Ohněm proti ohni

† kapitán †

Zatímco ostatní se zcela bez rozmýšlení vrhli na vojáky, král sám zaútočil na onoho muže, jenž mu ukradl nejenom trůn, korunu a zemi, ale málem i jeho syna - to poslední, co mu v tomhle světě zbývalo.

"Podívejme se," zašklebil se kapitán, když jejich čepele zaklesly do sebe, "zda-li to není onen pohřešovaný král."

"Přestaň mluvit," zavrčel Jinki nenávistně. Viděl mu v očích nejistotu, touhu utéct, schovat se, přečkat bouři v bezpečí. "Oba víme, že tím pouze skrýváš všechny své nejistoty."

"Vážně?" Muž si olízl rty.

Krátce od sebe odskočili, než se znovu vrhli tomu druhému vstříc.

"Jaké třeba?"

"Třeba to, že jsi měl být vyhozen z armády - několikrát. Vždy sis to nějak zachránil, ovšem nejednou jsi měl namále. Pověz," koutek úst mu škubl vzhůru, "proč tak tomu asi bylo? Bál ses snad, že přijdeš o všechnu svou moc?"

"Nenech se vysmát."

"Možná i nechám. Vím totiž, že jsi byl i na vyšších pozicích. Avšak ouha - museli tě z nich sesadit. Postupně jsi kvůli vlastním chybám a špatným rozhodnutím přicházel o vše, na čem jsi po celá léta tak tvrdě dřel. No, není to ale smutné?"

"Zmlkni."

Tentokrát se král úšklebku neubránil - mířil správným směrem. "Nebo snad to, že tě kvůli tvému chování opustila i žena s tvojí jedinou dcerou?" Smích byl okamžitou reakcí na onen šokovaný výraz, podařilo se mu jeho protivníka zatlačit více dozadu. "Ano, i o tom vím. Všichni o tom ví. Tehdy se o tom hodně mluvilo, hodně lidí mělo různé názory. Avšak jeden převažoval." Zadíval se do těch prázdných očí. "Že by se na jejich místě zachovali stejně."

Duhovky zaplály - konečně vykřesal onen vztek. "Řekl jsem," zaryl kapitán paty do země, napnul svaly, "ať mlčíš!" zařval z plných plic. Vzkypěla v něm síla, nyní to byl on, kdo tlačil muže naproti do úzkých. "Ty to nechápeš! Nikdy to nepochopíš!" rozčiloval se čím dál tím více, zatímco Jinki úspěšně vykrýval každý jeden z jeho výpadů. Až nakonec, o něco později, padl zadýchaně k zemi, pod víčky slzy. "Nechápeš to. Ony... Ony byly... Byly mým... vším."

"Tak proč jsi neopustil armádu a nezůstal s nimi?" Král shlížel na jeho shrbenou, pláčem se otřásající postavu.

"Já... J-Já jsem takový hlupák," zabědoval kapitán. Meč vykouzl z jeho sevření, skryl tvář v dlaních.

Všichni již měli hotovo, nyní sledovali onen výjev, z něhož měli smíšené pocity.

"Teď už tě ale nepřijmou. Vše jsi zkazil," místo útěchy tlačil Jinki dále na pilu.

"Já vím... Já vím," tiše skučel mezi vzlyky.

"Nemáš žádnou naději na budoucnost. Ať se pokusíš o cokoliv, všichni budou vědět, že jsi to ty, kdo tuto zemi zničil a málem přivedl do zkázy. To právě ty jsi téměř spáchal vlastizradu."

"Já... Já vím," jeho hlas byl nyní pouhým šeptem, téměř zanikl v hluku deště. "Tak mě tedy zabij," vydechl nakonec.

Na skupinu padlo ticho, všichni čekali, co se bude dít.

"No tak... Udělej to. Zabij mě!" Náhle vytasil dýku, zabodl ji králi do stehna, ten s výkřikem padl před něj. "Jenže na to ty nemáš," vytáhl zbraň z masa, "že ne?" Zeširoka se napřáhl. "Že ne-"

Meč se mihl vzduchem, hned na to i hlava, jež zmizela kdesi v křoví po levici od těla, jež se chvíli kymácelo, než přepadlo na stranu.

"Děkuji, Kibume," usmál se Jinki vděčně na svého strážce.

Ten mávl zbraní ve vzduchu, rudý déšť byl smíchán s tím přírodním, než se spolu vsákly do země. Čepel zajela do pochvy, než Kibum přidřepl po králově boku, obmotal mu ruku kolem pasu. "Na vždy budu tě chránit, svůj život za tvůj položím," vřele se na něj usmál. "Pamatuješ?"

"Jak bych nemohl." Jeho pohled sklouzl k oné jasně modré stuze, její ohmataná látka pevně objímala rukojeť. "Měli bychom ji zase převázat."

"Možná," naznal Kibum, než pozvedl krále na nohy.

Minho přispěchal na pomoc, aby jej podepřel z druhé strany.

Taeminovy oči se blýskly mezi kapkami deště klouzajícími po jeho bledé tváři. "Můžu to vyléčit," poukázal na ránu, než uhnul pohledem, nervózně se podrbal za krkem. "Ostatní mě to naučili," dodal o něco tišším hlasem.

"Samozřejmě."

Zvedl hlavu k onomu jasnému úsměvu.

"Věřím ti."

†††

Hlavní síň byla tichá. Nakonec se zde všichni sešli, živí a v rámci možností i zdraví - až na tři z nich. Jednoho prince a dva vrahy.

"Můj syn," král vzlykal na kolenou, tvář v dlaních, z očí se koulely slzy jako z lusku hrách. "Můj jediný, milovaný syn. Changbine..."

Jisung pouze seděl, ramena svěšená, žádná síla ve svalech. Prázdně zíral kamsi před sebe, kolem ramen paže jeho přítele, který vypadal téměř totožně - jakožto každopádně všichni.

"Kde je?" Jinki náhle zvedl hlavu k veliteli. "Kde je tvůj bratr?"

"Utekl." Chan si sejmul korunu z vlasů, začal ji přetáčet v prstech. "Je mi to líto, Vaše Veličenstvo. Netušil jsem- Nevěděl jsem-"

"Není to tvoje chyba, chlapče," mávl odmítavě rukou ve vzduchu. Povstal, prsty pohladily rukojeť meče. "Ovšem neměj mi za zlé, zda-li mu utnu hlavu přímo u ramen, jestli mi ještě někdy přijde na oči."

"Pokud se nedostane prvně pod ruce mně, je váš," přikývl Chan, konečně se mu zadíval do očí, ty jeho plné rosy, zrady, bolesti. "Už není mou rodinou. Ne po..." Ztěžka polkl. "Ne po tom, co učinil."

"Ale co bude teď? Máme tedy vyhlásit... výhru?" Jisung si pocuchal vlasy. "To nemůžeme, no ne? Tohle... Tohle není výhra. Ani přinejmenším ne."

Nikdo nevěděl, co dělat.

A náhle k nim přes dusot dešťových kapek na trávníku, listech, střechách, udusaných cestách,... Přes všechno to šumění dolehl k jejich uším jakýsi hluk, šramot, hlasy a kroky.

V očekávání dalšího útoku se pomalu, zmoženě zvedli na nohy.

Král vystoupil do čela skupiny, zbraň připravena protnout vzduch, kůži i tkáň. "Připravte se," pozvedl ruku do vzduchu. "Až vám dám znamení..."

Netrpělivě vyčkávali, nervy napjaté. Jako na trní sledovali onen vstup, k němuž se blížil očividně nemalý dav lidí.

"Ještě chvíli," zamumlal Jinki.

Po boku mu ustal Chan. Vyměnili si krátký, významný pohled, kývli na sebe, než se opět obrátili čelem k šedivému prostředí venku.

"Dragíni," ozval se velitel jeho rodným jazykem, "poslední souboj. Ještě vytrvejte." Jeho prsty se zavlnily vedle jeho hlavy, kde nejistě kmitaly tam a zpátky.

Na okraji vstupu se zjevila nízká, temná silueta.

"Teď!" zaveleli král s velitelem zároveň, vyrazili vpřed, celá skupina s křikem následovala.

Dveře vyplnila magie.

"Dost!" zahřměl prostory hluboký hlas.

Všem přeběhl mráz po zádech.