Ohněm proti ohni

† rada †

"Seungmine?" zvolal chlapec nadšeně, zatímco kolem nich usedal oblak prachu.

"Hyung, konečně jsem tě našel," zasmál se lučištník a sevřel madíka ještě pevněji, než tomu bylo doposud.

"Minnie, pusť mě, takhle mě ještě udusíš."

Seungmin se zvedl na nohy a natáhl ke staršímu ruku, které se druhý chytil. Oba se oprášili a sebrali ze země onen vak, jenž stihl nepatrně vyšší z nich upustit, když padal do prachu.

"Představíš nás...?" nadhodil Hyunjin, když k nim Seungmin dotáhl onoho chlapce.

"Samozřejmě," zazubil se lučištník. "Někteří z vás jej již nejspíše znají. Tohle je Kim Wonpil, můj starší bratr. Ten, co ho naši rodiče vyhnali."

Wonpilův úsměv během vteřiny upadl. "Co to plácáš? Proč bys to říkal?"

"Vždyť je to pravda, hyung," ohradil se Seungmin, zatímco si mnul místo na paži, kam jej jeho bratr pleskl.

"Wonpil hyung," Changbin doslova vstoupil do jejich drobné, sourozenecké potyčky, "rád tě znovu vidím. Na zámku se nám po tobě stýská."

"Nelžete, princi," odmávl jej zdvořile starší.

"Zaprvé, hyung, je to Changbin, ne princ. A zadruhé: nelžu. Nám se po tobě určitě stýská."

Wonpila to zahřálo u srdce. "Děkuji, Changbine. Co tu vůbec děláte?"

Chan předstoupil. "Tady bych se slova rád ujal já, zda-li nevadí," započal. Obrátil se čelem ke skupince nyní již sestávající pouze z dragínů. "Tady princ a jeho společnost nás přišli požádat o pomoc v bojích proti tyranovi, který v Kaeru dělá nepokoje. Musel kvůli němu utéct ze své vlastní země. Neříkám, že jej všichni musíte podpořit, ale přinejmenším bych ocenil, kdybyste si jej vyslechli. Každopádně, aby bylo všechno tohle představování kompletní, zde je již zmiňovaný korunní princ Kaera, Seo Changbin."

Chlapec, na jehož Chan ukázal, se hluboce uklonil. "Těší mne."

"Tady je Han Jisung, jeho osobní strážce a zároveň nejmladší v dějinách Kaera."

Jisung zrudl. "Hyung, to nemusíš-"

Chan jej ignoroval a bez přerušení pokračoval: "Po jeho boku je Lee Minho, nejmladší generál v Kaeru. Oba jsou velice zruční a schopní bojovníci, kteří si svá místa bez pochyb zaslouží. Zde jste již nejspíše zaznamenali Kim Seungmina, syna zámeckého podkoního a brilantního lučištníka. Též bratra Wonpil hyunga."

"Jestli hodláš nazývat mé šolichání se s lukem a šípem lukostřelbou, hyung," zamumlal Seungmin, věděl však, že velitel bude předstírat, že jej neslyšel. Neměl rád, když se někdo shazoval, vždy všechny vykresloval jenom v tom nejlepším světle.

"Za ním vidíte Hwang Hyunjina. Changbin jej sem přivedl a on zde znovu našel své rodiče. Támhle," ukázal na k nim klusajícího chlapce, který si právě otíral ruce od hlíny do hnědé zástěry, "přibíhá Yang Jeongin. Určitě si jej pamatujete. Tito lidé jej přivedli zpět domů. A zde," obmotal ruku kolem ramen pihatého vraha po jeho boku a přitáhl si jej blíže, úsměv na jeho tváři vystačující i za otrávený výraz jeho bratra, jenž se ze získané pozornosti zrovna dvakrát neradoval, "je Felix, můj dlouho ztracený bratr. Stejně jako předchozí dva dragíni, i on přišel díky těmto lidem domů."

Ze skupinky před nimi vystoupil muž s bílými vlasy a hustým vousem. Položil si ruku na srdce a uklonil se. "Mockrát děkujeme, princi, že jste přivedl všechny ztracené dragíny domů." Napřímil se, v ledově modrých očích zasazených ve vrásčité tváři zářily navzdory jeho věku hravé jiskřičky života. "Rádi bychom však uvítali, kdybyste nám dal alespoň dnešek, abychom si mohli odpočinout. Zítra budeme otevřeni všem debatám."