Ohněm proti ohni

† vyznání †

"Kam mě to vedeš?"

Hyunjin mladšího pouze ledabyle odmávl rukou. "Uvidíš."

Před chvílí oznámil svým rodičům, ať na ně s večeří nečekají a následně bez vysvětlení vytáhl lučištníka ven.

Seungmin našpulil rty. "Jak ti mám ale věřit? Co když mě chceš unést?" Dramaticky zalapal po dechu. "Či dokonce zabít!"

Vrah mu přes rameno vyslal nepobavený pohled. "Ještě chvíli pokračuj... dost možná to začnu zvažovat."

Lučištník raději umlkl. Tiše následoval kroky staršího chlapce.

"Můžu se aspoň zeptat, jak dlouho to ještě bude trvat?" zeptal se po pár minutách znuděně.

Konečně se vypletli z uliček, vydali se po cestě mezi zlatými poli. Na jednom rostl ječmen, na druhém kukuřice, těžká vůně čerstvě zalité půdy jim zavalila smysly. Nebe bylo fialové a růžové, upadalo již do modré temnoty a stříbrné záře.

"Už jenom chvíli... Ale bude se ti to líbit, to slibuji."

Seungmin se mu rozhodl věřit. Proč by měl přeci jenom potřebu lhát, no ne? Vypadal, že má v plánu něco vážného. Určitě by jej jen tak nevytáhl uprostřed večera ven, když už bylo jídlo téměř na stole.

"To chceš, abych se vyplazil až tam nahoru?" Zaklonil hlavu ke skále, pod níž právě stanuli. Šedý stín tyčící se vysoko nad jejich bezvýznamně drobnými těly, jež se se stářím oné staré dámy ani nemohla rovnat. Obrostlá vřesem, kolem poletovaly včely, vosy zalézaly do skulinky, kde si vytvořily hnízdo,... Vrchol vypadal odsud jako něco dechberoucího, přesto příliš vzdáleného.

Hyunjin si odfrkl. Stejně jako jeho kolegovi, i jemu odletěl od nosu po síře zapáchající, šedý obláček. "Můžeme se tam přenést, jestli chceš. Ale ten výstup stojí za to."

Lučištník si povzdechl, než se kolem něj rozešel vzhůru po kamenité stezce. "Pokud lžeš, tak tě od tama bez zaváhání shodím."

"Taková škoda, že jsem dragín a zvládnu se tomu magicky ubránit," ušklíbl se Hyunjin. Zrychlil krok, aby se dostal zpět do vedení.

"To se tu někomu chlubí, když má na svojí straně kouzla a nadpřirozeno."

"Každý je nějaký."

Seungmin chtěl znovu něco namítnout, avšak v tom mu padl pohled na Slunce zapadající za rozlehlým lesem. Na chvíli ustal v chůzi, sledoval onu nádheru v podobě směsi světla, stínů a pomalu blednoucích barev.

Dragín si všiml, že jej mladší nenásleduje, ohlédl se tedy, zda-li se mu něco nestalo. Když uviděl fascinaci lesknoucí se v lučištníkových očích, nemohl zabránit úsměvu, jenž mu to vykouzlilo na rtech. Vrátil se o pár kroků zpět, zatahal mladšího za rukáv. "Pojď," pobídl jej klidným, jemným hlasem, "nahoře je to ještě kouzelnější."

"Kouzelnější než ta tvoje magie?" neubránil se Seungmin všetečnému rýpnutí.

"To můžeš zhodnotit sám," rozhodl se říci Hyunjin místo všech těch odpovědí, které se mu v hlavě vyrojily - ještě ne, musí chvíli počkat.

Dále pokračovali ve výstupu. Hyunjin se s každým krokem snažil klidnit své čím dál tím více zběsile tlukoucí srdce. Jak se mu ulevilo, když konečně dospěli k cíli.

"Tak... A jsme tu!" oznámil hrdě. Vydal se k dece, jež byla rozprostřena na plochém vrcholu skály, již právě zdolali.

"Já myslel, že jsme 'tu' už před nějakou dobou, když jsme byli na tom odpočívadle. Tam byl taky hezký výhled."