Ohněm proti ohni

† pomlouvání †

Minho byl vzhůru již nějakou tu chvíli. A od té doby, co se probudil, nepřestal sledovat chlapce spícího vedle sebe. Jeho klidné, jemné rysy. Dlouhé, husté řasy ležící na kulatých tvářích. Prameny vlasů černých jako uhel, hebké a lehce zakrývající víčka, jež se náhle zatřepotala jako motýlí křídla před odletem. Hleděl na něj pár nádherných, hlubokých, laních očí.

"Dobré ráno." Na Jisungových rtech se usadil ospalý úsměv vyvolaný pohledem na svého přítele.

"Dobré," broukl Minho v odpověď a dále na mladšího upíral svůj zrak.

"Na co se díváš?"

"Na anděla."

"Fuj, Minho, tohle bylo trapný." Jisung zkřivil obličej, zavrtěl se a začal si sedat.

Minho jej však na poslední chvíli zachytil a ještě mu vlepil pusu na rty.

Nikdo nikdy neviděl nikoho změnit barvu tak rychle, jako to právě zvládl Jisung, když mu tváře pokryla růž.

"Naše hrdličky už jsou vzhůru," broukl sám k sobě Hyunjin, který je sledoval od svého místa u ohně, aniž by si jej zamilovaný pár všímal.

"Tak vstávej." Minho se usmál a zvedl strážce v náručí.

"Hyung, co to děláš," začal zběsile šeptat Jisung, zatímco plácal generála po rameni. "Dej mě dolů. Nohy mám a naposledy, co jsem to kontroloval, byly ještě funkční."

Minho se však zašklebil a zavrtěl hlavou. Vlepil Jisungovi další pusu, tentokrát na čelo, zatímco pokračoval v chůzi.

"Minho hyung," snažil se, stále šeptem, dovolat strážce nějaké reakce, avšak neúspěšně.

Došli k ohništi a nejmladší z přítomných si myslel, že už je konec. Minho ovšem pokračoval v chůzi.

"Hyunjinie, pomoc," zavolal polohlasem Jisung, natahujíc ruce k vysokému vrahovi.

Dragín se však zasmál. "Dobré ráno i tobě, Ji."

Strážce pouze našpulil rty a znepokojeně se zamračil. Znovu objal svými pažemi Minhova ramena a přitáhl se blíž, aby mu konečně opětoval ty dva polibky alespoň jedním na tvář. "Už mě dáš dolů?"

Minho si odfrkl. "Ne."

Jisung zopakoval své předchozí konání. "A teď?" zeptal se opět nevinně.

Tentokrát se Minho zasmál. "Tak když se o to tak žádáš."

Jisung by si ani nevšiml, že dorazili k potoku... nebýt toho, že jej do něj jeho přítel pustil a on v něm nyní seděl s vodou až skoro po ramena.

Mladý strážce zalapal po dechu, než se šokovaně podíval na smějícího se generála. Nezaváhal a strhl jej do vody s sebou.

Minho tiše vyjekl, než se svalil vedle Jisunga. Narozdíl od mladšího byl mokrý od hlavy až po paty.

Sotva se vynořil a otevřel oči, Jisung se k němu naklonil na vzdálenost několika centimetrů. "Připomeň mi: proč že tě mám rád?"

Minho se usmál a pohodil rozpuštěnými vlasy, od nichž nyní odletěly kapky vody. "Protože jsem úžasný?"

Jisung jej krátce políbil na rty, než se odtáhl, přikývl. "Máš pravdu, přesně proto."

Minho se naklonil pro další pusu, místo toho byl však přivítán se sprchou ledové vody.

"Tak já mizím," prohlásil strážce, který se zrovna zvedl a rozeběhl se zpět k táboru, jak rychle to s jeho mokrým hanbokem vůbec bylo možné. Jeho dlouhé vlasy se rozpustily a nyní mu padaly do obličeje, ani to mu však nebylo překážkou.