Ohněm proti ohni

† věci †

Poznával to.

Tady to poznával.

Něco mu říkalo, že tady to zná. I když utíkal, co mu nohy stačily, cítil to.

A taky že ano! Za chvíli se prohnal kolem stromu, na kterém ještě dnes v noci trénoval. Chvíli po něm se kolem onoho sečnými ranami poznamenaného kmene prořítilo i jedenáct mužů.

Jisung nechápal, jak se mohli tak rychle zotavit. Nakonec naznal, že v zápalu boje asi nebyl dostatečně opatrný a praštil je málo. Na takové hordy svalů hold musel být nejspíš člověk opravdu hodně silný, aby je účinně poslal do nehybného bezvědomí.

Těsně před mýtinou, kde měli tábořiště, si strážce uvědomil, že vede své pronásledovatele přímo k úkrytu, kde se nacházejí jeho přátelé, jeho rodina.

"Do háje, takže to ještě nekončí, co?" procedil mezi zuby, než se zachytil stromu, aby prudce zatočil doleva. Kůže na dlaních se mu na pár místech otevřela, on na to však nedbal.

Musel vyběhnout na cestu. Byla kousek nahoru po srázu. Když se tam dostane, bude mít značnou výhodu.

Naštěstí netrvalo dlouho a už se na pěšinu vyhrabal. Kolena se mu podlomila, on ale ještě nemohl přestat.

Okamžitě vzal nejbližší kámen a vrhl jím po muži, co mu byl nejblíže. Trefil jej přímo do obličeje. Muž se zapotácel, svalil se vzad, během toho vzal s sebou i dva své kumpány, zatarasili tak cestu ostatním za nimi.

Jisung zhluboka, nepravidelně dýchal. Sledoval, jak se muži snaží vyplést ze změti těl, kterou právě vytvořil. Jenže co až se znovu zotaví? Co bude dělat? Sotva mohl stát, hlava jej bolela, pouze stěží zvládl přemýšlet, v boku mu nesnesitelně tepalo, svaly jej pálily,... Divil se, že ještě nebylo po něm. Možná by vážně měl děkovat těm létům výcviku.

Když se však znovu zaměřil na své pronásledující a zvážil svůj momentální stav, uvědomil si, že tohle pravděpodobně vážně je konec. Možná by se měl prostě vzdát a-

Po jeho pravici praskla větvička a na rameno mu dopadla něčí ruka.

Sice byl na pokraji sil, i tak však Jisung odrazil cizí paži stranou, vyskočil na nohy. Namířil meč na toho, kdo jej tak překvapil.

Minha zabolelo u srdce, když spatřil strach v tváři chlapce před sebou. "Ji," vydechl, "to jsme my," poukázal i na zbytek skupiny za ním, "už jsi v bezpečí."

Jisung se však ohlédl na muže pod srázem. Už se začínali zotavovat. "Ještě ne," vydechl. "Rychle, musíme se sbalit a odjet. Tady se nemůžeme dále zdržovat," zavelel a vydal se po cestě k místu, odkud se dá dobře sestoupit k jejich táboru. Neprošel si tvrdým výcvikem jen tak pro nic. Nyní jej musel uplatnit.

A když Changbin sledoval jeho záda, to, jak se snažil držet vzpřímeně, byť byl zcela očividně na pokraji sil... Věděl, že chlapec před ním vskutku nebyl chlapcem. Byl již mužem, jak Minhyuk před těmi týdny prohlásil. Profesionál, kterého není radno podceňovat.

Ostatní si vyměnili starostlivé pohledy. Pak ale naznali, že má mladý strážce pravdu. I když viděli, v jakém zdravotním stavu se Jisung nacházel, nemohli se zdržovat. Hrozilo jim nebezpečí, momentálně se museli co nejrychleji sbalit a zmizet.

Minho si povzdechl a strážce dohnal. Nemohl si nepovšimnout kulhání, které chůzi mladšího doprovázelo. Obmotal svou ruku kolem Jisungova pasu, aby jej mohl podepřít, odlehčit mu trochu od té bolesti.

Ten se na něj ani nepodíval. Hlavu měl stále sklopenou k zemi.

"Jsi hlupák, Ji," vydechl Minho.

Jisungova ramena se svěsila ještě níže.