Ohněm proti ohni

† hospodyně †

"Nejhorší je, že občas už spím klidně." Dragínův hlas byl tichý, třásl se jako napnutá struna, vánek odnesl jeho tón pryč během pár vteřin. "Jsou noci, kdy se už nebudím z nočních můr. Někdy se proberu až ráno a zapomenu, co se stalo, až dokud mi to den nepřipomene. Jednoduše...."

"...zapomínáš na něj," dopověděl Minho, nyní již seděl mladšímu téměř u boku. S povzdechem též svěsil hlavu. "Taemine, já... Promiň. Neměl jsem na tebe být naštvaný-"

"Proč by ne? Mohl jsem ho zachránit. Jonghyun hyung mohl být ještě naživu, kdybych nebyl takový sobec." Zalkl se vzlyky. "Raději bych teď byl mrtvý, jenom aby-"

"Ani to nedokončuj. Moc dobře víš, že Jonghyun hyung by tohle nechtěl. Umřel, to už nic nevezme zpět. Je to smutné, ovšem záleží i na tom, že ty jsi přežil. Právě teď ze všeho nejvíce lituji, že ses kvůli mně musel schovávat tak dlouho. Kdybych nebyl tak namyšlený... možná by teď mezi námi nebyla taková propast."

"Možná ne, možná ano... To už bohužel nikdo nezjistí."

Pár úderů srdce pouze zírali do lesa je obklopujícího. Slunce prozařovalo jasně zelené listí, vítr je občas pročísl, jako to hřeben dělává s vlasy.

"Stále to můžeme napravit. Nechci, aby ses kvůli mně nadále cítil ohrožen. Rád bych, abys ukazoval svoji tvář více často. Přál bych si vidět všechna tvá kouzla, jenom abych ti dokázal, že se mnou jsi v bezpečí. Co myslíš, Taemine?" Muži se k sobě obrátili čely. "Věříš mi ještě?"

Taemin přikývl, hřbetem ruky si osušil oči. "Samozřejmě že ano, hyung. Jak bych nemohl."

Minho se usmál, rozpřáhl ruce. "Tak pojď sem, ty naše děcko."

Dragín si odfrkl, druhý z rádců byl překvapen kouřem, který mu vyletěl z nosu. Neměl však čas se na nic ptát, během zlomku vteřiny byl již sevřen v objetí. "Ano, to dělají dragíni normálně," zamumlal Taemin v odpověď na nevyřčenou otázku.

Oba se tiše zasmáli.

"Už se nemůžu dočkat, až se toho dozvím ještě víc."

"To já taky, hyung." Odtáhl se, jasně se zazubil. "Máš ještě hodně co vidět."

†††

"Najedl bych se, ale..."

Felix se obrátil k princi čelem, obočí povytažená.

"...můžeme si to ještě dovolit?"

"Peníze máme," nechápal mladší. Často v hlavě děkoval tomu, kolik toho s sebou na tuhle cestu princ vzal. Ze začátku to vypadalo jako zbytečně mnoho, ovšem nyní... Možná bylo dobré mít jako společníka někoho, kdo je z vládnoucí rodiny a ještě k tomu krade z vlastní kasy.

"Ne, to jsem nemyslel." Changbin se rozhlédl po městě, ve kterém se zastavili i tehdy, několik týdnů nazpátek. "Jsme už tak blízko... Neměli bychom raději pokračovat a nemarnit časem?"

"Právě proto, že jsme tak blízko, bychom si měli opět dovolit pořádné jídlo. Několik dní jsme si pouze vařili malé porce nad ohněm v lese. Musíme do sebe dostat i něco lepšího."

"Asi máš pravdu," naznal starší a už zajížděl k onomu hostinci, kde byli před týdny pohoštěni.

"Dobrý den, pánové!"

Changbin se dívce uklonil. Zda-li se pamatoval správně, jmenovala se Momo.

"Dobrý den i Vám. Je tu pro nás dva ještě někde místo?" otázal se zdvořile, jelikož si všiml, jak byly prostory hostince obsazené.