Ohněm proti ohni

† záchrana †

Changbin se ohlédl přes rameno. Vojáci na pár kroků zpomalili, než jej následovali ve větším odstupu.

Slavnosti měly začít každou chvíli. Oni slibovaní lidé z Druhého Kontinentu stále ještě nedorazili. A i když to na sobě na venek nedával mladý princ znát, uvnitř se cítil jako malé, vyděšené kotě. Každou chvíli mohl jednoduše od někud přiletět šíp a na místě ukončit jeho život. Ani by nestihl zachránit své přátele.

Jakýsi instinkt mu řekl, aby se otočil. Opět se ohlédl.

Ulice se pomalu začínaly plnit lidmi, hudba již hrála a kolem se motaly ženy s obrovskými vějíři. Changbin byl ještě stále v bohaté části města, tudíž zde byly domy natřené jasnými laky, všude se míhaly hanboky pestrých barev, většinou i vytříbeně zdobené, a pestré lampiony, jež na povrchu jejich látky tvořily svými paprsky nové odstíny. Před chvílí prošel kolem parku s velkou sakurou a malým mostkem přes potok, kousek od něj se nyní nacházel i malý chlapeček s lampionem v ruce, po jeho boku cupitala ještě mladší dívka, očividně sestra, objímající svými drobnými pažemi velkou panenku. Kdesi dále v ulici postřehl mladý pár, který si ostýchavě vlepil pusu na rty a rodinu, jež vycházela z blízkého, tmavě modře natřeného domu.

A poté padl jeho zrak na postavu, jež se mihla za zářivým vějířem barev ohně. Světlé vlasy vyčnívající v davu. Temně modrý hanbok přepásaný světle růžovým páskem, u lemů zdobený ručními kresbami drobných, krémově růžových lístků sakury. Zářivé, žluté duhovky protkané rudou a oranžovou, zúžená panenka... jako kdyby se na něj dívaly hořící oči hada... Ne. Ne hada. Draka. Na víčkách růžové líčení. Za ramenem čnící rukojeť meče, kdesi níže se dokonce cosi zalesklo. Princ tím směrem střelil pohledem a spatřil dýku s úzkou, dlouhou čepelí čnící ze splývajícího rukávu.

Krve by se v něm v ten moment nedořezal. Sotva si však stihl uvědomit, co onen zjev před ním znamená... a osoba byla pryč.

"Vaše Veličenstvo?"

Princ zamrkal a podíval se na vojáky, kteří jej zmateně sledovali. Ten, jenž jej oslovil, na chvíli obrátil hlavu směrem, kterým ještě před chvílí chlapec směřoval své zraky, avšak nevšiml si ničeho zvláštního. Otočil se tudíž zpátky. "Děje se něco? Chcete si odpočinout?"

Changbin zavrtěl hlavou, pozvedl ruce. "Ne, jsem v pořádku. Omlouvám se za zdržení, pojďme dále." S tím se spěšně rozešel ulicí, dav se stále rozrůstal.

Za chvíli byly slavnosti v plném proudu. Lidé se smáli, jedli a pili, zpívali a tančili. Obchodníci u stánků vykřikovali na kolemjdoucí všemožné nabídky. Děti si hrály a se smíchem se pletly dospělým pod nohama.

Netrvalo dlouho a korunní princ zapomněl na to, co spatřil dříve. Beztak se mu to jenom zdálo.

Ty oči, vlasy, tvář,... Že by jej sledoval dragín? Hloupost. Dragíni už jsou přeci dávno mrtví. Jeho praděd je všechny vyvraždil. Minhyuk mu o tom říkal, když byli oba ještě chlapci. A byť by rád nějakého potkal, za ta léta hledání se dozvěděl jednu věc - nikdy se již se žádným nesetká, jedná se o zcela vyhynulý druh.

Znenadání veškerý hluk přerušil gong.

Princ se snažil zachovat klid, když mířil na náměstí. Lidé jej pustili až k pódiu, ke kterému právě vedli dva mladíky. Jejich stav se od předchozího večera ještě zhoršil.

"Já budu stát a sledovat vás," vybavoval si včerejší rozhovor z kobky. "Vy se nevzpírejte. Nechte se dovést až ke katovi."

Viděl hrůzu v očích obou jeho kamarádů. Žaludek se mu stáhl a srdce začalo bít ještě rychleji. Ztěžka polkl.

"Zařídím vám zbraně."