Zloděj motýlů

Hlasité ticho

,,Co se právě stalo?" Zeptala jsem se Elodie, když jsme vycházely po dlouhém čekání z kavárny.
,,Cože?" Otočila se nechápavě na mě. ,,Lily, potřásla ti s rukou a dala ti dárek." Objasnila jsem. Poslední dobou o svém soukromém životě nemluvila a tak by mě nepřekvapilo, kdyby mi zatajila své narozeniny. Podstatě jsem ji sotva znala.
,,Eh no...ona tu v pátek nebude, takže mi předala dárek dneska." Pokrčila rameny a propletla si se mnou prsty.
,,Dárek k čemu?" Řekla jsem naléhavě. ,,Nechtěla jsem ti to říkat, ale....v pátek mám no...narozeniny." Vzdychla.
,,Elodieee, to je už zítra. Jak mám sehnat dárek? Měla jsi mi to říct dřív." Málem jsem vyskočila. Můj bože. Nemám nic připraveného. Zasloužila by si aspoň malou oslavu jen se mnou nebo i s ostatními. Nic velkého, ale teď už nemám dostatek času. Že jsem se vůbec divila. Elodie mi zatají každou podstatnou věc v jejím životě a já se ji sotva dozvím.
,,Nechtěla jsem, abys o tom vůbec věděla. Nesnáším narozeniny. Neměly by se tolik řešit. Obzvlášť ne moje." Zavrtěla hlavou.
,,Co ti tak vadí na narozeninách?" Podívala jsem se na ni. ,,Já, raději bych o tom nemluvila." Sklopila zrak.
,,Dobře, ale dárek rozhodně dostaneš." Raději jsem se uklidnila, abych na ní nevyjela, že si takovou velkou věc nechala pro sebe a zahnala jsem vztek z toho, že jí sotva znám. Moc ráda bych věděla víc, ale kdykoliv jsem se o to pokusila, zakryla podstatné informace povídáním o cestování. Jistě, měla bych respektovat její soukromí, ale aspoň bych mohla znát datum jejího narození nebo část jejího dětství. Prostě takové maličkosti, které normální páry vědí už po třetím setkání. Kdybych ale měla definovat slovo normální, nedokázala bych to. Navíc, kdybychom byly obě normální, nebylo by to ono. Žádná jiskra a touha po objevování a postupném odhalování tajemství a samotného jádra dané osoby. Ne, že by mi vyhovovalo, že část Elodie je mi cizí, ale začala jsem si na skutečnost, že svět není podle mých představ zvykat.
Vzala jsem ji za bradu, aby se na mě podívala. ,,Když jinak nedáš, ale už to prosím neřešme. "Lehce jsem přikývla a políbila ji, aby věděla, že to opravdu nechám být. Cestou domů pak marně zakrývala zrudlé tváře.

Ležely jsme na mé posteli. El zády na mě s knihou v ruce a já neustále přemýšlela, co ji pořídím. Nebylo to jen tak.
Nemohla jsem jí dát trs růží a krabici čokolády v lesklém obalu. Valentýnské klišé jsem nemohla dopustit. Dokázala jsem si představit, jak mě kvůli tak nudnému dárku opouští a vysmívá se mi do tváře.
Vypadalo by to, jako bych se na poslední chvíli zastavila na laciné benzínce a nedala do dárku ani trochu snahy. Na druhou stranu barevné ohňostroje a její jméno jako kouř za letadlem na obloze bylo více než absurdní. To by bylo až moc přehnané a rozhodně ne Elodiin styl, vlastně ani můj. Věděla jsem, že nechce z jejích narozenin dělat něco velkého, ale pro mě to moc znamenalo. Osmnáct je velké číslo a nemělo by se jen tak nechat být. Budu se o tom ještě muset poradit s mámou a Kate. Ty určitě na něco přijdou. Nebo mě alespoň popostrčí k nějakému nápadu.

Když El usla, vplížila jsem se do kuchyně pro radu od mámy. Její historky o randění s holkami zahrnuly spoustu rad a připomínek, které bych jistě mohla využít.
,,Cass, ty ještě nespíš? Už je deset hodin a zítra máš školu." Poznamenala unaveně s županem kolem pasu a hrnkem, od kterého stoupala pára. Díky ní byla místnost provoněná kávou.
,,Potřebuju jen rychlou radu. Takže...El má zítra narozeniny a...." Nedopověděla jsem a máma málem vyprskla kávu na podlahu. ,,Cože má?!" Vyjekla. Hned si ale uvědomila, že polovina domu spí a tak svůj hlas ztišila.
,,Proč mi to říkáš až teď? Bývala bych jí něco pořídila." Zašeptala, usrkla z hrnečku a zavrtěla nevěřícně hlavou.
,,Sama jsem se to před chvíli dozvěděla, ale to je jedno. Potřebuju radu ohledně dárku." Opřela jsem se o kamennou kuchyňskou desku rukama a zamyšleně se zadívala do prázdnoty.
,,Nevím, jestli ti dokážu poradit. Znáš Elodie lépe jak já. Určitě na něco přijdeš. Však spolu sotva prohodíme pár slov." Nadzvedla ramena a i když se snažila sebe víc, zívla. ,,Nepřijdu. Přemýšlela jsem nad tím dobrou hodinu a už jsem to vzdala. Nemůžu na nic přijít." Vzdychla jsem. Fakt, že Elodie nezná ani její vlastní matka, natož já jsem raději vynechala. Aby si snad nedělala starosti o nás dvě a náš poměrně krátký vztah. Jistě by El nepotěšilo, kdyby se o náš vztah zajímala má vlastní máma a snažila se vyřešit naše problémy. Stále jsem si namlouvala, že když Elodie nechám čas, nakonec se mi víc otevře a já ji tak lépe poznám, ale sama jsem začala pochybovat, že se to někdy stane. Vždyť by mi ani neprozradila své narozeniny nebýt Lily a jejího přání. Považovala bych tak zítřek za jeden z obyčejných dnů a ani bych nevěděla její pravý věk.
,,Cass, omlouvám se, ale měla jsem dost náročný den v práci a moc ráda bych ti pomohla, ale opravdu nevím. Zkus se zeptat někoho jiného. Možná Kate by ti poradila, ale já už půjdu spát, jestli ti to nevadí." Usmála se posmutněle a měla co dělat, aby udržela ztěžklá víčka otevřená.
,,Uh, v pohodě. Zavolám Kate a na něco přijdeme. Dobrou noc." Objala jsem ji a utíkala zpět do postele, kde již spokojeně oddychovala El.