Ohněm proti ohni

† bezpečí †

Changbin nehnutě stál, jak mu bylo řečeno. Obklopen třiceti muži a chlapci, k tomu ještě hlídán dalšími patnácti lučištníky - to všechno mu možná mělo zajistit pocit bezpečí, opak byl však realitou. Jemu nešlo o to, kdo ho bránil. Moc dobře totiž znal dva mladíky, kteří proti této hordě stáli.

A krev mu tuhnula v žilách, když uviděl ten pohled, který si ti dva vyměnili, než se ušklíbli a zaútočili.

Minhovi stačilo pár výpadů a už za sebou zanechal několik strážných.

Changbin se chtěl chytit za hlavu... A ne, ještě lépe! Chtěl vzít nohy na ramena a utéct.

Dokonce i Minhyuk znervózněl, když uviděl, na jak špatné úrovni nováčci jsou.

Oba se však nakonec uklidnili, když si všimli, že rekruti jsou zcela normální, průměrní bojovníci... akorát ti naproti nim nebyli.

Po chvíli se Changbin přistihl, že pouze stojí a čeká, kdy mu někdo pohrozí tím, že mu utne hlavu. Kolem něj byla neskutečná vřava, tupé čepele se blýskaly, nadávky létaly... lidé též. Minho si přeci jen pro ránu pěstí či přehození někoho přes rameno nešel daleko. A Jisung? Changbin jej v davu nemohl najít, předpokládal však, že se jako vždy prosmýkl mezi lidi a bez problému je likvidoval jednoho po druhém, jak mu to bylo typické.

Kdyby měl Jisungův styl boje charakterizovat jedním slovem, zvolil by si mimo 'voda' nejspíše i 'neviditelný'. Jeho pohyby totiž byly uhlazené, plynulé a zároveň tak nenápadné, že mu nedělalo problém splynout a zaútočit z vnější.

Changbin se zamyslel nad určenými pravidly a musel se sám k sobě zasmát. Jeho přátelé sice měli pouze dřevěné zbraně, zatímco jejich protivníci měli čepele ukuté z oceli, každopádně měli také léta zkušeností, neskutečný talent a pravidlo, které určovalo, že když se čepelí dotknou protivníka, automaticky je považován za mrtvého - což samozřejmě platilo oboustranně, Changbin se však bál pouze o budoucí strážné. A jak tak sledoval ony stále ještě lehce neohrabané rekruty snažící se porazit jemné pohyby Minha a Jisunga, musel se znovu usmát.

Bylo to jako oheň a voda. Akorát že byť tu byly pouze dvě kapky proti téměř padesáti plamínkům, oheň neměl šanci.

"Stop!" vykřikl najednou někdo a všichni se obrátili k místu, kde ještě nedávno byli lučištníci. To časové upřesnění je v tomhle případě na správném místě. Nyní tam totiž stál pouze jeden. Odfrkl si. "Vypadá to, že jsme vyhráli," odtušil Jisung s úšklebkem na tváři.

Changbin chvíli zíral, ústa dokořán. Pak mu to došlo. Minho odvedl pozornost, zatímco Jisung se vyplížil na cimbuří a zbavil se lučištníků. Usmál se a opětoval pohled svému strážci, který na něj stále mířil s tětivou napjatou tak silně, až tiše zavrzala. Sluneční paprsky se odrážely od kovového hrotu, než se z něj stala šmouha. Chagbin vytřeštil oči, když ucítil, jak mu šíp prosvištěl těsně kolem hlavy.

Podíval se na děsivě se mračícího Jisunga. Z mladšího čišela temná aura, až mu z toho přeběhl mráz po zádech.

A pak uslyšel dutou ránu hned za svými zády.

Princ se obrátil. Zděšeně se podíval na muže, kterému právě vypadl z ruky meč. Se zaskučením se chytil za rameno a začal se svíjet v bolestech.

Zavládlo ticho.

Během pár vteřin se hned několik paží chopilo prince, aby jej odtáhly stranou.

"Jste v pořádku?" ptali se rekruti a rychle si Changbina prohlíželi.

Ten pouze zmateně přikývl. "Ano... Nic mi není."