Zloděj motýlů

Mrtví motýli

Musela jsem přiznat, že mi návštěva mých přátel znatelně zlepšila náladu. Aby se mi myšlenky nevracely k oné události, rozptýlila jsem se rozečtenou knihou, kterou jsem nechala ležet venku na stolku. Tentokrát jsem se posadila do křesla a udělala si silnou kávu, abych znovu neusnula. Bůhví, jestli by mě někdo opět zachránil nebo bych v ní zůstala trčet celé dny.
  Vteřiny vystřídaly minuty a minuty vystřídaly hodiny, až jsem po nějaké době knihu odložila s tím, že ji budu muset vrátit paní Visové, která mi ji s důvěrou půjčila. To už se ale domů vrátila matka s nákupními taškami s druhou matkou za zády. O něčem si zabraně povídaly a sotva si všimly, že jsem také doma. Zmohly se na letmý pozdrav a pak zmizely u sebe v pokoji.
Jen jsem nad nimi nevěřícně zakroutila hlavou a vydala se do horního patra. Na druhou stranu jsem jim byla vděčná, že se mě na nic nevyptávaly, ale tušila jsem, že mě podobný rozhovor ještě čeká.
Hodila jsem si batoh s knihou uvnitř přes rameno a cestou ven jsem míjela sourozence, kteří se na mě jen znechuceně podívali. Raději jsem jim nevěnovala pozornost a pokračovala směrem k paní Visové do knihkupectví.
  Cestu jsem si zkrátila hudbou. Strčila jsem si sluchátka do uší a dávala nohy před sebe do rytmu písniček. Zaposlouchala jsem se do nich natolik, že jsem si po chvíli všimla, že jsem knihkupectví přešla, takže jsem raději sluchátka schovala, otočila se a po pár krocích došla k onomu místu.
   Zdobné písmo na papírové ceduli hlásalo, že je otevřeno, a tak jsem při zvuku zvonečku, který visel nade dveřmi, vstoupila dovnitř. K mému údivu mě nikdo nevítal s otevřenou náručí, s čajem a sušenkami -jak měla paní Visová ve zvyku- ale jen pravidelné tikání visacích hodin, které vteřinu po vteřině protínalo hrobové ticho.
Rozhlédla jsem se po místnosti, která voněla knihami a mátou. Nikde nikdo. ,,Haló? Paní Visová." Zvolala jsem tiše. Nic.
,,Přišla jsem vám vrátit knihu." Dodala jsem, ale odpovědi se mi stále nedostalo. Položila jsem batoh opatrně na zem a šla jsem se podívat do zadní části knihkupectví. Knihy na policích byly starší a zaprášenější než u výlohy. Vzduchem poletoval prach, který se třpytil v paprscích slunce, jenž prosvicovaly místnost. Při každém kroku pode mnou zavrzala stará prkna a já sebou lehce trhla. Místo paní Visové jsem objevila jen staré červené křeslo s tlustou vrstvou prachu a špatně ušitými záplatami a mrtvé seschlé motýli a můry, přibité malými hřebíčky v jednom obrovském obrazu. Kdyby jeho sklo nebylo tolik zašpiněné, snad bych byla schopná přečíst jejich jména. Vzadu nebylo nic, než staré bezcenné věci, kterých se paní Visová chtěla zbavit, ale přišlo jí to příliš líto, aby to doopravdy udělala. Roky však na ně nikdo ani nesáhnul.
   Po chvíli zbytečného obcházení každé police, jsem se tedy vrátila ke vchodu. Vytáhla jsem knihu z batohu a položila ji na nejbližší stolek, na níž jsem nechala vzkaz děkuji. Už jsem chtěla odejít, když mě napadlo ještě jedno místo. Její pracovna.          
  Nikdy jsem v ní nebyla a paní Visová mě do ní nikdy nepozvala. Bylo to naše nevyřčené pravidlo. Mnohokrát jsem přemýšlela, co se za těmi dveřmi skrývá, ale nikdy jsem neměla možnost se za ně podívat. Když jsem se na to paní Visové zeptala, vždy mě jen odbyla s tím, že je to její pracovna a já se neodvažovala více vyzvídat. Možná tam opravdu byla jen pracovna. Svazky úředních dokumentů po celém pokoji. Zaplněné bloky, plnící pera a řada zásuvek a polic, na kterých byly šanony dalších a dalších papírů. Pracovní stolek s židlí na kolečkách a počítačem se starou zapatlanou klávesnicí. Nebo jen prostý pokoj s malým počtem obyčejného nábytku, jedné květiny a televizí.
  Ať už tam bylo cokoliv, nechtěla jsem tam chodit, abych nenarušovala její soukromí, ale zase jsem nechtěla přijít a odejít, aniž bych s ní prohodila slovo. Několikrát jsem se nadechla a pomalu vyšla po točitých schodech nahoru. Každou chvíli jsem měla pocit, jako bych se měla s každým krokem propadnout. Pevně jsem se držela zábradlí, až mi zbělely klouby. Než jsem však stihla po schodech vystoupat, uslyšela jsem klapnutí zámku u hlavních dveří. Leknutím jsem vyjekla a rychle jsem opět po schodech sešla. Zaslechla jsem slabé hlasy a kroky, přibližující se ke mně. ,,Je tady někdo?" Ozvalo se za mými zády. Obešla jsem police s knihami a co nejrychleji se dostala ke dveřím. ,,Ano." Vyhrkla jsem udýchaně a snažila jsem se znít co nejméně překvapeně. ,,Ano, to jsem já. Dobrý den. Omlouvám se, jen jsem vám přišla vrátit knihu." Podívala jsem se směrem, kde jsem ji nechala ležet.
,,Cassidy. Jaké milé překvapení. Jsi vážně zlatíčko, já hloupá jsem zapomněla otočit ceduli a zamknout." Zasmála se lehce s obavami v hlase. Vzala knihu a založila ji zpět do knihovny. ,,Nechceš něco k pití? Mám čaj nebo vodu."
,,Ne, děkuji. Už jsem na odchodu." Usmála jsem se a hodila si na záda prázdný batoh. Už jsem chtěla odejít, když v tom se přede mnou objevila postava, do které jsem málem narazila. Slunce ji ozařovalo záda. V jejím světle vypadala úchvatně jako anděl. Kávově hnědé vlasy, které se točily do malých prstýnků a její opálená pokožka se zlatě třpytily ve svitu letního slunce. Zatajila jsem dech. Byla tak úchvatná a nádherná, že jsem z ní nemohla spustit oči. Na sobě měla nadýchané, medově žluté šaty s hlubokým výstřihem a ramínky, které jí spadaly z ramenou. Bývala bych ji polichotila, kdyby o kousek nepopošla a já ji nepoznala.
,,Ach, tohle je má pomocnice. Seznam se s Elodie." Prohodila paní Visová a hned na to zmizela, aby nám přichystala čaj. Možná mezi námi vycítila napětí, a raději nám nechala chvíli o samotě.
   Všechna slova se mi zadrhla v krku a jediné, k čemu jsem se zmohla, bylo tupé zírání přímo do jejích hnědých očí. Byla stejně překvapená jako já. Oplácela mi vyjevený pohled a ani se nehla. Snažila jsem se promluvit, jenže jsem nevěděla, co bych ji řekla. Byla si jsem jistá, že by mi nejraději vrazila ostří kudly do břicha. Opakovaně. Tolik jsem ji ublížila, že by ani samotná vražda nenapravila mé činy. Utekla bych, kdyby mi nestála v cestě. Bylo by to zbabělé, ale já bych alespoň nemusela čelit jejímu zlomenému výrazu. Odpusť mi. Chtěla jsem říct, ale neodvažovala jsem se ani mrknout. Svět, jakoby potemněl. Nábytek se slil do jediné šmouhy a byla jsem tu jen já a ona. Ona a já a to nesnesitelné ticho. Náš dech se mísil v jeden, jak blízko jsme u sebe stály. Na délku paže. Stačil by jediný krok a já bych se jí mohla dotknout, ale to jsem neudělala. Po chvíli mlčení, když ani jedna z nás nehlesla, ke mně přistoupila. Zatnula jsem ruce v pěst a pevně zavřela oči v očekávání, že od ní dostanu facku, ale ona mě místo toho objala. Lehce jsem sebou cukla. Nečekala jsem, že to udělá. Ani jsem nechápala, kvůli čemu to udělala. Myslela jsem si, že má na mě stále vztek kvůli té nepříjemnosti, ale zřejmě jsem se mýlila.
Polil mě pocit mírné úlevy a štěstí. Tak dlouho jsem ji neviděla, že jsem sotva zapomněla, jak božský je to pocit se jí dotýkat. Vůně jara. Chyběla mi.  
   Čekala jsem, až se odtáhne, ale ona se ke mně jen pevněji přitiskla. Objala jsem ji oběma rukama a vychutnávala si, jak příjemně hřeje. Jak ke mě tiskne celé své tělo a přejíždí nehty něžně po mých zádech. Byla jsem tolik omámená slastí, že bych se namístě roztekla. Ucítila jsem, jak nasála mou vůni.
   ,,Je milá, že ano? Myslela jsem, že si padnete do oka." Řekla paní Visová zvonivě. Sálala z ní radost. Rychle jsme se od sebe odtáhly a obě jsme si prohodily polekané výrazy. ,,A ano." Přitakala jsem rozpačitě a následovala ji ke stolku, kde nám začala chystat čaj. Elodie stále neřekla ani slovo. ,,No tak, posaďte se. Obě. Moc ráda bych slyšela, Cass, jak ses poslední dny měla." Poklepala na místo na křesle, ze kterého vzlétl obláček prachu. Zkroutila jsem koutky do nuceného úsměvu a pomalu se posadila, jak mi přikázala, s pohledem upřeným na páru, stoupající z hrnečků.
  Vyhnula jsem se Elodiinymu pohledu stejně, jak se o to snažila ona. ,,Já, měla jsem se...dobře." Zalhala jsem. Ale co jiného bych ji měla říct, abych se vyhnula zbytečným otázkám? ,,To jsem ráda." Přikývla a posadila se naproti mě. Obě jsme upíjely horkého čaje, jenž provonil místnost citronovou trávou. Mlčely jsme v trapném tichu. ,,Měla...měla bych jít." Řekla Elodie nakonec ochraptělým hlasem, přičemž na se na mě podívala a lehce se usmála. ,,Ale jistě, El. Uvidíme se zítra." Odvětila paní Visová a rukou naznačila, že může odejít. Elodie jen přikývla a vydala se ke dveřím. Když už sahala po klice, zastavila se a obrátila se zpět k nám. ,,Já, vlastně jsem vám to zapomněla říct, ale stěhujeme se už dneska." Když jsem ji zaslechla, srdce se mi zastavilo a málem jsem neudržela vyjeknutí. Strachem se mi zúžily zorničky. Ve vzduchu viselo plno nevyřčených otázek. Stěhuje? Už dnes? Znamená to......znamená to, že ji už neuvidím. ,,Ach.." Povzdychla si paní Visová zklamaně a postavila se. ,,V tom případě ti předám výplatu hned teď." Pokusila se o slabý úsměv a vyrazila nahoru do své pracovny, čímž nám poskytla chvíli jen pro nás dvě.
   ,,Je to pravda? Vážně se stěhuješ? Jakože pryč? Pryč odtud?" Vyhrkla jsem, vstala jsem z křesla a hnala se k ní. ,,Ano, ano stěhujeme, už dneska." Odpověděla sklesle. ,,Všechno mě moc mrzí." Dodala a mnula si při tom nervózně ruce. ,,Cože?" Svraštila jsem obočí. Tohle je jen sen. Všechno se mi zdá. Za chvíli se probudím do chvíle, kdy se nic z tohohle nestalo.
,,Omlouvám se." Zopakovala. ,,Za co?" Nechápala jsem. ,,Za to, že jsem tě využila a byla u tebe celý měsíc. Mrzí mě, že jsem tě opustila, aniž bych něco řekla a taky mě mrzí, že jakmile mi Ethan řekl, ať se dostavím na tvou party, bezhlavě jsem to udělala a nepomyslela jsem, co mě to bude stát. Narušila jsem tvoje soukromí a za to se omlouvám. To, co jsem řekla....to ze mě mluvil vztek a zuřivost, že tě líbají jiné rty a ne ty moje. Všechno mě to mrzí. Byla jsem sobecká." Sklopila omluvně zrak. Překvapeně jsem vydechla. Až teď mi došlo, že jsem zadržovala dech. ,,To vůbec neříkej, El. Měla bys být na mě naštvaná a ne se mi omlouvat. To já se ti omlouvám." Chytla jsem ji za ruce, a když se nebránila, stiskla jsem je pevněji. ,,Nemáš se za co omlouvat." Šeptla. ,,Ale ano. Měla jsem být ohleduplnější. Měla jsem myslet na tvoje city a soukromí. Měla jsem tě víc chápat."
,,Udělala jsi pro mě víc, než jsem si zasloužila." Usmála se. ,,Zasloužíš si toho mnohem víc." Oplatila jsem ji lehký úsměv.
,,Mlč. To vůbec není pravda. Čas, který jsem s tebou strávila, byl nejúžasnější na světě. Udělala jsi pro mě toho tolik a já....já jsem ti ani nestihla pořádně poděkovat. Musím se přiznat, že jsem si jednu z fotek nechala." Začervenala se, a já ji tím zbožňuji o něco víc. Je tak nádherná. Její oči, ve kterých se třpytí moře hvězd. Její měkké rty, které bych teď nejraději políbila. A její zářivý úsměv, který ve mě vyvolává nepopsatelné pocity.
,,Já vím, že sis ji vzala a vůbec mi to nevadí. Mám jich spoustu." Odvětila jsem s úšklebkem.
  Přiblížila se tak blízko, že jsem cítila její přerývavý dech. Naše nosy se dotkly a já si nemohla pomoct a políbila jsem ji. Nejdřív zlehka a jemně, jako bych se bála, že ji tím vystraším. Potom jsem polibek prohloubila. Elodie mi zajela dlouhými prsty do vlasů a tiskla na mě celé tělo. Její rty chutnaly tak sladce, že jsem se jich nemohla nabažit. Další a další polibek a já se od ní nemohla odtáhnout. Tak dlouho jsem doufala v něco podobného, že jsem sotva uvěřila, že je tohle opravdové. Jen sen. Pouhý sen.
Ale ono se mi to nezdá. Ona tu stojí se rty přitisklými na mých, s jednou rukou zabořenou v mých vlasech a druhou zarytou v mém boku. Je tady. Je tady. Opakovala jsem si stále dokola, abych se ujistila. Protože jestli se znovu probudím a ona zmizí, skončím se dvěma obvázanými dlaněmi. Úplně jsem na tu ránu zapomněla.
  Po chvíli jsem se pomalu odtáhla. Tak moc bych chtěla v líbání pokračovat, ale kdybych to neutnula, moje naděje, že tu kvůli mě zůstane, by vzrostly. A to jsem nechtěla. Věděla jsem, že to nemůže udělat.
,,Děje se něco?" Zeptala se, když zpozorovala, jak se mi po tvářích řinuly slané slzy. Minulost, jakoby se opakovala.
,,Nechci, abys odjela." Hlesla jsem tak potichu, aby to slyšela jen ona. ,,Já taky ne, Cass, ale jinak to nejde." Přejela jemně prsty po hřbetu zraněné ruky. Otázky si však nechala pro sebe, a já ji za to nemohla být vděčnější. Podívala jsem se na ni a přikývla jsem. Musela jsem ji nechat jít. Ona mě mlčky objala a znovu nasála mou vůni. Říkala jsem si, co cítí. Jestli by to dokázala popsat stejně dobře, jako já. Jestli by mou vůni poznala, kdyby ji ucítila. Protože já bych to jistě zvládla.
  Fakt, že jsem měla skončit právě s ní, se teď zdál jako velký výsměch. Řekla to Emily jen proto, aby mě zmátla? Abych trpěla při pohledu na to, jak mi mizí před očima? Přesně jako jsem trpěla, když jsem musela nechat jít Emily? Ne, to by neudělala. Přesvědčovala jsem sama sebe, aniž bych si byla jistá, jestli je to pravda.
 
Chvíli mě objímala a utěšovala mě. Pustila mě, když se paní Visová vrátila s její výplatou. ,,Sbohem Cass." Usmála se ve dveřích a když se rozloučila i s paní Visou odešla. Snažila jsem se dlouho nezírat na dveře, ve kterých už dávno nestála. Snažila jsem se nevzlykat. Bolest však nade mnou vyhrála, a já se zhroutila přímo v náručí paní Visové. Nemusela jsem nic vysvětlovat.