Ohněm proti ohni

† vrazi †

"Lixi?"

Osloveného krátce zarazil zvuk jeho rodného jazyka, hned se však vzpamatoval.

"Ano, Innie?"

"Myslíš, že to zvládnou? Však víš... Umluvit někoho jako je-"

"Já vím," povzdechl si Felix, rukou si prohrábl schnoucí vlasy, jež ve světle ohně vypadaly téměř jako tekuté zlato. "Ale doufám, že se jim to podaří."

"Proč? Ty chceš snad bojovat za zemi, ve které nás vyvraždili?"

"Víš, Innie... Tys neviděl stav, v jakém byli Minho hyung a Jisung, když jsme jim tehdy pomohli utéct. Hlavně Jisung na tom byl vážně špatně. Celou tu cestu z města do úkrytu jsem čekal na ten moment, kdy omdlí a svalí se ze svého koně." Znovu si povzdechl. "Představa toho, že se jim to stalo jenom kvůli tomu, že se mají rádi... Přitom jsou to úžasní lidé, kteří nikomu neublíží - dokud nejde o ochranu Changbina, to samozřejmě, přeci jenom jsou pořád součástí armády. Ale i tak... Když vezmu v potaz to, že byl ten kapitán schopný udělat... tohle všechno, aby se dostal k vládě, je mi jasné, že nadchází časy, kdy v téhle zemi nastane teror. A když vidím ty lidi, co tu žijí... Nechci, aby se to stalo. Proto hodlám stát po Changbinově boku, až se bude rvát o pomoc dragínů."

"Myslíš ale, že jim to pomůže? Vždyť jsi zmizel už před tolika lety... Všichni jsme mysleli, že je po tobě a najednou... Kde jsi vůbec celá ta léta byl?" Jeongin se na mladíka podíval velkýma očima plnýma smutku. Znovu si vzpomněl na tu jeho lež o kovárně, když jej zachránili. I ty další, které za tu dobu stihl pronést. Měl tolik otázek a žádnou odpověď.

"O čem se bavíte?"

"Hyunjine? Nemáš spá-"

"Nemůžu usnout," odmávl je rukou vysoký dragín a přisedl si. "A vlastně jsem se ptal jenom ze slušnosti - samozřejmě jsem slyšel, o čem si povídáte."

Jeongin si odfrkl. "To neznáš něco jako soukromí, hyung?"

Hyunjin protočil očima. "Špehuji a odposlouchávám lidi už léta, Jeongine, s tímhle na mě nechoď."

Jeongin svraštil obočí k sobě, na obličeji nechápavá grimasa.

Felix si povzdechl a vyměnil si s Hyunjinem rychlý pohled. Položil mladému dragínovi ruku na koleno, ten k němu zvedl své zmatené oči. "Víš, Innie, já a Hyunjin jsme ve skutečnosti nájemní vrazi," ta slova vyšla na povrch pomalu, opatrně, ovšem nejmladšímu stále vyrazila vzduch z plic jako prudce vržený oštěp.

Ani jeden z mladíků nevěděl, jak si výraz na Jeonginově tváři vyložit. Bylo to zmatení? Smutek? Rozhořčení? Směs toho všeho? Nebo něco zcela jiného?

"Cože?" vydechl nakonec chlapec zmateně.

"Nebyla to naše volba," začal Hyunjin, v očích sklopených k zemi hluboký smutek. "Unesli nás a vycvičili."

Felix přikývl. "Zpočátku jsem to nesnášel, ale nakonec jsem si zvykl. A abych byl upřímný... tak nějak jsem si tohle zaměstnání oblíbil."

"Prosím?"

Felix se na Jeongina krátce obrátil, než zabořil pohled zpět do plamenů. "Nevím, kdy se to stalo, ale už nechci odejít. Je to jako... jako..." Dragín se na chvíli zamyslel, než luskl prsty. "Je to jako čaj. Taky ti nechutnal a nakonec jsi ho pil každý večer."

Jeongin se smutně pousmál nad těmi vzpomínkami. Ty doby, kdy na ničem nezáleželo, kdy byl ještě se svojí rodinou. Kdy byl v bezpečí...

"Asi tak bych popsal svoji kariéru vraha. Ze začátku jsem se vzpíral, ale nakonec jsem si zvykl a stalo se to součástí mého života. A navíc se mi líbí ta svoboda," dodal a natáhl se na chladné trávě, ruce za hlavou, víčka zavřená. Mezi rty se mu prodral další spokojený povzdech. "Poslední dobou jsem až moc otevřený, no ne?" protáhl neupřímně rozmrzele, zcela očividně ta slova směřoval k jeho kolegovi.