Ohněm proti ohni

† růže †

"Podívejte!"

Všichni byli okamžitě v pozoru, oči upřené směrem, kam ukazoval prst onoho mladíka se stříbrnými duhovkami. "Někdo sem jde," dodal samozřejmé.

Jeden z dragínů využil přibližovacího kouzla, s prsty na obličeji zamžoural na blížící se postavy. "Není to nikdo od nás," informoval.

Všichni ještě chvíli přihlíželi. Skrývali se ve křoví a bylo jich pouze pár - král s jeho družinou, Minhyuk a jeho kamarádi a pár dragínů, kteří si dostatečně nevěřili na velký střet, Dowoon mezi nimi.

"To je Kim," zhrozil se náhle Minhyuk.

"Nemožné," zakroutil Jinki hlavou, odhrnul větev stranou. "Pán Bůh drž svou ruku nade mnou, je to on," vydechl, chrlil u toho skrytou zlobu.

"Zaútočíme?"

"Ne, počkáme. Stejně bude muset projít kolem nás - úniková cesta je až za námi," zamítl návrh Kibum. "Dám vám znamení."

Připravili se tedy tasit zbraně, zatímco nespouštěli pohled z tuctu mužů utíkajícího jim vstříc.

Nebe bylo tmavé, pochodně na zámku jasně žhnuly, jejich světlo se neslo až k vyčkávající skupince, plameny se zmítaly v sílícím větru.

Králi spadla na tvář první dešťová kapka, když jeho strážce mávl rukou.

"Teď."

†††

Odraz světla od čepele, ruka před očima, úder do hlavy, tělo řítící se k zemi. Tak postupoval Jisung bez přestání dále a dále, krok za krokem mířil v před, nic jej nemohlo zastavit.

"Jisungu, za tebou!"

Bylo pozdě. Tentokrát se již nestihl přikrčit, udělat výpad stranou, nebo se otočit na patě a udeřit útočníkovi zásah.

S bolestným výkřikem padl na kolena, ruka tisknoucí rameno, jímž právě skrz na skrz projel něčí meč, než byl opět vytažen. Jeho vlastní zbraň zařinčela na zemi, následně na ni dopadly i slzy a první kapky krve.

Voják, jenž mu to způsobil, byl záhy poražen.

Soobin si k princovu osobnímu strážci zběžně přidřepl, vztyčil kolem nich ochranný štít. "Beomgyu, Taehyune, dávejte na nás pozor!" rozkázal.

"Dobře!" křikla dvojice nazpátek a již tak činila.

"Jisungu, potřebuji, abys mě nechal se na to rameno podívat," nehledě na situaci plynul jeho hlas jemně a klidně, jako potok bublající napříč lesem, jeho chladný pramen byl útočištěm každému, kdo se přiblížil.

"Já..." Jisung zatnul zuby, skřípěly o sebe, zatímco se snažil přes bolestivý pláč odpovědět. "To asi... nepůjde."

"Mám to udělat sám?"

"Klidně mě svaž," vyplivl ta slova tak rychle, že jim dragín zprvu téměř nerozuměl.

"To dělat nebudu," zasmál se. "Každopádně tohle udělat musím," nekompromisně obtočil své prsty kolem dlaně, v níž se nahromadila rudá tekutina, aby ji odtáhl od rány. "V pořádku, to zvládneš. Drž ji tady," přitiskl paži k boku a strážce se pokusil uposlechnout. "Bezvadné," neustával v mluvení, poskytoval tím člověku před sebou odreagování, útočiště pro křečovitou mysl. "Teď se toho dotknu. Ale neboj, hned začnu s léčením, tudíž by to nemělo bolet dlouho."