Ohněm proti ohni

† schůzka †

"Je nám líto, brány otevíráme až za deset minut."

Chlapci, jejichž tváře měly cizí podobu, si vyměnili krátké pohledy, než s pokrčením ramen usedli do trávy u cesty. "Počkat umíme."

Vojákům se upřímně ulevilo. Většina lidí by se hned rozčílila a začala se hádat, oni ovšem vážně neměli na výběr. Šlo o rozkaz, jehož porušení se trestalo velmi tvrdě.

Ten krátký časový úsek uplynul lusknutím prstů a čtveřice již vstupovala do ulic.

"O co tu vůbec jde?" zeptal se Hyunjin, zatímco si v ruce pohodil rudé jablko a zakousl se do něj.

Chan si jej přeměřil pohledem. "Kdes ho vzal?"

"Tamhle," kývl přes rameno zpátky k místu, kde měl někdo položený košík v okně.

Felix se tomu tiše zasmál, zatímco princ s velitelem si povzdechli. Co jiného přeci čekat od nájemného vraha, no ne?

"Abych zodpověděl tvoji otázku," ozval se Hyunjinův kolega, "jdeme na náměstí. Musíme tam někoho kontaktovat."

"A koho, smím-li se ještě zeptat?"

"To ti raději ještě říkat nebudu. Však uvidíš sám."

A taky že ano.

Changbin si zrovna koupil bochánek sladkého chleba ke snídani, když do něj někdo vrazil.

Šlo o chlapce s jasnýma očima. Nešlo však o dragína, pouze v nich měl něco... něco...

Má v nich život, uvědomil si Hyunjin.

"Omlouvám se! Nestalo se vám nic?" Vyskočil ze země a natáhl k princi ruku, aby mu také pomohl na nohy.

Changbin k němu vzhlédl, přijal pomoc. "Snídani pořád mám, takže svět nekončí."

Mladík s úsměvem přikývl. "Tak to jsem rád, že jsem vám nijak neublížil. Víte, bydlím až na východním konci města, takže dostat se sem je někdy na dlouhé lokte." S povzdechem si složil hlavu do dlaní. "Co by si matka počala, kdyby slyšela, že její syn tady někomu ublížil?"

"Vše je v pořádku, nemusíte se bát," usmál se nižší. "Já už ale bohužel budu muset jít. Mějte hezký den!"

"Vy taky!"

Princ se rozešel pryč, dragíni v patách. Felix a Hyunjin se usmívali, zatímco Chan se nadále rozhlížel okolo, fascinován vším tím rozruchem a spoustou lidí.

"Říkal východní, že ano?" obrátil se k nim Changbin znenadání.

Velitel uklonil hlavu ke straně.

Vrahové přikývli. "Přesně tak."

Nejnižší ze skupiny pokýval sám k sobě hlavou, ohlédl se za Sluncem. "Tím pádem jdeme ovšem na druhou stranu."

"Co...?"

Všichni se podívali na zmateného Chana.

"Šifry a tajná komunikace ti asi moc neříkají, že?" ušklíbl se nakonec jeho bratr.

"To..." Oči mu vzplanuly. "Aha!" uvědomil si. "Takže to byl on?"

"Jeden z nich, ano," přikývl princ. "A jelikož říkal východně, neměli bychom jít na západ. Vracíme se," zavelel a už kráčel pryč, nadále uždibujíc ze svého chleba.

Vedl je ulicemi, až se dostali do částí, kde nepotkávali téměř žádné lidi. I přes sluneční záři bylo okolí potemnělé, pochmurné, běhal z něj mráz po zádech.