Ohněm proti ohni

† jsem s tebou †

Ráno bylo pro náš pár krušné. Oba měli té noci spát, místo toho nyní ujížděli na koních po horské pěšině, hlavy jim padaly, víčka se zavírala,...

"Podívej," napřímil se náhle Felix v sedle, "tady už končí les."

To probralo i prince. "Zbývá jenom pár hodin..."

S trochou naděje tedy popohnali koně do klusu. Sluneční paprsky je udeřily do očí, ty okamžitě schovali ve stínech klobouků.

"Už jsme tak blízko," nemohl tomu uvěřit Changbin, jakmile mu pohled padl na město pod kopcem a skalním průsmykem za ním vyčnívajícím. Co nevidět bude doma...

Domov.

Propojil svůj pohled s tím jasně planoucím.

Jenže ten můj je zde...

"A my jsme oba živí a v jednom kuse... Není možná, původně jsem myslel, že tě budu muset svázat a tahat okolo."

Changbin v nepochopení stáhl obočí k sobě. "Proč...?"

"Protože jsi nebral v potaz nic, co jsem říkal. A navíc jsi na sebe nedával pozor - několikrát jsi nám málem zkolaboval." Koutkem oka vyslal svému příteli ne zrovna nejvstřícnější z pohledů.

"Nebýt těchto obětí, kdo ví, kdy by se na nás došlo," namítl starší. "Možná bychom již teď byli dávno po popravě."

Ve vrahově hrdle tiše zabublalo. "Pokud mě někdo popraví, bude to pouze sama Smrt, která jedné noci zaklepe na mé dveře. Kdokoliv jiný se může zastavit rovnou u té myšlenky."

Changbinovi znovu přejel mráz po zádech. Tyhle průpovídky byly stinné stránky toho, když máte za přítele nájemného vraha.

†††

Taemin sledoval Slunce putující po obloze. Ametysty se leskly pod jasnými paprsky, obrazil se v nich smutek, trocha strachu, ale převážně prazvláštní forma intenzivního klidu a snění. Jako lehce se vlnící hladina rybníka - stálá, avšak i přesto v pohybu, sotva znatelně roztříštěný odraz azurové oblohy, ani mráček, pouze velké, modré plátno pohlcující fialové hlubiny.

"Běž si s ním promluvit."

Minho se zděšeně obrátil na patě. Stál před ním sám král. "Cože?"

Jinki si povzdechl, přistoupil k němu blíže. "Říkám, ať na něj takhle nezíráš - ničemu tím neprospěješ, nic tím nezměníš. Jdi za ním."

Rádce se ohlédl na nehnutě sedícího dragína. "Když já ti nevím..."

"Co nevíš? Jestli jsi jej neranil a on se tě teď nebojí?" Král si odfrkl, když uviděl šok v očích vyššího. "Samozřejmě, že to tě nenapadlo."

"Ale on... Vždyť... Jonghyun hyung..."

"Jonghyun, ať už to bolí sebevíc, je minulostí. Taemin tehdy chránil svůj život. Já vím, že je nepříjemné to tak říkat, ale Jonghyunovi již nebylo pomoci. Nemůžeš Taemina vinit z ničeho, co se té noci událo. Už vůbec ne teď, o léta později, kdy na ničem z toho dávno nezáleží. Tvůj pocit křivdy nám ničí život nevrátí - mohl by však vzít další."

Minho smutně hleděl na své boty. "Já vím... Když- Víš..."

Král sledoval rozepři odehrávající se v nitru jeho rádce. "Nemusíš si s ním o tom promluvit teď, ale bude lepší, když to budete mít odbyto dříve, ne později. Čeká nás několik náročných dní, ne-li týdnů. Musíme držet pospolu více, než jak tomu bylo kdy dříve."