Ohněm proti ohni

† starosti †

Hovor na chvíli utichl a všichni se ohlédli po chlapci sedícím stranou od nich. Nepřítomně hleděl do ohně, pomalu si vkládal sousta do úst, oči jako vyhaslé uhlíky.

Lhali by, kdyby tvrdili, že se o Jisunga nebáli. Již několik dní nepromluvil. Z toho energií nabitého chlapce se stalo tělo bez duše. Děsilo je to.

Ale i tak strážce do ničeho netlačili. Celou tu dobu mu ukazovali, že se na ně může obrátit, že tu jsou pro něj. Minho ze všech nejvíce.

Neustále byl svému příteli nablízku, když zrovna nejeli na koních, držel jej za ruku, podbízel mu jídlo, kdykoliv si všiml, že chlapec nejí,... Bolelo sledovat ten kontrast mezi vynaloženou snahou a výsledkem.

Hyunjin se stále staral o jeho zranění, snad i s trochou více péče než předtím. Jisung se na něj vždy pouze slabě pousmál, v očích tma, a odešel.

Changbin se významně podíval na Minha. Ten naklonil hlavu na stranu, nechápal. Princ si odkašlal a pokýval hlavou k jeho osobnímu strážci na druhé straně táboráku. Generál se podíval tím směrem, na obličeji se mu usadilo pochopení. Přikývl, vstal.

"Takže, jak dlouho ještě budeme cestovat? Co myslíte?" rozpoutal Changbin další hovor, aby dodal dvojici pocit soukromí.

Minho si zapsal za uši, že za tohle bude muset princi později poděkovat. Sedl si vedle mladého strážce, pohled též sklopil do tiše praskajícího ohně. "Ahoj, Ji," pousmál se smutně.

Jisung pouze tiše zamručel v odpověď.

"Nechceš jít dnes večer trénovat? Ještě není úplná tma, tak jsem si říkal, že by tě to mohlo povzbudit."

Jisung s těžkým povzdechem odložil jídlo stranou. Přitáhl si nohy k tělu, obmotal ruce kolem kolen a složil na ně bradu. "Asi ani ne, hyung," zamumlal.

Minha bodlo u srdce. Po tolika dnech znovu uslyšel mladšího promluvit, avšak znělo to, jako kdyby si povídal s někým úplně cizím. Hlas slabý a na konci věty se lámal. Možná proto s nimi strážce nemluvil - prostě nevěřil, že toho bude vůbec schopný.

Také odložil misku, s jídlem již vychladlým, a přisedl si ke strážci ještě blíže, jejich těla se dotýkala. Objal jej kolem ramen. "Nevím, co se stalo, Hannie, ale pokud by sis o tom chtěl promluvit, nezapomeň, že jsme tu pro tebe, dobře?"

Jisung si o něj opřel hlavu a pevně stiskl víčka k sobě. Nemohl plakat. Už tak si vyčítal pohledy, které od ostatních poslední dobou schytával. Byl na sebe naštvaný. Za to, že se nemůže smát, za to, že se najednou nemůže o nic zajímat, že zase nemůže žít,... Byl na sebe naštvaný, ale neměl ponětí, co se sebou samotným udělat, aby se změnil zpátky k lepšímu. Nevěděl, kde najít křesadlo, kterým by v sobě znovu vznítil onu jiskru elánu, života, nadšení.

I tak si však jeho ruce našly svou cestu k pasu jeho přítele. Pevně jej objal, schoval obličej za jeho rameno, aby jej ostatní neviděli. "Promiň, hyung," vydechl zlomeně, když mu první slza unikla zpod víčka.

"Za nic se neomluvej, Hannie," zašeptal nazpátek Minho, začal jej hladit po zádech.

"Poslední dobou jsem jenom přítěž," zavrtěl hlavou mladší a vzlykl. "Jenže já... j-já nevím, co dělat."

Minho se lehce odtáhl, aby mohl Jisungův obličej jemně uchopit ve svých dlaních. Zadíval se do těch hlubokých, laních očí. "Nejsi přítěž. A už nikdy tak o sobě nemluv." Palci stíral slzy, co se mladšímu koulely po tvářích, mezitím mu vtiskl rychlou pusu na čelo a mezi následujícími větami jich přidal ještě o několik více. "A nic se sebou nedělej. Pokud potřebuješ čas, vem si ho, kolik jenom potřebuješ. My na tebe počkáme, dobrá?"