Ohněm proti ohni

† pocity †

"Tak to vyklop. Co je mezi tebou a tím naším princátkem?"

Felix se pomalu, téměř až znuděně obrátil k Hyunjinovi. "Jak to myslíš?"

Druhý z vrahů se zasmál. "Lixi, i slepý by uviděl, že mezi vámi se něco děje." Věnoval svému společníkovi hravý pohled, zakmital obočím. "Tak ven s tím. Co je to? Kamarádi? Něco víc?"

"Když to chceš tak moc vědět, tak dobrá... Jak je to mezi tebou a tím synem podkoního, hm?" Dragín posměšně přimhouřil oči, až vypadaly jako škvíra ve dveřích od pece.

Hyunjin se ohlédl přes rameno a rychlým kouzlem zkontroloval, že všichni již spí. Poté se obrátil zpět k vrahovi po svém boku. "Dobrá, můžu být upřímný?"

Felix zbystřil. Přikývl, okamžitě byl mnohem více seriózní. "Samozřejmě, Jinnie, co se děje?"

Hyunjin si povzdechl a shlédl na své nohy houpající se ve vzduchu, na vlny tříštící se o trup lodě, na rozkmitaný, nestálý odlesk měsíce a hvězd ztrácející se v hlubokých, černých vodách, na mihotavý odraz sebe samotného. "Myslíš... Myslíš, že je tu možnost, aby mě měl někdo rád? Však víš... S tím, co dělám za práci... Nebudou se mě akorát všichni bát?"

Felix se nemusel s odpovědí dvakrát rozmýšlet: "Pokud tě ten člověk bude mít opravdu rád, myslím, že mu to bude jedno. Však se podívej na ostatní - nezáleží jim na tom, že jsme vrazi. Jsou první lidi od našeho výcviku, kterým jsme ukázali svou pravou tvář a hele, jak nás vzali. Ano, ze začátku sice byli skeptičtí, ale teď je jim to jedno. Vidí v nás i někoho jiného než pouhé vrahy. Vidí v nás i lidi a někoho, komu můžou věřit. A upřímně? Já jim věřím taky. A je to dobrý pocit, být toho po tolika dlouhých letech schopný."

Šplouchání vody a klidné oddechování naplnilo noční chlad.

"Proč se vůbec ptáš?"

Hyunjin stiskl rty pevně k sobě. V očích se mu zaleskla nejistota, zaváhání.

Felix již chtěl něco říct, když se vysoký dragín konečně rozmluvil: "Myslíš, že mám u Seungmina šanci?"

Pihatému vrahovi spadla brada. Takže měl pravdu! Původně pouze žertoval...

Felix párkrát zamrkal, než začal zmateně koktat. Upřímně nevěděl, co dělat. Neměl ponětí, jak pracovat s pocity. To pro něj byla oblast, kterou nikdy neměl pořádnou šanci prozkoumat. Co si teď měl asi tak počít?

"Víš, Lixi..."

Tahle dvě slova zastavila hluboký hlas v překotné snaze o mluvení. Bolest v Hyunjinově hlase zasáhla i jeho samotného. Strnul. Bez hnutí se díval na svého druha, jenž mu byl téměř bratrem.

"Nevím, co si počít. Vždy, když jsem s ním, tak si přijdu jako pouhý člověk. Žádný dragín, žádný vrah. Ale... normální kluk s normálním životem. V břiše cítím takový zvláštní pocit... A všechny problémy jdou v ten moment stranou. A když se usměje- Ne, ne jenom když se usměje... Když se začne smát něčemu, co jsem řekl..." Zasněně vydechl, dech plný tolika nevyřčených slov, jichž ani nebylo třeba, jeho fialové oči se upřely kamsi do dáli, třpytily se v nich naděje, vášeň a snad i ona doposud nepoznaná láska. "Přísahám, že v tu chvíli se proměním v draka a jiskřím, létám v oblacích. Nemám ponětí, co se se mnou děje, ale upřímně? Nechci, aby to skončilo. Nechci, aby tahle cesta skončila. Protože až se tak stane..."

Hyunjin sklopil pohled od nebe k jeho roztříštěnému odrazu pod sebou. Z hrdla se mu vydral ztrápený povzdech. "Až se tak stane, bude pryč. On půjde k Changbinovi, zpět na hrad. Nejspíš z něj bude excelentní lučištník... Možná přebere profesi po svém otci... A já se vrátím k vraždění." Zhluboka nabral vzduch do plic. 'Vím, že to, co cítím, je šílené. A nemělo by se to dít. Zároveň je to však tak úžasné..."