Ohněm proti ohni

† loď †

"Tak co? Máte všechno?"

Felix pouze souhlasně zamručel, on i Changbin zvedli do vzduchu pytlíky obsahující sušené jídlo, aby svoji odpověď dokázali.

"Ostatní už jsou tady?"

"Ano, čeká se už jen na vás dva." Z lodě se vyklonil Seungmin, shlédl na trojici pod sebou. "Tak jedeme, ne?"

Jeongin neváhal a vyšplhal na palubu, Felix s Changbinem hned v závěsu za ním.

Zanedlouho se již jejich loď houpala na vlnách klidného oceánu.

"Kolik dní bude vůbec tahle cesta trvat?" otázal se Seungmin.

"Asi tak deset... možná dvanáct. Do dvou týdnů bychom tam měli rozhodně být."

Jisung šokovaně hvízdl. "Tak dlouho? Páni! Doufám aspoň, že ta vaše Acetrálie stojí za to," pousmál se na Felixe, zatímco došel k jeho boku na přídi.

Před sebou měli nádherný výhled na západ slunce. Barvy na obloze se vzájemně mísily, tvořily paletu všech odstínů duhy. Jeongin seděl opřený o stožár a sledoval tuto nádheru, uvolněný díky tichu, jež je obklopovalo. Už žádný útěk před případnými nepřáteli, žádné neustálé ohlížení se přes rameno, nyní stačilo přeplout oceán a brzy bude doma. Jakmile mu to plně došlo, musel zadržovat slzy. Po takové době se vrací domů.

"To si piš, že to za to stojí," přikývl Felix. "Acetrálie je nádherná země!" dodal s hrdostí v hlase.

Changbin zrovna vylezl z podpalubí, jeho pohled téměř okamžitě spočinul na dragínovi, jemuž v očích plály ohně. Princovy koutky vylezly vzhůru, nemohl se ubránit příjemnému pomyšlení na to, jak se vrah před ním za pár týdnů změnil z drsného asasína na téměř normálního kluka. Tehdy, tu noc, kdy se potkali poprvé, by jej ani nenapadlo, že u Felixe spatří jinou formu úsměvu mimo potměšilý úšklebek. A nyní upíral oči na jasně zářící perly, jež do již tak plápolajících plamenů dodaly nadšené jiskry.

"Nezírej tak, jinak s tím začne taky a já vás od sebe odtrhávat vážně nechci."

Changbin uskočil od Hyunjina, který se mu bez jediného zvuku zjevil za zády. "Cože?"

Nyní již dostal serióznější odpověď: "Říkám, abys na Lixe tak nezíral. Beztak si tě už všiml a až se otočí, bude to pro tebe akorát trapné."

Changbin se podíval stranou. Vždyť to mezi nimi již trapné bylo... copak to šlo udělat ještě horší?

Hyunjin si všiml princova znervóznění. Položil mu ruku na rameno. "Děje se něco?"

Nižší chlapec si ztrápeně povzdechl. "Já ti ani nevím. Asi jsem jenom unavený, tak teď nad vším nadměrně uvažuji." Slova opouštěla jeho rty pomalu, téměř až lehce nesrozumitelně.

Třpytící se ametysty byly nyní vidět pouze malou skulinkou mezi přimhouřenými víčky. "Jak dlouho jsi spal, hyung?" Za ty týdny již zvládl poznat, kdy to s princem bylo vážně špatné a nyní to tu bylo znovu. Nebýt toho, že se Changbin opět vymlouval na únavu, což dělal pokaždé, když spal málo... či dokonce vůbec.

Changbin se pousmál. "O to se nestarej, Jinnie-"

"Ne, hyung, já se o to chci starat. Tak jak dlouho? Kolik hodin?" Hyunjin staršího chytil za ramena a důležitě se mu podíval do očí.

Princ se nervózně ošil, než zamručel pouze jedno slovo: "Nula."

Hyunjin párkrát pomalu zamrkal, než sebou trhl v uvědomění. "Hyung, ty ses zbláznil!" vyjekl, čímž si vysloužil zmatené pohledy od všech přítomných okolo.