Ohněm proti ohni

† anděl †

"Byly to nejhorší roky mého života," přiznal se Felix, v očích jej pálely slzy. "Nebýt Hyunjina, nejspíš bych už dávno zešílel."

Yeji si k němu opatrně přisedla blíže, náhle měla pocit, jako kdyby se jí po kůži rozeběhla magie. "Je mi líto, že sis tím prošel bez možnosti jakéhokoliv východiska či cesty k úniku."

"Nemusí," zavrtěl hlavou, zatlačil smutek zpět pod víčka, "nebyla to tvoje chyba." Nevěděl, proč mu ve svalech praskala energie.

"Co když jsem o tom ale měla vidění a mohla jsem to všechno zastavit-"

"V jedenácti letech, Yeji? Vážně se za to chceš vinit, když jsi byla tak malá?"

"A ty jsi snad nebyl?"

"To už je jiné téma," odmítl tu diskuzi nadále rozvádět.

Spolu seděli v tichu, než se o sebe nechtěně otřeli rameny. Všechno to zvláštní mravenčení se nahromadilo přesně na tom jednom místě.

Vzduch explodoval magií, hlasitě zapraskal, zajiskřil všemi barvami a zase bylo ticho.

Dvojice zůstala sedět, oči i ústa dokořán.

Felix cítil zvláštní, příjemné šimrání kdesi vzadu v hlavě. Když to nejistě dívce po svém boku oznámil, odpověděla pouze: "Teď jsem chtěla říct to samé."

Vyměnili si dlouhý, důležitý pohled.

"Měli bychom jít za Chanem," prohlásili zároveň.

†††

"Chane, můžeš na chvíli?"

Velitel se obrátil k vědmě a jeho bratrovi. "Bez problémů. O co jde?"

Zašli stranou od ostatních, venku byla tma, někteří ulehali ke spánku. Zůstali vedle vchodu, kde se již nikdo nepohyboval.

"Víš... Něco se děje, tak nás zajímalo, jestli bys nám nemohl poradit," pustila se Yeji do vysvětlování.

"Měla jsi další vizi? Jsi v pořádku?"

Zasmála se, pozvedla ruce. "Ne, o to nejde. Spíš..." Ohlédla se na vraha, ten si povzdechl.

"Je možné, že by se mezi vědmou a někým jiným mohlo vytvořit... pouto?"

Chan naklonil hlavu ke straně. "Cože?"

Vysvětlili mu tedy svou situaci.

Felix si byl jistý, že kdyby neměl Yeji po boku, nikdy by nic z toho nevyslovil nahlas, s ní mu to však nedělalo sebemenší potíže.

Velitel se zamyslel. Prsty skrytými v rukavici si mnul bradu, mhouřil své dvoubarevné oči, zatímco sám k sobě cosi šeptal. Náhle se mu tvář rozzářila. "Ano, samozřejmě," zvolal tiše, "už si vzpomínám! Máma říkala, že to tak měla s tátou - prý byl její anděl. To je pro vědmy osoba, díky které čerpá energii, když upadne do vize. Když jsi po Yejině boku, zatímco má vidění, mělo by pro ni být jednodušší se v něm orientovat a najít cestu zpět. Proto se možná cítíš tak uvolněný, protože se všechna tvá síla otevře, aby si Yeji mohla vzít, kolik by bylo zapotřebí, kdyby ji v jakýkoliv moment něco ohrozilo." Zadíval se ke stropu, než si vzpomněl na něco dalšího: "Tohle pouto se aktivuje zcela náhodně. Mohli byste vedle sebe žít třeba celý život, než by se to stalo. Možná to byl ten včerejší incident, kdy si Osud řekl, že je na čase, aby tě Yeji odhalila."

Felix si odfrkl. "Já a anděl? Tak tomu se říká ironie."

Jeho bratr tu poznámku ignoroval. "Čím blíže si jste, čím více se poznáváte, tím silnější pouto mezi vámi je," pokračoval. "Jen si pamatujte - ano, Yeji možná dokáže brát tvou energii, zároveň ti však dává možnost využívat svou magii volněji, tvé hranice se posunou, někdy mohou až téměř vymizet. Jste pro sebe jako talismany, vzájemně si pomáháte a otevíráte dveře ke své moci, zatímco od toho druhého berete."