Ohněm proti ohni

† láska †

Během týdne již slavila celá zem a během dalšího bylo vše v pořádku. Všichni byli spokojení, věděli, že dobré časy se navrátily.

A přesně dvacet dní od výhry stanul Changbin před zrcadlem, na útlém těle slavnostní hanbok, vlasy složitě spletené do drdolu, z něhož mu splývalo pár pramenů na záda, jemně jej tam hladily přes jemnou látku.

"Páni, jak nádherného přítele to mám. Jsem holt šťastlivec."

Obrátil hlavu ke dveřím, na rtech jemný, spokojený úsměv. "Dobré ráno, Lixi."

Vrah odlepil rameno od rámu, o který se opíral, ruce v kapsách, ležérně vykročil jeho směrem. "Dobré i tobě, hyung."

V ten moment jej však princ sjel znepokojeným pohledem. "No, to snad nemyslíš vážně."

"Co?" Shlédl ke svému oděvu. Kožené kalhoty a vesta, pod níž měl volnou halenu, vše (jako vždy) černé. "Vždyť je to nové! I kápi jsem si nechal na pokoji." Našpulil rty, nešťastný z reakce jeho přítele. "Myslel jsem, že budeš rád."

"A já myslel, že si vezmeš hanbok."

Vrah protočil očima, svalil se na záda na princovu postel. "A já zase, že víš, jak to nesnáším. V Acetrálii máme mnohem pohodlnější oblečení, rád bych poznamenal."

Changbin si povzdechl. "Promiň. Samozřejmě, vypadáš nádherně, jenom... jsem trochu vystresovaný."

"Kdo by nebyl?" Dragín se posadil. "Já bych ti měl takových obav, kdyby mě měli pasovat na velitele Stray Kids."

"A co kdyby tě měli pasovat na králova rádce...?"

Felix umlkl, pár vteřin pouze sledoval svého přítele, který odmítal postavit se mu tváří, nyní raději upravoval svůj vzhled v zrcadle. "Ty víš, že to nejde, hyung," povzdechl si nakonec.

Princovy oči si v odraze našly ty jeho, než se odklonily zpět k záhybu, jenž se mu nelíbil. "Ani kdyby-"

"Vážně, hyung. Já... Miluji tě, to, doufám, víš, že ano?"

Obavy v hlubokém hlase jej konečně donutily se obrátit vrahovi čelem, přikročil blíže. "Ovšem že ano, Lixi. Vždyť já tebe taky."

Jizvami pokryté prsty prohrábly zlaté prameny, nyní zase krátké, dva dny zpátky ostříhané. "Jde o to, že... i když s tebou chci zůstat, vím-"

"Víš, že tenhle život je pro tebe příliš svazující. Chápu." Usedl mu po boku. "Obávám se, že ten tvůj je pro mě zase příliš bezstarostný." Jeho dotek pohladil jako hedvábí, když spočinul na hřbetě vrahovy ruky. "Ale aspoň tu můžeš ještě chvíli zůstat, nemyslíš? Bude obřad, otec tebe a ostatní ocení a-"

"Když já se ti pořád nemůžu zbavit toho zvláštního pocitu." Povstal, došel ke vstupu do zahrad, odsunul papírová křídla od sebe. Pihy zalila záře Slunce, mramor rozzářilo zlato. "Všechny tyhle formality... Je to vůbec zapotřebí?"

"Proč by ne? Konečně nebudeš nenáviděný, poddaní tě budou mít za hrdinu." Pár kroky mu stanul po boku, dlaň na dragínově rameni. "Není to to, co jsi chtěl? Nebýt neustále odsuzován?"

"To sice ano, jenže... Nemůžu si pomoct, mám takový pocit, že... že..." Jeho pohled se ztratil kdesi v zeleni venku, ze rtů mu sklouzl roztřesený výdech. "Že nakonec je to všechno jedna velká maškaráda. Po pár letech už si mě nikdo z těch lidí nebude pamatovat. Dokonce ani ty ne... Zapomenete - naprosto všichni, do jednoho."

Princi sevřela srdce ledová ruka. "Lixi, to neříkej. Já si tě budu pamatovat po zbytek života."

"Nebude to ovšem zbytečné? Dopisy si psát nebudeme moct - já budu cestovat z jednoho místa na druhé tak často, že než by tvůj vzkaz doručili, budu už dávno pryč. Setkávat se? Nechci tě vystavit nebezpečí." Konečně se mu obrátil čelem, plameny spalující tolik smutku a bolesti. "Nechci o tebe přijít, ale Osud mě od tebe táhne, ať se snažím vymyslet cokoliv."