Zloděj motýlů

Zvonek

Nalila jsem do sklenice ze džbánu broskvový ledový čaj a přitom jsem sledovala průběh nepřirozeně poklidné snídaně.
Matka se zahloubaně dívala do další knihy, kterou vyměnila hned, jak dočetla předešlou. Obdivovala jsem, jak rychle dokázala přelouskat jednu knihu a pak se nadšeně pustit do druhé. Sourozenci zírali do svých přístrojů a sem tam si ukousli čerstvého croissantu, který nám ráno přivezla druhá matka, když si vyrazila na kole. Chtěla co nejvíc využít volného času, když nechodila do práce. Přece jen byl víkend a já bych si ho měla užívat stejně nadšeně jako má matka, ale do ničeho se mi nechtělo. Musela jsem se donutit, abych vstala z postele, sešla schody a nechala si své uštěpačné poznámky pro sebe.
Nahodila jsem úsměv a celkově jsem se snažila tvářit neutrálně, abych se vyhnula otravným otázkám o mém psychickém zdraví. Nehodlala jsem dvacetkrát opakovat, že jsem v pořádku. Nic jiného bych jim stejně neprozradila. I kdybych byla v propasti až po uši.
  ,,Užila sis přespání s kamarády, Cass?" Obrátila se na mě matka, když se všichni věnovali všemu možnému, jen ne snídani s rodinou. Několikrát jsem zamrkala a pečlivě si promyslela každý svůj pohyb a dávala jsem si pozor, abych volila správná slova.
Dvojčata sebou lehce trhla, ale jinak na sobě nedala nic znát. Bůh ví, co dalšího provedla.
,,Jo, bylo to...fajn." Už jen představa na ně mě uváděla do rozpaků. Skousla jsem si tvář zevnitř a zatlačila všechny chmurné myšlenky. Opravdu jsem nechtěla, aby kdokoli u stolu viděl, jak mi tečou slzy po tvářích. I když teď jsem měla spíš náladu něco rozbít na kusy. ,,Nic víc? Jen fajn?" Naklonila hlavu. Popravdě ji nezajímalo, jak jsem se měla, jen chtěla rozvést konverzaci, aby tahle rodinná snídaně probíhala alespoň trochu tak, jak si představovala. Jen jsem přikývla. Neodvažovala jsem se odpovídat, abych si nevykopala svůj vlastní hrob. Stačilo vymyslet jakoukoli smyšlenou informaci a já bych se bála, že mé lži odhalí.
Dvojčata měla štěstí, že držela jazyk za zuby. Jinak by skončila rozcupovaná na kousíčky. Už teď jsem na ně měla ohromnou zlost, že díky nim se na párty objevila jedna z mých bývalých přítelkyň.
,,Kdo všechno tu byl?" Nedala se odbýt matka, přičemž kroužila nápojem ve sklenici. Dlouze jsem vzdychla a vyměnila si nervózní pohledy s dvojčaty. Pochopili, že mají mlčet. ,,No...Jen naše parta ze školy." Vlastně to nebyla lež. Jason se ušklíbl, ale když jsem po něm hodila vražedný pohled, nahodil opět kamennou tvář.
,,Aha." Zamručela a lehce nakrabatila čelo. ,,A co jste dělali?" Dodala a já věděla, že je to poslední pokus o zpestření už tak dost nudné snídaně. Proto jsem jedla u sebe v pokoji. Abych se podobnému výslechu vyhnula.
,,Jen jsme si povídali a hrály...hry." Zase ne tak úplně lež. Když počítám ping pong s alkoholem a...hádky o mém milostného životě. To ji zřejmě stačilo natolik, že konečně zmlkla a když do sebe hodila poslední lok, odešla se slovy, že se už snažit nebude.
Když si druhá matka všimla, že je jediný rodič u stolu, odložila knihu a vymluvila se na to, že půjde ukonejšit první mámu. Raději jsem nechtěla vědět, co tím myslela. Než dvojčata stačila zmizet, řekla jsem: ,,Děkuju, že jste mlčeli a to, že se na nic rodiče neptali byla taky vaše zásluha, předpokládám." Jen na mě vyjeveně koukali a než stačili cokoli odpovědět, už jsem vyběhla schody do svého pokoje.

V pokoji jsem trávila čas čtením a přemlouváním se, abych se nedívala na příspěvky, na kterých jsem byla označená. Moc dobře jsem věděla, že by to skončilo sebelitováním a o další slzy jsem doopravdy nestála.
Vydrželo mi to až do oběda, který jsem - díkybohu - mohla strávit o samotě. Líně jsem se rozvalila na postel a pustila si seriál, jenž jsem nedávno rozkoukala. Obraz a slova se mi po chvíli rozpíjely před očima, takže jsem opět počítač zaklapla, odnesla prázdný talíř do kuchyně a znovu se vrátila do postele, kde jsem se schoulila do klubíčka jak hromádka neštěstí, přičemž jsem objímala jeden z polštářů. Přemluvila jsem se, abych tentokrát nevzlykala, což se mi po velkém úsilí taky povedlo.
V hlavě jsem si promítla všechno, co do mě za poslední dva dny zasadilo bolestivou ránu a přetáčela jsem si jisté scénáře dokola a dokola a snažila se přijít na to, co jsem udělala špatně. Nebo co jsem měla říct, aby situace neproběhla tak, jak proběhla.
Stejně to nakonec skončilo tak, že jsem na nic kloudného nepřišla. Raději jsem se vzchopila, přestala se litovat - obzvlášť, když mi bylo víc než jasné, na čí straně je chyba - a dala jsem se na krátkou procházku.
Vrátila jsem se poměrně brzy, kvůli malým drobným znakům, které mi v hlavě rozsvítily tolik vzpomínek, že jsem se raději otočila a co nejrychleji došla domů. Slíbila jsem si, že se tentokrát nerozvzlykám a to jsem také hodlala dodržet. Namlouvala jsem si, že jsem silná a snažila jsem se tomu dát co nejvíc za pravdu.