem a já na ní zírala v rozpacích, neschopna jediného slova.
,,Co tady proboha děláš?" Vyhrkla a hned jak jsem se postavila, táhla mě dál, od dohledu jejích rodičů. Zastavila se za rohem ulice a když zpozorovala, že nás nikdo nemůže vidět, pustila mi ruku. ,,Co tady děláš?" Zopakovala, když jsem si ji jen beze slova prohlížela. ,,Já já, no...přišla jsem ti dát....tohle." Podrbala jsem se na zátylku. Ukázala jsem ji obvázanou krabičku, kterou jsem schovávala za zády.
,,Cože? Proč?" Vzala si ji ode mě opatrně, jako by čekala, až z ní něco vyskočí. ,,J je to dárek. K tvým narozeninám. Nestihla jsem ti ho dát....tak jsem si říkala, že ti ho předám, než odjedeš."
Chvíli si mě jen podezíravě měřila pohledem a pak rozvázala provázek a rozbalila papír, ve kterém byl dárek zabalený. Dávala si pozor, aby se neroztrhl a nakonec ho pečlivě složený schovala do kapsy u šatů.
,,Ach." Zatajila dech s jiskrou v očích. ,,Ty jsi mi jí opravdu pořídila." Hlesla, zaujatá knihou, na níž se leskl název Le Petit Prince.
Několikrát knihu obrátila v rukou a přejela prsty po obalu. ,,Všechno nejlepší." Pokusila jsem se o úsměv. Knihkupectví, které jsme spolu navštívily, se teď zdálo jako mlhavá vzpomínka. Jako bychom tam spolu nikdy nebyly.
   Když se zdálo, že mě samou radostí obejme, zastavila se. Těkala pohledem mezi mnou a knihou a lehce bubnovala konečky svých zakulacených medově žlutých nehtů (které jí ladily k šatům) na její obal. ,,Nelíbí se ti?" Zakoktala jsem se s obavami v hlase.
,,Ne, to ne. Já jen, že-"
,,Jasný, chápu. Neměla jsem sem chodit. Naivně jsem si myslela, že....no, to je jedno, asi bude nejlepší, když půjdu." Podívala jsem se jí do těch čokoládových očích, které již nikdy nespatřím. Nechtěla jsem se s ní loučit, ale neměla jsem na výběr. Po chvíli jsem pohled odvrátila a odešla.
  ,,Cass, prosím tě. Nemůžeš ke mě jen tak přijít a bez vysvětlení mi dát dárek. Předpokládám, že to má hlubší záměr, nebo se pletu?" Přiměla mě se otočit. ,,Ne, máš pravdu, ale jen jsem byla hloupá a nějak jsem to pořádně nepromyslela. Prostě....raději půjdu, než se před tebou stihnu ztrapnit."
,,Ta knížka je opravdu krásná, bien? Takže ti děkuju, ale teď mi sakra řekni, proč ses sem táhla doopravdy." Zvedla bradu a i když byla o několik centimetrů menší, šel z ní strach.
  Snažila jsem se najít ta správná slova, ale v hlavě jsem měla prázdno. Zasunula jsem si ruce do kapes a přenášela jsem váhu z jedné nohy na druhou. Bylo by zbabělé, kdybych přece jen utekla? Nejradši bych to udělala, ale věděla jsem, že to není nejlepší řešení.
,,Ehm, takže....já, myslela jsem, že jsem se přes tebe přenesla, že s tím prostě nějak dokážu žít, ale pak ses ukázala v tom knihkupectví. Cítila jsem se, jako když jsem tě poprvé potkala. Pamatuješ? Ten pohled byl kouzelný, opravdu ano. Stále ho vidím před očima.
Tím jsi mi ale připomněla, že pro mě znamenáš víc, než jsem si byla schopná přiznat. A když jsem měla pomyslet na to, že mi opět zmizíš ze života, nemohla jsem. Nemohla jsem tě nechat jít jen tak. No...já popravdě úplně neznám důvod, proč jsem za tebou jela, ale nechtěla jsem tě nechat jít bez boje, jasný?" Vzdychla jsem. Raději jsem stále upírala pohled na špičky mých ošuntělých tenisek, které se teď zdály nezvykle zajímavé.
,,C co tím chceš říct?" Hlesla po chvíli. Cítila jsem na sobě její pohled. ,,Já, já nevím, El." Taková hloupost, myslet si, že se mé hloupé představy naplní. Chtěla jsem do něčeho kopnout. Nebo rozbít nějakou obrovskou skleněnou vázu a pozorovat, jak se tříští na milion střepů.
,,Chceš říct, že mě miluješ?" Srdce se mi rozbušilo tak rychle, že přehlušilo mé myšlenky. Hlas se mi zadrhl v hrdle. Až teď jsem si dovolila na ni pohlédnout. Do jejích očí, plných naděje a prozíravosti. Nedokázala jsem z nich vyčíst, zda ode mě chce vyslovit ta slova nebo ne. Mělo smysl jí lhát? Nikdy bych si neodpustila, kdybych to doopravdy udělala. Ani ona ne. Kdybych to opravdu udělala, třeba by se naklonila k mému plánu. Zůstat tady.
Vzdálenost mezi námi se najednou zdála neuvěřitelně krátká. Jediný krok a mohla bych spojit své rty s jejími.
  A pak se svět rozostřil do nerozpoznatelných tvarů a šmouh. Stála tam jen ona. Ona a její oči, ve kterých se utápěl můj pohled. Zoufale jsem v nich hledala odpověď. Nebo možná pravdu, kterou jsem sama neznala. Hlasitě jsem polkla a snažila se ignorovat vteřiny, které nezastavitelně ubíhaly a nutily mě, abych promluvila.
,,Ne." Řekla jsem nakonec. ,,Ne, nemiluju." Zopakovala jsem tak tiše v obavách, že by mě zaslechl někdo jiný. Okolo nás však byly jen prázdné ulice bez lidí.
Mlčela. Hleděla na mě a mlčela. A mě to tolik ubíjelo. Čím déle neřekla ani slovo, tím více se do mě něco zařezávalo hlouběji a hlouběji. Proč nic neříká? Proč tam stojí zamlklá a ani se nehne? A proč mi v prořízlé ruce tepe obrovská bolest, jejíž hluk doléhal k mým uším? Trvalo mi, než jsem si uvědomila, že ji pevně svírám a obvaz mě řeže do rány. Pomalu jsem stisk povolila.
,,A ty mě miluješ?" Dovolila jsem si promluvit po dlouhé odmlce. Několikrát zamrkala, sevřela pevněji knihu a pak zakroutila hlavou. ,,Ne." Čekala jsem, že to bude bolet. Mě však polil pocit úlevy. Nechápala jsem to, ale nijak mi to neublížilo.
,,Aha." Kývla jsem. ,,Ne, že bych tě neměla ráda, Cass. Ale uznej, známe se teprve měsíc a možná je to trochu....však víš, unáhlené." Povzdechla si. ,,Ano, jo...máš pravdu." Přitakala jsem s lehkým úsměvem. Jistěže měla pravdu. Nevím, co jsem si myslela, že se stane. Chtěla jsem si nafackovat za mojí naivitu.
,,Bohužel svoje rodiče nepřemluvím, abychom se nestěhovali. Myslím, že víš, že tu kvůli tobě zůstat nemůžu. Omlouvám se, ale prostě to nejde. Doufám, že se ještě uvidíme. Ale teď....už doopravdy musím jít." Chabě se usmála a pak své rty přitiskla na mou tvář. Byly tak měkké, že bych je nejraději políbila, ale nedovolila jsem si to udělat.
,,Elodie?" Otočila se ,,Hm?" ,,Opatruj se." Řekla jsem tak upřímně, jak to jen šlo. To poslední, co jsem chtěla bylo, aby se jí něco stalo. ,,Ty taky." Odvětila s úsměvem, který byl ten nejzářivější, jaký jsem kdy spatřila a odešla. Pozorovala jsem, jak se vzdaluje k autu a jak mizí za vchodovými dveřmi.
   Vrátila jsem se domů až tehdy, když jsem měla jistotu, že mě nikdo nevidí.